Vy jste k tomu ovocnářství přišel tak trochu jako slepý k houslím...

Ne trošku, ale rozhodně. Historicky jsme měli jako rodina velkostatek v Břasích na Radnicku, který tam koupil v roce 1880 můj praděda. Pak se tam dlouho fungovalo  klasicky – krávy, koně. Pak přišla první rána. To byla válka. Protože jsme byli židovská rodina, tak půlku rodiny odsunuli různě po koncentrákách. Shodou okolností moje babička s mým tátou zůstali doma. Děda se jako jeden z mála vrátil z koncentráku. A po válce začali znovu dávat dohromady statek. A když jej jakžtakž obnovili, tak přišel rok 1948, tedy pro nás rok 1950. Rodina se musela sbalit a s dvoukolákem se přestěhovat do 1+0 v Rokycanech. Že jsme měli statek a že se o něj někde někdo stará, jak se stará, to bylo u nás dost citlivé téma. To bylo pro mé  prarodiče ještě horší, když viděli, jak to jde „cugrunt“.

Až po roce 1989 se u nás začalo říkat, že jsme měli ten statek, tak by se mohlo vracet, co nám zabavili. Tak se to začalo řešit, přihlásili jsme se o to a dostali to v šíleném stavu. Na jedné straně statek polorozbořený, na druhé straně na polích, kde byla pšenice, tak byly vysázeny sady, které jsme ale museli koupit. Můj otec tenkrát jako místostarosta Rokycan tedy položil funkci a šel, ač strojař, dělat šéfa na statek. Vzal si obrovskou půjčku, aby mohl skoupit ty stromy, které tam soudruzi vysázeli, a začal dávat dohromady statek a sady.

Po roce 1996 – já také nejsem zemědělec – mne přemluvil, abych mu šel pomoci. Přiznám se, že se mně moc nechtělo, protože jsem o tom nevěděl vůbec nic. Jablko jsem poznal malé od velkého a červené od zeleného. No a tak jsem se tam začal točit kolem aut a traktorů. Je to možná moje výhoda, protože jsem opravdu začal od píky a vím, co jde dělat s traktorem a nejsem ten management, jenž neví, co se děje dole. Takže jsem se postupně dostal do pěstování a obchodování s ovocem a dnes se situace obrátila. Tenkrát to vedl táta a já jsem mu trochu pomáhal – a nyní já to vedu a táta trochu pomáhá. Zaplať pánbůh, protože některé rady jsou nedocenitelné a neocenitelné. Takže tak jsme udrželi nějakou firmu.

Jsem hodně hrdý na to, že nemáme korunu dluhu, což je v zemědělství docela rarita. Fungujeme, lidé dostávají včas platy a máme nějakou vizi, i když ta poslední úroda nám ten pěkný výhled poněkud kazí. Ale jedeme, fungujeme, uživíme se, i když je rok od roku horší se dostat do nějakých plusových čísel.