Kdysi jste sám sebe nazval symbolem vykloubeného času. Nešlo ale v případě vašeho života spíše o jízdu na horské dráze, kde je těch zákrut a oblouků nespočet?

Tím jsem se nejspíš nazval podle slavného shakespearovského verše z Hamleta: Vymknuta z kloubů doba šílí. Jsem z generace, která si to svým způsobem vyžrala celé, jak v dobrém, tak ve zlém. Od roku 1928 až dodnes se pohybuju trochu jako na horské dráze, nahoru a dolů, da capo al fine. Ale odpovídá to logice dějin, v nichž se základní situace pořád opakují. Zatímco jsem před pětadvaceti lety patřil pro mnoho rodáků k posledním komunistickým šmejdům na světě, dnes už generace začínají chápat, proč se mnozí předci po roce 1945 komunisty stali. Kapitalismus se vždy dobere k surovosti, která vyvolá další revoluční hnutí. Poválečný vývoj se neudál proto, že tu žili většinou idioti, když pro komunisty hlasovalo třiapadesát procent lidí. Jedním z důvodů byla světová hospodářská krize, která pro zemi znamenala sestup do druhé ligy, do té doby patřilo Československo mezi deset nejsilnějších industriálních států na světě. Proti tomu je dnešní krize procházkou růžovým sadem. Tehdy byla chápána jako totální selhání kapitalismu. Pak přišel Mnichov jakožto totální selhání západních demokracií. V novodobých selháních možno hledat vysvětlení, proč tu opět máme mladé komunisty, kteří jsou sečtělí, inteligentní a chtějí to, co tenkrát my, čímž míří k staronové pasti. K druhému vydání knihy Fenomén Kohout napsal autor Pavel Kosatík nový závěr, kde koriguje své soudy před patnácti lety. Když knihu psal v roce 1999, považoval komunismus za historicky vyřízenou záležitost a všechny, kdo s ním měli něco společného, za trilobity. Nyní to přepsal ve smyslu, že jde o starý jev, který se cyklicky vrací v jiných podobách. Že to smím zažívat, mě mobilizuje jako skotské střiky ledovou a vroucí vodou.

Stále řešíte svou komunistickou anabázi. Děje se tak kvůli tomu, že cítíte vinu, anebo proto, že vám to doposud v Česku mnozí vyčítají?

Je to životní téma moje i mé generace. Omlouvám se, za co musím, ale současně vysvětluji, co se nemohlo nestát a může snadno, i když úplně jinak, přihodit i potomkům.

V knize jste navrhl, že by měl vyjít sborník, v němž by známé osobnosti odpověděly na otázku, proč jsem byl komunista? Myslíte si, že by přispěl i Milan Kundera?