Dotace, dotace, jenom dotace. Nejlépe je na tom ten, kdo má známé na ministerstvu. Mrazivé svědectví o současném českém zemědělství

Vy jste k tomu ovocnářství přišel tak trochu jako slepý k houslím...

Ne trošku, ale rozhodně. Historicky jsme měli jako rodina velkostatek v Břasích na Radnicku, který tam koupil v roce 1880 můj praděda. Pak se tam dlouho fungovalo klasicky – krávy, koně. Pak přišla první rána. To byla válka. Protože jsme byli židovská rodina, tak půlku rodiny odsunuli různě po koncentrákách. Shodou okolností moje babička s mým tátou zůstali doma. Děda se jako jeden z mála vrátil z koncentráku. A po válce začali znovu dávat dohromady statek. A když jej jakžtakž obnovili, tak přišel rok 1948, tedy pro nás rok 1950. Rodina se musela sbalit a s dvoukolákem se přestěhovat do 1+0 v Rokycanech. Že jsme měli statek a že se o něj někde někdo stará, jak se stará, to bylo u nás dost citlivé téma. To bylo pro mé prarodiče ještě horší, když viděli, jak to jde „cugrunt“.

Až po roce 1989 se u nás začalo říkat, že jsme měli ten statek, tak by se mohlo vracet, co nám zabavili. Tak se to začalo řešit, přihlásili jsme se o to a dostali to v šíleném stavu. Na jedné straně statek polorozbořený, na druhé straně na polích, kde byla pšenice, tak byly vysázeny sady, které jsme ale museli koupit. Můj otec tenkrát jako místostarosta Rokycan tedy položil funkci a šel, ač strojař, dělat šéfa na statek. Vzal si obrovskou půjčku, aby mohl skoupit ty stromy, které tam soudruzi vysázeli, a začal dávat dohromady statek a sady.

Po roce 1996 – já také nejsem zemědělec – mne přemluvil, abych mu šel pomoci. Přiznám se, že se mně moc nechtělo, protože jsem o tom nevěděl vůbec nic. Jablko jsem poznal malé od velkého a červené od zeleného. No a tak jsem se tam začal točit kolem aut a traktorů. Je to možná moje výhoda, protože jsem opravdu začal od píky a vím, co jde dělat s traktorem a nejsem ten management, jenž neví, co se děje dole. Takže jsem se postupně dostal do pěstování a obchodování s ovocem a dnes se situace obrátila. Tenkrát to vedl táta a já jsem mu trochu pomáhal – a nyní já to vedu a táta trochu pomáhá. Zaplať pánbůh, protože některé rady jsou nedocenitelné a neocenitelné. Takže tak jsme udrželi nějakou firmu.

Jsem hodně hrdý na to, že nemáme korunu dluhu, což je v zemědělství docela rarita. Fungujeme, lidé dostávají včas platy a máme nějakou vizi, i když ta poslední úroda nám ten pěkný výhled poněkud kazí. Ale jedeme, fungujeme, uživíme se, i když je rok od roku horší se dostat do nějakých plusových čísel.

Dnes to bez dotací nejde, ale dříve to přece bylo také bez dotací...

Ano. Dotace podle mého názoru nyní křiví trh. Spousta věcí je dnes tak drahých nebo naopak tak laciných, či úspěšných nebo neúspěšných – díky tomu, kolik se na ně bere dotací. Řepka by se pěstovala na pár hektarech v republice, kdyby na to nebyla dotace do nafty. To samé kukuřice do bioplynek. Opět přes dotace. Myslíte, že by někdo sázel nějaké rychle rostoucí topoly, kdyby nebyla dotace? Dnes je úspěšný zemědělec ne ten, který má největší brambory, ale ten, který dokáže vyčerpat největší dotace. To ukazuje na to, jak je úspěšný. Což je samozřejmě špatně. Bez dotací by to určitě šlo, ale jsou v celé Evropě.

Co se týče obchodu, zapomeňte, že jsme nějaká Česká republika. Jsme jeden trh. Bohužel, v EU máme rozdílné způsoby podpor pro zemědělce. Takže, ač máme jeden trh, ač máme mít „stejné podmínky“, tak je nemáme, protože je má každý jiný. Dotace jsou rozdílné a křiví trh s komoditami. Takže: Za nás dotace ano, ale měly by být pro všechny stejné, protože jsme jeden trh. Nebo dotace ne, ale všichni. Pak se teoreticky může stát, že chleba bude stát 80 korun, protože obilí nebude „vylepšováno“ dotací a bude drahé. Může se stát, že bude běžné, že jablka budou, stát 60 i 80 korun, protože tam nebude ten kousek, který dolaďuje ta dotace. Já to samozřejmě poněkud pro příklad přeháním, aby to bylo markantní.

