Docent: Druhá polovina 30. let. Tam jsme dnes. Takto dopadnou sankce

Točíme se v kruhu vysokých cen energií, zejména elektřiny. Padají různé příčiny: Putinova agrese, přeprodávání české elektřiny přes lipskou burzu, neschopnost vlády došlápnout si na ČEZ sektorovou daní, Green Deal… Jak to občanovi srozumitelně poskládat?

K uvedeným příčinám je nutno přidat ještě covid a ekonomické postcovidové oživení, které zvedlo poptávku po energiích. O vlivu uvedených faktorů se vedou spory. Je to tak od všeho trochu. Nutno ale rozlišovat, co je způsobeno externími vlivy, a co jsme schopni ovlivnit. A tady je toho vnějšího až překvapivě málo. Ruský plyn a ropa tečou přesně podle kontraktů, covidová pandemie poněkud a asi jen dočasně ustoupila. Vše ostatní je dílem „subjektivního faktoru,“ především ústupu od racionality a popuštění uzdy iracionálním vlivům paniky, katastrofických scénářů, ekologicky fanatických a bojechtivých rozhodnutí západních politiků, která se promítají do burzovních spekulací.

Pokud jde o sektorovou daň, jejíž hrozbou přinutila např. slovenská vláda ,,své“ energetické společnosti razantně zastropovat ceny, tak tuto daň navrhuje dokonce už i Miroslav Kalousek. Bojí se něčeho Fialova vláda? A co Fialův argument, že je nutné brát ohled na 30 % menšinových akcionářů ČEZu?

Rozhodně jsme schopni jako stát zabránit prodeji energií na burzu se zpětnými odkupy za násobně vyšší ceny. Výmluvy na minoritní akcionáře je nutno číst tak, že to jsou v převážné míře sponzoři současné vládní koalice, ne-li přímo její představitelé. Pokud těm budou chybět peníze, nebudou ani štědré příspěvky na volby. Z těch milionů, které si nechal vyplatit management ČEZu, určitě něco ukápne na „transparentní“ účty stran vládní koalice (jestli i jinam, se neodvažuji spekulovat). Vždyť takto vstřícný postoj vůči manažerům většinově státního podniku nezastává skoro žádný civilizovaný stát.

Vláda sice formálně deklaruje boj proti inflaci, ale každý, kdo prošel kurzem základů ekonomie ví, že taková situace nahrává dlužníkům, tedy i státu. Čím vyšší inflace bude, tím rychleji se bude snižovat veřejný dluh, neboť poroste inkaso především nepřímých daní. Vláda samozřejmě z peněz vyždímaných na bezbranných spotřebitelích něco „velkoryse“ převede do podpor na nákup energií, ale multiplikačně zvýšené ceny potravin, spotřebního zboží a služeb budou částečně kompenzovány jen těm nejchudším.

Co se týče sektorové daně, to je správné řešení, kterému se budou managementy a akcionáři zuřivě bránit. Nezapomínejme, že máme vládu, která hájí zájmy především nadnárodních korporací a tuzemských monopolů a řídí se pravicovou neoliberální ideologií. Nebylo by to ostatně opatření jen na tuto dobu, ale mělo by platit stále. Nadměrné zisky monopolně ovládaných odvětví je nutno odčerpat ve prospěch společnosti. Je v zájmu společnosti rozbít rovnou korporátní daň a danit progresivně nejen fyzické, ale i právnické osoby.

Zatím se nezdá, že by Green Deal měl být mrtvý, západ EU na něm bazíruje. Můžeme alespoň některé jeho části zablokovat, a je to vůbec žádoucí? Je naděje, že, slovy jeho obhájců, odstartuje technologickou revoluci s Evropou na čele? Nebo jde v zásadě jen o skryté zdanění, které má záměrně nutit Evropany ke snížení spotřeby? Či jde o byznysové zájmy?

