Jak polistopadový vývoj splnil vaše očekávání, pokud jste tehdy nějaká měl?
V roce 1989 jsem si nedělal velké iluze, naopak jsem se domníval, že bude trvat nejméně dvacet let, než se naše země propracuje k normální formě demokratické vlády a k tržní ekonomice. Ve skutečnosti to šlo mnohem rychleji. Tím ale v žádném smyslu neříkám, že bych byl spokojen se způsobem, jakým se to stalo.
Určitě nejdůležitější změnou, jakou nám listopad ´89 přinesl, byla svoboda. Jak jsme ji dokázali využít?
Svoboda, kterou nám přinesl listopad ´89, posloužila mnoha lidem k tomu, aby vykonali neuvěřitelně prospěšné skutky, vybudovali nové firmy, vytvořili úžasná literární, umělecká i vědecká díla. Ale jiným tato svoboda posloužila k tomu, aby naopak objevili skvělé způsoby, jak okrádat druhé lidi. A to je to, co nás asi dnes nejvíc trápí.
Bylo možné v té hektické době přeměn udělat něco jinak, lépe?
Domnívám se, že takových chyb byla celá řada. Především Občanské fórum v samotném počátku umožnilo, i když nikoli záměrně, návrat mnoha komunistů k moci. Tihle lidé, kteří už v husákovské éře sledovali především kariéru, se chovali kariéristicky a prospěchářsky i v nové době.
Máte tedy pocit, že se česká společnost nedostatečně, pokud vůbec, vyrovnala se svou minulostí, když často zůstali u moci lidé bez morálky a charakteru?
Smyslem sametové revoluce nebylo diskriminovat žádnou skupinu obyvatel, tedy ani komunisty. Ve skutečnosti byla realita taková, že komunisté ovládali naprostou většinu institucí a dokázali toho využít i zneužít. Jako příklad k porovnání může sloužit náš soused. V bývalém východním Německu museli z univerzit odejít všichni profesoři, kteří byli členy německé komunistické strany SED. V bývalém východním Německu museli opustit soudy všichni soudci, kteří byli členy německé komunistické strany SED. U nás k žádné takové změně nedošlo. Mladou generaci u nás vychovávali titíž lidí, kteří se ke svým profesorským či soudcovským pozicím dostali díky členství v komunistické straně, nikoli díky své odbornosti a nestrannosti.
- Další osobnosti, které zhodnotily vývoj posledních 25 let, najdete ZDE.
A jaký důsledek má to, že se komunisté zakonzervovali v akademické sféře i justici, pro dnešek?
Důsledek byl zcela praktický. Soudy fungovaly ve prospěch jedné skupiny obyvatel a na vysokých školách normálně pokračovala výchova, která vůbec nebyla přizpůsobena demokratickému řádu. Jednou z příčin dnešních nesnází je, že za celých pětadvacet let jsme nedokázali mladé generaci zprostředkovat výchovu k demokratickým hodnotám, takže se nemůžeme potom divit, že mladí nechodí k volbám a demokracie je vůbec nezajímá.
Co nebo kdo podle vás zavinil, že se tohle stalo? Byl to důsledek nějakých dohod, aby se převzetí moci obešlo bez násilí ze strany totalitního režimu?
To není výsledkem žádné dohody. To bylo spíš výsledkem určité slabosti, která ve vítězném Občanském fóru existovala, a strachu veřejnosti k nějakým příliš důsledným změnám. Také je třeba připomenout, že česká veřejnost byla velmi apatická po roce 1968 a měla spíš tendenci se podřizovat vládnoucím elitám, než aby byla schopna jednat samostatně. Vzpomeňte, jak dlouho trvalo, než se dokázala v českých zemích obnovit občanská společnost. A tato apatie se projevuje také v politickém životě. Jsme bohužel národem, který se nedokáže organizovat do fungujících demokratických politických stran, ve kterých jde především o ideje, nikoli o materiální prospěch a moc.
Vy jste byl představitelem Občanské demokratické aliance, která prosazovala Senát jako důležitou ústavní pojistku. Jak hodnotíte obrovský nezájem voličů, který vyvrcholil historicky nejnižší účastí při volbě do Senátu na Praze 10, kdy se k urnám dostavilo ani ne deset procent voličů? Není vám smutno, že jsou lidé tak apatičtí?