Můj názor ale je, že to tak nebude. Že jablka by byla dražší, ale jen o pár korun. Nejlepší nebude ten, který má nejvíce známých na ministerstvech a má firmu na to, která mu řeší dotace. A to ty velké firmy pochopitelně mají. Protože na to mají. Firma, která má čtyři zaměstnance, nemůže zaměstnávat dva, kteří mu budou běhat kolem dotací.

Ale přece není normální, že jablko z druhého konce světa, třeba z Chile, stojí stejně? Vždyť jenom ta doprava přes oceán něco stojí…

K čemu jsou taková jablka dobrá? K ničemu? Ovšem obchody nám říkají – pokud to zákazník kupuje, my to budeme dodávat. Je to otázka trhu. Když někdo chce jablko za 69 korun, z Chile, má jej. Ale náklady a marže musí stát těch 69 a ne 25. Chceš lacinější, české? Máš jej! Nemůže to být pokřiveno tím, že na ně bude 75 procent z nějakého důvodu dotace. Že bude stát 25 a bude čerstvé z druhé strany zeměkoule a za dvacet bude půl roku staré. To je přece špatně…

Ještě k té půdě. Mluvíte o bioplynkách. Není to už taková civilizační zhůvěřilost, že pěstujeme na kvalitní půdě topoly a ty pak se budou pálit?

Jsou to zase ty dotace! Věřím tomu, že 99 procent zemědělců má k půdě, k firmě, nějaký vztah. I ta moje, i když jsem k ní přišel jak slepý k houslím, tak je moje, takové moje dítě, strávil jsem tam spoustu času, investoval jsem tam spoustu sil, nejen finančních – a loučit se s tím by mně bylo strašně líto. Ale musím se chovat jako správný hospodář. Že je něco krásné, to je fajn, ale musím také něco vydělat, musí mi to zaplatit zaměstnance, daně, musí mi to zaplatit těch „milion“ poplatků, které jsou na všem. Takže se musím chovat tak, abych ty peníze někde na něčem vydělal.

Když budu mít naftové vrty v Kuvajtu, tak mne nemusí zajímat, co vydělá sad. Ale ve chvíli, kdy máte jenom ten sad, tak se musíte chovat jako správný hospodář. Takže já pěstuji odrůdy, které jsou odolné a o které je zájem. Tedy odrůdy, které mně přinesou zisk. Ve chvíli, když budu dělat pole, k čemuž se tedy naštěstí nechystám, tak bych určitě hodně přemýšlel o tom, co tam nasázet. Když vím, že na ječmenu prodělám, na pšenici nevydělám a na řepce vydělám, dám tam řepku. Veškeré podnikání je o generování zisku. To je základ. Může být prodělek, ale nemůže se na něm stavět. Samozřejmě nejde vydělávat úplně za každou cenu, ale tak to je.

Samozřejmě, náš pan ministr financí, to je úplný extrém...

Myslíte toho bývalého? Teď už máme ministra Pilného, ne Babiše!

No to je pravda! Pardon! No já asi nevšiml, že se něco změnilo. Nu, jiná ústa toho samého! Prostě má nějaké firmy, má obrovský vliv, usazuje tam ekonomy, kteří mu ukáží, proč nepěstovat jablka. Jsou problematická, teď z větší části ztrátová, nerentabilní, ovoce je sázka do loterie. Dáme tam řepku, ta vydělá každý rok. A je to. Máme bioplynky, potřebujeme je něčím plnit. Víme, že tam bude cena stálá. Šup a dáme tam kukuřici. Jako velkoobchodník, finanční magnát, se takto chová.

Prostě stát jako firma...

... za cenu největšího zisku. Ale pak se nemůžeme divit, že tu máme milión hektarů řepky, protože ta vydělává. Rozmanitost půdy a rozličné osázení, to si mohou dovolit jen ti malí. Protože ti chtějí mít půl hektaru brambor, protože ví, že je prodají Vencovi nebo Pepíkovi, vedle si dají cibuli a tak. Ale velká firma musí řešit velkoobchodní ceny, které jsou úplně někde jinde. A na to vydělá asi jedině řepka!

Když jsme u těch ministrů. Říká se, že po dlouhé době máme ministra zemědělství, který rozumí problému, je „od fochu“. Je to lepší, než to bývalo?

Já si to také myslím, ač nejsem volič jeho strany. Je to člověk, který jede mezi zemědělce, trochu jim naslouchá a neopevňuje se frázemi a dokáže pojmenovat, kde je problém. Líbí se mi, že je trochu bojovnější, ale bohužel má sice nějaké pravomoci, ale na těch penězích, které by to ministerstvo potřebovalo, sedí ministr financí. Ten minulý měl trochu jiné zájmy, než chránit malé zemědělce. Tyto problémy, jako třeba ty mrazy, se dotknou malých zemědělců. Když jsem velká firma, takže zmrznou mi jablka, vyjde řepka. Zaschne řepka, vyjdou jablka. Tam ten problém není takový. Ale malá firmička, která má jenom tu řepku nebo jenom ta jablka, což je tedy horší, ta to má těžší. A tam by mělo Ministerstvo zemědělství pomoci a na to Ministerstvo financí neslyší.