Green Deal nemůže být mrtvý ze dvou důvodů. Za prvé, je to oficiální program Evropské unie a těžko se od něj ustupuje. Kdybychom přiznali, že válka na Ukrajině jej postavila do roviny utopie, přiznali bychom porážku, ať by už válku vyhrál kdokoli. Za druhé, má v sobě racionální jádro v podobě snahy o snížení emisí a jeho prostřednictvím i rychlosti podle mě nevratných klimatických změn. Že jsou vytyčené cíle nedostatečně podloženy technologickými změnami a termíny jsou nereálné, je věc druhá.

Nám se podařilo alespoň zahrnout jadernou energetiku a plyn do „dočasných“ klimaticky úsporných opatření. Dík za to patří současné i minulé vládě. Tím se oslabil negativní dopad příliš ambiciózně založených programů. Zablokovat jsme program mohli, ale moc bychom si nepomohli. Růst cen energií, který je s Green Dealem nutně spojen, by nás zasáhl tak jako tak.

Green Deal je založen na technologiích, které již existují. O žádnou technologickou revoluci nejde. V některých případech jde dokonce technologicky o cestu zpět. Elektromobily jsou známy sto let, a přesto se až dosud ve větším měřítku neuplatnily. Jeho zásadní omyl spočívá v tom, že se ambiciózních cílů v oblasti zachování vhodných podmínek pro život na Zemi snaží dosáhnout při zachování predátorské podstaty kapitalismu. Mnohé cíle Green Dealu by bylo možné dosáhnout nejen technologickými inovacemi, které nelze už z principu nařídit, ale především inovacemi organizačními, například posílením kolektivní, dnes již elektrifikované železniční dopravy v oblasti přepravy osob i zboží, na úkor osobních vozů, autokarů a kamionů. Pomohla by i větší kontrola porodnosti v přelidněných oblastech, podmíněná zavedením sociálního zabezpečení, jehož absence je jednou z příčin vysokého počtu dětí v rodinách.

Nicméně tou zásadní organizační inovací by byl celosvětový přechod od konkurenčního ke kooperativnímu mezinárodnímu prostředí. Ekonomická konkurence sice přináší pokrok, ale ten je vyvažován negativními dopady neúprosného boje o trhy a o individuální úspěch na úkor ostatních. Ten zákonitě vyústí v ozbrojené konflikty, které řeší ekonomické, etnické náboženské i jiné rozpory.

Zásadní je boj o kontrolu zdrojů a distribučních cest v oblasti energií a potravin. To, že zatím nevyústily ve světovou válku, je výsledkem technologické inovace v oblasti zbrojení, kterou představují strategické raketové nosiče schopné přepravit ničivé jaderné nálože na jakoukoli vzdálenost. Nicméně nadějné základy celosvětové spolupráce, položené na konci druhé světové války, jsou zablokované a zmrazené ve prospěch zápasu o světovou hegemonii, a tudíž neúčinné. Momentálně jsme již ve srovnání s druhou světovou válkou někde v druhé polovině třicátých let, kdy se již realizovaly válečné akce v Číně, Etiopii, Španělsku i jinde, a světový konflikt se pomalu stával nevyhnutelným.

Na rozdíl od tehdejší doby se dnes válčí především ekonomickými i politickými sankcemi a v kyberprostoru, a pokud se někde střílí, jde o tzv. proxy válku, tj. válčení prostřednictvím „užitečných idiotů“.

Jak vnímat zápal nejmladší generace pro Green Deal o otázku klimatu jako takovou? Dokonce pociťují ,,klimatickou tíseň“. Jde o pocit, že materiálně jsme zajištěni, a teď je třeba starat se o ,,nemateriální hodnoty“? Jde o dočasnou módu, nebo o trvalý jev?