Smutno mi samozřejmě bylo, já bydlím na Praze 10. Musím ale říci, že jednou z příčin nízké volební účasti byla skutečnost, že příliš velká část lidí vůbec neměla ponětí, že zde probíhají volby. Nepovšimli si, že volební lístky se vztahují už k tomuto termínu. Ale všeobecně podpora Senátu je dosti nízká. Ale je nepatřičné sledovat, jaká je podpora Senátu, vlády nebo soudnictví. To je jeden ústavní systém. To je stejné, jako kdyby se někdo ptal, jestli v automobilu podporuje spíš výfuk nebo karburátor. Ústavní systém je uspořádán do dvou komor, aby Parlament o jedné komoře nemohla zneužít vítězná politická strana jednostranně ke svým politickým cílům. V tomto smyslu je Senát nezbytnou ochranou. Samozřejmě tohoto cíle je možné dosáhnout jinými prostředky, ale to už by byl zase jiný ústavní systém. Takže mě netrápí to, že lidé podceňují roli Senátu, nikdo jim pořádně nevysvětlil, k čemu Senát v ústavním systému je. Ale co mě trápí, je všeobecně nízký zájem lidí o politiku. K volbám prostě chodí daleko menší procento voličů než na západ od nás. A čím postupujeme dále na východ, tím je společnost apatičtější. A čím je společnost apatičtější, tím větší prostor mají oligarchové, aby tu společnost ovládli.
Myslíte si, že by bylo řešením uzákonit povinnou volební účast, jak navrhuje třeba prezident Miloš Zeman? Jak by to vnímala česká společnost, kde lidé v podstatě chodili povinně k volbám v minulém režimu čtyřicet let? Nebylo to sice přímo zakotveno v zákoně, ale jako protisocialistický živel byl brán nejen ten, kdo nešel k volbám hodit jednotnou kandidátku Národní fronty, ale i ten, kdo si „dovolil“ jít za plentu.
To nikdo neví, co by to udělalo s naší společností. Ale to, co je potřeba dát do pořádku na prvním místě, jsou politické strany. Ukazuje se, že v politice lidé ztratili důvěru k tradičním politickým stranám, jako ODS nebo sociální demokracii, a zoufale hledají něco nového, co se vyvaruje těch korupčních praktik, do kterých zabředly tradiční strany. Proto si myslím, že v posledních volbách volili stranu pana Babiše, protože očekávají něco nového a jiného. Ale obávám se, že toto není správná cesta, že pan Babiš je jedním z typických oligarchů, který ve svých rukou koncentruje nejen ekonomickou moc, moc v médiích, ale k tomu ještě politickou moc. To je příliš nebezpečná kombinace.
Psali jsme:
Poslední měsíce svět znepokojuje dění na Ukrajině, ale i v Iráku, Sýrii a dalších zemích. Například prezident Miloš Zeman přirovnal konflikt na Ukrajině k chřipce, která pomine, ale nebezpečí radikálního islámu je podle něj vážnější nemocí, rakovinou. Jak vnímáte tohle srovnání?
Nejprve je potřeba říci, že žijeme ve světě plném napětí a válek a že jsme si toho dlouhou dobu nevšímali, až do té doby, než se to začalo dotýkat nás. Samozřejmě pro svět je velké nebezpečí islámský radikalismus, ale ten je porazitelný, pokud jednotliví aktéři prokáží dostatek vůle. Daleko větší nebezpečí je, když jaderná mocnost dá najevo, že nerespektuje pravidla suverenity státu, pošle do sousedního státu své vojáky, obsadí část území, provede tam frašku referenda a prohlásí toto území za svoje. To ohrožuje mír ve větší míře a ohrožuje to především nás, protože pan Putin, jak je známo, chce obnovit Sovětský svaz a my jsme bývali součástí jeho mocenské sféry.
Takže putinovskou politiku považujete pro nás - na rozdíl od prezidenta Zemana - za větší hrozbu než radikální islamismus?
Na Ukrajině, v Gruzii, Abcházii a dalších místech ruský prezident Putin testoval vůli Západu bránit se proti porušení mezinárodního práva. Západ zatím neprokázal žádnou vůli se bránit, tak pan Putin má dobré důvody pokračovat dál. A to je aktuální nebezpečí.
Neobáváte se, že bychom mohli, ať už vlivem nějakých tuzemských nebo vnějších okolností, přijít o to, co jsme před 25 lety získali nejcennějšího, a to o svobodu a demokracii?
Já se nebojím ve skutečnosti ani pana Putina, já se bojím našich politiků, kteří se nedokázali poučit z minulosti a nemají dostatek vůle prosadit v našem národě odhodlání se bránit a udržet svobodu. Pro ně je jejich osobní kariéra daleko důležitější než občanské svobody.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Libuše Frantová