Když budeme trochu politicky prognózovat, dovedete si tedy toho zmíněného pána představit jako nového předsedu vlády?

Nerad bych (smích). Jedna z divizí Agrofertu bude Česká republika. Já bych si to nepřál, ale jsem skeptik.

Pojďme ještě k tomu zmiňovanému Polsku. Tam je – a byla – situace vždy poněkud odlišná...

U nich sice proběhlo zestátnění, ale ne tak jako u nás. Nechali soukromníky být. Co já vím od prarodičů, tak my jsme si mohli vzít, co jsme pobrali na trakař a odsunuli nás do Rokycan. Když nám sebrali statek, tak pobrali jen to nejnutnější a už na ten statek neměli jakýkoliv vliv. Děda sice pak dělal u statku, ale dali ho úplně jinam, aby tam neměl absolutně žádný kontakt a vliv, protože ty styky tam zůstaly. V Polsku to bylo tak, že tam zůstali. Sto procent, co vyrobili, museli odvést státu. A stát jim do toho také ještě hodně povídal. Ale pořád zůstali v tom baráku, i když jim tam třeba ještě nastěhovali další čtyři rodiny. Takže tam ta generace ovocnářů nebo zemědělců je třeba také z roku 1800. Jenom padesát let z toho neměli nic. Ale pořád tam zůstali. A oni pořád ví, že třeba tam v tom rohu to vymrzá. A když začne víc pršet, tak zas támhle se dělá louže. To u nás není.

Možná, že to u vás mohlo vypadat optimističtěji. Za humny podnik na marmelády a kompoty, sirupy a kdoví co ještě, tedy Marila Rokycany a pobočný závod Radnice…

My jsme nevěděli, jestli to vlastně chceme. Ale po sametové to bylo tak, že buď si ten statek vezmete, ale budete na něm dělat, nebo jej nedostanete. To nebylo jenom vzít si majetek. Ono to bylo v pořádku, protože by si to všichni nabrali a nic by se nedělalo. Takže jsme si museli vzít statek, ale s tím, že tam bude zachováno pěstování jablek. Nedaleko byla zpracovna, ale ta jablka stála za „něco“, byly to staré, málo plodící odrůdy. Přesto jsme si říkali, to půjde, když máme fabriku na zpracování nedaleko. Jenže za pár let byl konec. Značku Marila koupil Starka do Příbrami a začal pod tím dělat kafe. Marila se rozparcelovala a prodaly se haly a celý ten radnický závod koupilo klatovské Klimo, které bylo docela na vzestupu. Ti to zavřeli, odvezli odtamtud stroje, ty prodali někam do zahraničí a jen v nějakém zbytku tam přežívá zpracování kombuchy.

Vraťme se ještě k výkyvům počasí, které nejsou tak zcela obvyklé. Ba naopak…

Letos 24. dubna přišel mráz, který tam nikdy nebyl. To nebyl žádný jarní mrazík. To byl lednový mráz s větrem. Kolikrát v minulosti byly kroupy za léto? Jednou, dvakrát, to se na to lidé chodili dívat a dávali si je pro zajímavost do ledniček. A byly to krupky. Teď to tady lítá kolem a nevíme, kdy to může spadnout. A za dvacet minut spadne 40 litrů. Když půda je tvrdá a přijde déšť, tak je k ničemu. Teď se to začíná řešit, ale voda je v tu chvíli v krajině nezadržitelná.

Starý pan ovocnář v roce 1994, když byly ty mrazy poprvé, a pak v roce 1998 říkal, že to se náhodou stane, nebuďte z toho smutní, dalších třicet let máte klid. A teď se to zcela otočilo. Problém máme každý rok. Objevují se další věci. Malinký brouček, docela hezký – květopas. To mi ukazoval se slovy, pojďte se podívat, toho už neuvidíte... Nu a po deseti letech jsme zjistili, že když proti květopasu nepostříkáme sad, tak nebudeme mít nic. Ten je tak teplomilný, že tady neměl být, ale už tady je deset let.

Prostě, něco se děje. Něco takového před dvaceti lety nebylo. V devadesátých letech jsme si toho broučka všichni zvědavě prohlíželi. A dnes tady máme o postřik víc a je to zas víc peněz, další problém. Další z problematických motýlků je obaleč. Lítá nám na jablka a housenky je prožírají. Dělal se jeden postřik, pak dva nebo tři. To je všechno drahé – nejen aplikace, ale i práce kolem toho. Další jsou mšice. Ty nebyly také v takové míře. Byly postřiky, které byly daleko účinnější. Jednou jsme postříkali proti mšicím a věděli jsme, že bude po celou sezonu klid. Dnes postříkáte, oni uhynou, ale za čtrnáct dní tam máte nové. A je to znovu. S novým postřikem, který se možná dá i pít, ale nezabírá moc na ty brouky...