Mladí lidé se rychle zapálí pro kdejakou novinku. Nejsou ještě dostatečně zkušení a vzdělaní, aby si vyhodnotili všechna pro a proti. Často tíhnou k efektním a extrémním řešením. Jsou také ovlivňováni výukou ve školách, masírováni ekologickým alarmismem oficiální propagandy a propagací veganství ze strany nositelů alternativních léčebných metod a „zdravého životního stylu“. Že by ale masově pociťovali „ekologickou tíseň“, to jsem mezi svými studenty nezaznamenal.

A co se týče „nemateriálních hodnot“, není jasné, co se tím myslí. Mladí lidé jsou závislí na materiálních výdobytcích, zejména v oblasti informačních technologií, a dokonce to nezřídka přehánějí. Vůbec si přitom neuvědomují, jak ekologicky a energeticky náročná je produkce těchto přístrojů.

Zda je romantický ekologismus dočasná móda, nebo trvalý jev, bude záviset především na nás dospělých. Pokud se jako ekologičtí puberťáci typu Grety Thunbergové chovají poslanci Evropského parlamentu, nelze očekávat, že jejich působení nebude mít vliv alespoň na část mládeže.

Běžného občana spíše, vedle energetiky, zajímají rostoucí ceny potravin. Zde existuje konflikt mezi českými potravináři typu Zdeňka Jandejska a Milana Teplého na jedné straně, a malými zemědělci či Tomášem Prouzou na straně druhé. První volají po potravinové soběstačnosti s tím, že za pár let tu ,,nebudeme mít co žrát“. Druzí věří společnému evropskému trhu a označují prvně jmenované za ,,agrobarony“. Na čí straně stojíte? Co dělat s cenami potravin?

Pokud strmě rostou ceny vstupů v oblasti zemědělské produkce, pak se zvyšují i ceny potravin. S tím nenadělají nic Jandejsek s Teplým, stejně jako Prouza a stoupenci společného evropského trhu. Jejich spory nejsou nic jiného než souboj o evropské a domácí dotace, bez kterých se moderní zemědělství neobejde. Je to pozůstatek transformace zemědělství z devadesátých let. Zemědělská velkovýroba navazuje na tradici velkých družstevních agrokombinátů z 80. let, zatímco většina malých zemědělců jsou restituenti a navazují na individuální hospodaření svých otců a dědů.

Obě skupiny by udělaly lépe, kdyby zanechaly sporů a kdyby společně hájily zájmy českého zemědělství. Úspěšná kampaň holandských farmářů jim ukazuje, jak se společně bránit proti nesmyslným restrikcím a proti vybíjení skotu ve snaze omezit emise metanu s chovem dobytka spojených. Pokud budou na trh dodávat méně Nizozemci, nahradí je záhy někdo jiný, protože kvůli ekologickému šílenství hlady nezemřeme.

Co se týče spotřebitelů, těm by patrně pomohlo snížení DPH na základní, přesně vyjmenované potraviny. Muselo by být ovšem skutečně razantní (z dnešních 15 % třeba na 5 %), aby se jen nezvyšovaly marže obchodníků.

Úplnou soběstačnost nelze zajistit nikdy. Spíše jde o to, abychom nedováželi potraviny z opačných koutů zeměkoule, ale z teritorií co nejbližších. Letecká a kamionová přeprava zatěžuje životní prostředí více než domácí produkce.

Jak si vysvětlit, že sankce uvalují na Rusko převážně země Západu, zatímco Čína, Indie a jiné země BRICS, stejně jako např. africké či arabské země, s Ruskem dále nerušeně udržují styky. Proč Západ ztratil schopnost izolovat svého nyní největšího soupeře? K jakému vývoji to v mezinárodních vztazích povede?

