Co znamenají pro budoucnost eurozóny dohody, nebo spíše vnucené podmínky Řecku, které už schválil i řecký parlament?
Neznamenají nic pozitivního. Eurozóna je odsouzena k zániku, protože společná měna euro je jenom politický projekt, který jde proti ekonomické racionalitě, proti tržnímu hospodářství. Nynější řešení je jenom hašení požáru, zatím lokálního, který se může rozhořet dále. Vnímám to tak, že dnes Atény bojují za Madrid, za Řím a pravděpodobně i za Paříž. Nijak to ale neřeší problematiku, která je na stole, tedy fatální a dlouhodobé zadlužování se států. Neřeší situace, která zdánlivě s eurem nesouvisí, ale eurozóna je velmi provázaná s fiskální nedisciplínou těch největších ekonomik.
Měly by evropské země respektovat stanovisko Mezinárodního měnového fondu, který doporučuje Aténám výrazně snížit dluhovou zátěž, jinak se nebude podílet na novém záchranném programu pro Řecko?
Odpouštění dluhů je morální hazard. Řecko zbankrotovalo – a politici si to nechtěli připustit – už před pěti lety, tedy v roce 2010, když nebylo poprvé schopno dostát svým závazkům. Politici to jen uměle natahují. A natahují to i z toho důvodu, že Řecko je nicotná a slabá ekonomika a zatím to „flikování“ jde dělat. Stejné problémy ale mají vedle Řecka i jiné země, především Španělsko, Itálie a blíží se tomu Francouzi, kteří to ve své nadutosti nebudou chtít nikdy přiznat. A protože se dluhy neřeší systémově, tak ani to, co se teď děje s Řeckem, nemůže být úspěšné řešení. Musí se nastolit standardní podmínky, kdy bude platit, že dluhy se mají splácet a nebudou se vymýšlet různé protitržní mechanismy záchran. Řešením je to, že si politikové eurozóny uvědomí, že jejich politický projekt zkrachoval a členské země se vzdají společné měny. Později může být společná měna zase zavedena v zemích, které k sobě mají ekonomicky a kulturně blízko. To znamená tak, aby se blížily optimální měnové zóně.
Jak hodnotíte druhou z možností, kterou Mezinárodní měnový fond pro řešení problému nabízí, tedy prodloužení období, po které by Řecko zemím eurozóny nesplácelo žádné úroky ani jistinu, a to až do roku 2053?
To je naprostý nesmysl. V té době už i ti současní politici ve větší míře nebudou žít. A to je právě ten morální hazard, že tuhle situaci pak přenechávají těm, kteří by měli řešit něco, co nezavinili. Já jsem spíš příznivcem vyčištění prostoru, ať se to pojmenuje tak, jak to ve skutečnosti je, a řekne se: Řecko standardně zbankrotuje. Vždyť ono vlastně stejně už zbankrotovalo. A ať si politici uvědomí, že nelze budovat komunismus. Stav, do kterého se Řekové dostali, je mimo jiné doklad toho, že komunismus nelze vybudovat, protože oni žili svým způsobem v určité formě komunismu. Vypláceli si vyšší platy i vyšší důchody, než na které si vydělali. A přerozdělovali v takovém měřítku, že se nakonec za pár – ani to nebylo moc – desítek let ukázalo, že zkrachovali. To si málokdo z dnešních politiků, eurokratů a idioeurokratů, protože jejich rozhodnutí, to už je skoro idiokracie, uvědomuje, že chtějí budovat něco, co je dlouhodobě neudržitelné.
Psali jsme:
Co by tedy Řecku v tuto chvíli nejvíce prospělo, odchod z eurozóny a návrat k národní měně?
Jednoznačně. Ale nejenom odchod z eurozóny. Ten totiž technicky nejde, pokud by se nemělo porušit primární právo Evropské unie. Řekové musí odejít z Evropské unie, aby mohli odejít z eurozóny. To zase politici neříkají korektně, protože možná ani sami neznají předpisy, které schvalovali a co si nadrobili. Řecko by muselo vystoupit z Evropské unie, aby mohlo odejít z eurozóny, přijmout svou vlastní měnu a pak mohou být třeba znovu přijati zpátky do Evropské unie na základě nějakých politických dohod. A to už jsme zase někde, kde to nemá racionální ekonomické jádro, ale jsme u politických problémů. A samozřejmě u geopolitických záležitostí, kdy si většina politiků přeje, aby Řecko v Evropské unii zůstalo, protože má strategickou polohu.
Ale nevyplývá z toho, co říkáte, že je ve skutečnosti prakticky vyloučené, aby Řecko opustilo eurozónu, když by muselo opustit i Evropskou unii, což si asi žádná z členských zemí nepřeje?
Ale technicky jiná možnost v podstatě není, jen to politici občanům neřeknou. Tedy cesta, že Řecko opustí Evropskou unii, vystoupí z eurozóny, zavede svou vlastní měnu a pak ho do Evropské unie vezmou zpátky. Anebo se musí udělat úprava v primárním právu, aby Řecko podle právních regulí z tohoto souručenství mohlo odejít.
Čím se dá vysvětlit to, že Řecku od roku 2010, kdy začalo po propuknutí krize šetřit, vzrostl podíl dluhu na HDP ze 120 na dnešních 178 procent a veškerá opatření jako by byla marná?