Euroatlantická civilizace se zhruba před třemi sty lety stala hegemonem světového vývoje na základě technických i organizačních (ty měly dokonce větší význam než technický pokrok) inovací. Vzniklý liberální kapitalismus však svoji pokrokovou dějinnou roli postupně vyčerpává a o slovo se hlásí civilizační okruhy, které kdysi byly vyspělejší než Evropa, ale později zaostaly a staly se objektem koloniálních a nekoloniálních výbojů. V zájmu záchrany života na naší planetě by bylo žádoucí je „vzít do hry“ bez ohledu na společenské uspořádání, a nikoli je „umravňovat“ ideologicky zdůvodňovanými sankcemi.

Postoj této většiny zemí je pragmatický, prostě hájí své národní zájmy. Hegemonie západního světa vedeného Spojenými státy jim jednoduše nevyhovuje, a proto jakkoli odsuzují válku jako řešení mezinárodních sporů, odmítají se pouštět do ekonomické války, která by je poškodila více než Rusko. Navíc Rusko je klíčovým dodavatelem řady surovin a potravin, jehož produkci nelze na světových trzích plnohodnotně nahradit, jak vidíme na současných problémech okolo obilí.

Tento vývoj si experti zemí Západu mohli jednoduše spočítat. Neučinili tak a přijali některá hloupá omezení, která poškozují obyvatele západních zemí, a Rusko naopak posilují. Jako příklad mohu uvést snahu vyloučit Rusko z dolarových transakcí, které nakonec přineslo posílení rublu nad úroveň před 24. únorem. Z „technického defaultu“ Ruska se mohou radovat jen ti, kteří nerozumí ekonomice, protože ten dopadne nikoli na Rusko, ale na západní penzijní a jiné fondy, které držely ruské obligace. Utěšovat se, že „časem se sankce projeví a Rusko zkolabuje“, je jen slabá náplast na rány, které si Západ uštědřil sám. Když nám vlastním přičiněním chcípla kráva, nezbývá než doufat, že sousedovi chcípne také, praví se ve známém vtipu. S téměř kompletní Mendělejevovou tabulkou chemických prvků ale Rusko hned tak zkolabovat nemůže. To možná dříve „zkolabují“ politici, kteří sankce přijali. Boris Johnson nebude poslední, přijdou další, a mezi nimi může klidně být i naše bojechtivá vláda.

Mír a stabilita mezinárodních vztahů mají být podle politiků nejsilnějších zemí světa založeny „na pravidlech“. Bylo by to zcela v pořádku, kdyby nešlo o faktické zakonzervování statusu quo. V minulosti byly hranice států stanovovány administrativně, vůlí vládce, nebo na základě válečných výbojů, bez potvrzeného souhlasu místního obyvatelstva. Z toho vyplývají dodnes konflikty, separatistické aktivity, neuznané republiky. Ve „světě založeném na pravidlech“ neexistují pravidla pro uplatnění práva na sebeurčení, protože státy vycházejí z téměř čtyři století starých principů Westfálské smlouvy. V té době ale byly státy chápany jako území, které je vlastnictvím vládce (panovníka). Dnes státy vykonávají na určitém území jen správu dle společenské smlouvy. A ta může být vypovězena. Liberálové ve strachu, že vzniknou konflikty nebo že se oslabí geopolitická pozice států, popírají základní princip liberálního pojetí státu! Pouze vlastnictví jednotlivce nahradilo jakési fiktivní kolektivní vlastnictví obyvatelstva. Kdo je vlastníkem teritoria v právním slova smyslu, je uveden v katastru nemovitostí. Stát je samozřejmě obvykle největší vlastník, ale ne jediný.

V důsledku křečovitého lpění na zastaralých pravidlech mezistátních vztahů existují už letité státní útvary, o nichž se okolní svět tváří, jako by neexistovaly. Tchaj-wan je formálně součástí Čínské lidové republiky, ale chová se jako samostatná republika, a dokonce vznáší nárok reprezentovat celou Čínu. Turecká kyperská republika je sice podle práva součástí Kypru, ale je to fakticky samostatný stát. Podobně bychom mohli dnes hovořit i o Krymu a o odštěpeneckých republikách na Donbase, v Podněstří i v severní Gruzii.

Problémy se separatismem má celá řada zemí, včetně těch nejvlivnějších, schopných zablokovat jakoukoli iniciativu ve směru řešení rozporu mezi právem na sebeurčení a na územní celistvost. V zájmu objektivity musíme konstatovat, že se o zakonzervování westfálského pojetí suverenity přičinily i bývalé socialistické státy.

Zkrátka, ten, kdo se bojí dát právo rozhodovat vlastním občanům, trvá na územní celistvosti. A to i přesto, že lidskoprávní rovina by měla mít přednost i v této oblasti. A namísto imperiálních rvaček o území by měla za předem dohodnutých podmínek nastoupit všelidová hlasování a jejich výsledek by měl být respektován a zakotven ve smlouvách. Ale k tomu je z výše uvedených důvodů ještě daleko, a tak můžeme očekávat další konflikty. Svět bude nadále nestabilní.

Jak po úvaze hodnotit akci vypnutí některých tzv. dezinformačních webů? Víceméně už zase „jedou“ a jsou minimálně na své předchozí návštěvnosti. Šlo o ojedinělý výkřik, nebo jsou zde síly v bezpečnostních službách či neziskových organizacích, které na podobná omezení budou tlačit?

Problematika „dezinformací“ vydá na celý specializovaný rozhovor. Proto se budu snažit být maximálně stručný. Vypnutí zmíněných webů bylo podle mě protizákonné a jsem zvědav, jak se právníci státu poperou s realitou žalob na odškodné. Protože se někteří vládní činitelé domnívají, že jsme reálně ve válce proti Rusku, potrvá nadále tlak na cenzuru jiných názorů, než předkládá oficiální česko-ukrajinská propaganda. Nakolik je tento postoj realistický a v souladu se základními ústavními dokumenty, ponechávám na hodnocení čtenářů.

Putinova invaze vyvolala volání po modernizaci a dozbrojení nejen české armády, ale i většiny armád NATO. Jde o nevyhnutelný a žádoucí trend?

Pokud by byla otázka pravdivá, znamená to, že Rusko předehnalo Západ v moderních bojových prostředcích, což si nemyslím. Existuje víceméně strategická parita. Nejsem odborník v oblasti armádní výzbroje, proto detaily ponechávám těm, kteří se v této oblasti vyznají lépe.

V souvislosti s Putinovou invazí na Ukrajinu se objevují analogie s rokem 1968. Jsou správné?

Nejsou, podmínky ve světě se změnily natolik, že tyto dvě události nelze srovnávat.

Některé sociální skupiny, zejména starší, možná reflektují svůj život od roku 1989. Zcela jistě nechtějí vzpomínat na Jakeše s Husákem, ale co říci k tomu, že tito pamětníci mohou cítit zklamání ze současného stavu?

Zklamání ze současného stavu už dávno nesouvisí s Jakešem a Husákem. U mnohých pamětníků vystřídalo jedno zklamání druhým, zklamáni jsou však i lidé daleko mladší. Svět se řítí někam, kam jen těžko dohlédneme, a zklamání je násobeno ještě obavami z budoucnosti. Zklamání už také vztahujeme nejen k listopadové změně roku 1989, ale i ke vstupu do Evropské unie, jejíž podpora je podstatně menší, než byla v době před vstupem.

Buďme však objektivní. Je ještě dost našich občanů, kteří si současnou dobu navýsost užívají a budoucností se netrápí. Řeklo by se, normální stav v sociálně diferencované společnosti. Znepokojující je však nárůst těch nespokojených, k nimž se přidávají mnozí z těch ještě nedávno spokojených – podnikatelé, živnostníci, dobře placení manažeři atd. V co jejich nespokojenost vyústí, lze těžko předvídat. Čeká nás horký politický podzim bez ohledu na evropské předsednictví, které poněkud ztlumí rozpory na nejvyšší úrovni.