Je to velmi jednoduché, protože Řecku po řadu let klesá nominální hrubý domácí produkt, čímž se zvyšuje i podíl toho dluhu na HDP. U Řecka se dluh snížil řádově o necelých čtyřicet miliard eur nominálně tím, že mu část byla odpuštěna. Ale u jiných zemí vzrostl vysokým tempem. U Španělska to bylo zhruba o 290 miliard eur, u Francie 283 miliard eur a u Itálie 227 miliard eur. A to vše od roku 2011, tedy za čtyři roky. Tyto země si uvědomují, že zanedlouho budou podobnou pomoc potřebovat také.
Co by to mohlo udělat s Evropskou unií, pokud by se tedy zmiňované podstatně větší ekonomiky dostaly do podobných potíží jako Řecko?
Právě proto si myslím, že měli nechat Řecko odejít, aby nekrachla celá Evropská unie. Jsem pro, ať Evropa funguje na volném pohybu zboží, služeb, kapitálu a pracovní síly. Ale není možné uměle udržovat takový stav, jaký je. Jenom připomenu, že Francie a Itálie mají víc než dva biliony eur a Španělsko více než bilion eur vnitřního zadlužení. Mimochodem i silná ekonomika Německa, které se v posledních letech dařilo snižovat deficit a měla dokonce lehce přebytkové rozpočty, má víc než dva biliony eur dluhů. Všichni poměřují dluh jenom k hrubému domácímu produktu, ale když se podíváme na absolutní částky, tak vlastně nominálně nejzadluženější ekonomikou v Evropě je Německo.
Zadlužené není jen Řecko a státy, které zmiňujete, ale většina zemí bohatého Západu včetně Spojených států. Jak má člověk vnímat fakt, že dluží všichni, kam to všechno spěje?
Směřuje to k tomu, aby si voliči uvědomili, že potřebují zodpovědné politiky, a ne ty, kteří jsou v posledních dvou desetiletích u vlády. To znamená, že by se mělo všech voličů, nás občanů těchto zemí, dotýkat to, když bude někdo špatně hospodařit. A to musím zdůraznit, že Česká republika je na tom relativně dobře, neboť patříme do první třetiny nejméně zadlužených zemí Evropské unie. Dokonce si myslím, že máme nakročeno k tomu, abychom v příštích dvou letech byli v první pětce nejméně zadlužených zemí v porovnání s hrubým domácím produktem. A ani náš absolutní dluh není tak fatální. I když zase nejsme takoví jedničkáři, abychom se nemohli ještě zlepšit.
To musí znít vládním politikům posledních let příjemně, protože jste je vždy kritizoval za to, jak zemi zadlužují.
Ale já je kritizuji dál. Ve srovnání s „hrůzami“ těch vlád, které vládnou v některých zemích EU, jsme však na tom ještě relativně dobře. Lépe je na tom Dánsko, Švédsko a některé další země, ale my jsme na tom v posledních letech dobře. Tato relativní pozitiva neuměl prodat Kalousek ani Nečas. Podíl veřejného dluhu na HDP se dokonce v posledních třech letech snížil, a tak jsme na úrovni roku 2011. I když to by chtělo delší vysvětlení, proč se to povedlo, protože mimo jiné došlo k metodickým přepočtům hrubého domácího produktu.
Když se podíváme na zadlužení států Evropské unie, jakou měrou se na napjatosti jejich rozpočtů podílejí štědré sociální systémy? Nemůže jim další citelnou ránu zasadit migrační vlna, která míří především tam, kde je dlaň sociální pomoci nejštědřejší?
Jednoznačně k napjatosti jejich rozpočtů přispívá neufinancovatelnost sociálních systémů tak, jak jsou nastaveny. Přispívá k tomu samozřejmě i současná migrační vlna, která může být velkým problémem a může vést i k dezintegračním procesům v rámci celé Evropy, protože ne všichni k tomu chtějí přistupovat jako někteří kolektivističtí politici. To považuji za největší hrozbu v budoucích letech, tedy politickou, ale i ekonomickou hrozbu.
Ale asi to nejde jinak, než že ekonomika musí být ve vleku politiky?
Nemusí, ale bohužel je. Protože čím dál víc procesů se stává součástí veřejných rozpočtů, veřejných financí. A když se na to podíváme historickým pohledem, tak na začátku minulého století se přerozdělovalo ve vyspělých zemích tak maximálně do dvaceti procent a někde třeba do deseti procent hrubého domácího produktu, ale dnes i Spojené státy přerozdělují téměř polovinu hrubého domácího produktu. A to je ten zásadní problém.
Před dvěma sty lety přišel britský ekonom Thomas Malthus s tezí o nevyhnutelnosti válek jako důsledku bídy a omezených možností lidstva. Nehrozí, že by současný ekonomický vývoj ve světě a zadluženost států vedly k tomu, že se tyto problémy „vyřeší“ světovým válečným konfliktem?
Malthusův populační zákon hovořil o tom, že každých pětadvacet let se zvyšuje počet lidí geometrickou řadou a zdroje potravin aritmetickou řadou, v tom se totálně mýlil. Ale jinak to, že se některé problémy mohou řešit válečným konfliktem, nemohu vyloučit. Války však jako nevyhnutelné neberu. Jen potřebujeme lepší politiky a lidi, kteří jsou vzdělaní a znají širší souvislosti než ti, kteří myslí krátkodobě a politiku považují pouze za možnost k prosazování svých vlastních zájmů.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
