Džamila Stehlíková chce odebírat lidem zbraně, strašila přitom raketometem. Expert na sebeobranu se chytil za hlavu a vysvětlil, proč jsou to nesmysly

18.03.2019 18:27

ROZHOVOR „Když postupně odzbrojíme majitele legálních soukromých zbraní, tak odzbrojíme pouze potenciální oběti zločinců a teroristů,“ říká elitní instruktor sebeobrany Pavel Černý, který je předsedou sdružení Liga LIBE a pro ParlamentníListy.cz reagoval na některé výroky psychiatričky Džamily Stehlíkové, která volá po zpřísnění pravidel pro majitele legálních soukromých zbraní. Je tedy pravda, že jsou zkoušky na zbrojní průkaz primitivní? A zatouží časem ti, kteří si opatří pistoli, například po tanku nebo raketometu, jak Stehlíková naznačila?

Džamila Stehlíková chce odebírat lidem zbraně, strašila přitom raketometem. Expert na sebeobranu se chytil za hlavu a vysvětlil, proč jsou to nesmysly
Foto: Archiv PČ
Popisek: Prezident spolku LIGA LIBE Pavel Černý, pplk. v.v.

„Cítím se být ohrožena, vzhledem ke svému povolání vím, že často zbraň vlastní jedinci, kteří se neumějí chovat v krizové situaci,“ řekla v pořadu Rozstřel Džamila Stehlíková. Souhlasíte s tím? Mohou si u nás jednoduše opatřit zbraň psychicky labilní jedinci?

Už to, že se paní psychiatrička cítí být nějakou skupinou vysloveně ohrožena, by některý z jejích kolegů mohl definovat jako fobii. Otázkou také je, zda paní psychiatrička pak může objektivně při takto dopředu vyjadřovaném postoji  posuzovat způsobilost držitelů zbraní. Zpět ale k věci. Pohled na tuto věc samozřejmě může být různý, ale jak se říká, do hlavy nikomu nevidíte. „Zbláznit se“ člověk může nejen během několika dnů, ale také v řádu hodin, či dokonce minut.

Anketa

Kdo je pro vás nejdůvěryhodnější?

hlasovalo: 16595 lidí

My máme v ČR pro získávání legálních soukromých zbraní tak dokonalý a funkční systém, že nám jej mohou všude v zahraničí závidět, ale i zde pochopitelně je nemožné některým věcem zcela zabránit. Nedávno si například ve Francii hrál policista ve službě na kovboje a omylem zastřelil svou kolegyni z hlídky. Jak chcete ošetřit toto? Prostě, přes pečlivý výběr i všechny absolvované psychotesty se to stává i u policie. To by totiž nemohl mít zbraně nikdo, ani policie.

A jak chcete prověřenému pilotovi, který bude létat gripenem, zabránit, aby odpálil své rakety na město plné lidí? Nemusíme chodit daleko, pamatujeme si případ pilota společnosti Germanwings, který před několika lety úmyslně narazil s letadlem plným lidí do skály. Co říci na to, že se takového činu dopustí takto důkladně prověřený člověk? To se řeší opravdu jen těžko.

V pořadu Rozstřel byla právě i poměrně živá debata o psychotestech. Měli by je zájemci o zbrojní průkaz podstupovat? Pomohou tedy něčemu?

Už jsme na to vlastně odpověděli v předchozí otázce. Přes všechen výběr, výcvik a navzdory plošným psychotestům dochází k excesům, kriminalitě a selhávání i u vojáků a policistů. Vzpomeňme na takzvaného lesního vraha Viktora Kalivodu, který sice zabíjel lidi svou legálně drženou zbraní, ale krátce předtím byl policistou…

… a měl dokonce policejní psychotesty…

… ano. Takže prodělal dokonce policejní psychotesty a nakonec se dopouštěl takovýchto činů.

A ten nenávistný soused, který ve Frenštátu pod Radhoštěm vyhodil do povětří své sousedy, předtím pracoval u Vězeňské služby, kde pochopitelně rovněž psychotesty absolvoval. Víte, na Slovensku plošné psychotesty pro majitele soukromých zbraní zavedli. A zjistili jen jedno – že z hlediska počtu  těch občasných selhání držitelů legálních soukromých zbraní to ke zlepšení rozhodně nevedlo. Způsobilo to pouze nárůst korupčního prostředí, protože jak je něco založeno na posouzení jednoho jednotlivého člověka a navíc na dost neexaktní věci, je to špatné. Docházelo tam pak i k případům prodávání psychotestů. Takže ten, kdo dostatečně chtěl, si cestu vždy našel.

Zkrátka, pokud by se to zavedlo i u nás, šlo by jen o dodatečné tahání peněz z kapes té velké střelecké komunity. Když si spočítáte, že by každý z těch více než 300 tisíc lidí měl jednou za pět let absolvovat psychotest, který stojí asi 3 000 korun, byl by z toho pro armádu psychologů opravdu dobrý a zřejmě též vítaný byznys. Jde totiž skoro o miliardu korun. A o to tu jde při volání po plošných psychotestech asi především. Jak se říká: „O peníze jde až v první řadě.“

Další věcí je, že i například sama paní Džamila Stehlíková tvrdí, že skutečně exaktní odborné vyšetření nemůže dělat psycholog, nýbrž psychiatr, což je shodou okolností její profese. Dále uznala, že ty písemné psychotesty exaktní skutečně nejsou. Ona sama prý ale pozná toho, který by mohl selhat, při osobním pohovoru. To je, při jejím světonázoru, vyhlášení takového „soukromého džihádu“ majitelům zbraní a možná by tím pak jen uspokojila svůj pocit moci. A též asi pomohla by naplnit své jakési poslání, tedy aby u nás bylo majitelů soukromých zbraní co nejméně.

Vy jste zmiňoval ty jednotlivé případy násilí páchaného lidmi, kteří absolvovali psychotesty. Jsou z poslední doby známy případy, kdy majitelé legálních zbraní naopak zabrání páchání trestné činnosti? Není to spíše tak, že pozitiva převažují?

Samozřejmě. Všechno má své klady i zápory. Když postupně odzbrojíme majitele legálních soukromých zbraní, tak odzbrojíme pouze potenciální oběti zločinců a teroristů. Ono se více píše o tom, kterak opilý myslivec střelil druhého na honu, ale takových excesů je dnes za prvé již velmi málo a za druhé, žádný myslivec se dnes na honu neodváží napít. Dalším vděčným tématem je, že někdo plynovou pistolí, tedy zbraní kategorie D, která je ovšem zcela od 18 let volně přístupná, střílel někde na ubytovně po jiném.

Oproti tomu případy, kdy někdo s pomocí legálně držené zbraně někomu jinému pomůže, se moc nemedializují, někdy i cíleně. Není to asi příliš vhodné. Světonázor některých novinářů a redaktorů je zkrátka ve stylu „zbraně jsou fuj“. Svědčilo by to totiž o tom, že zbraň někomu může být platná a velice potřebná. Zvláště pak pro ty, kteří by z hlediska své tělesné konstituce a fyzických schopností neměli možnost se bránit útoku jiným způsobem. Jde velmi často o ženy, o osoby hendikepované, vozíčkáře atd., kteří by bez palné zbraně ve střetu s fyzicky zdatnějším protivníkem neobstáli.

Anketa

Vadí vám výrok Václava Klause ml. o EU a Židech?

3%
97%
hlasovalo: 21139 lidí

Uveďme příklad té prodavačky v obchodu se zbraněmi, které napřed útočník pořezal kolegu a ona ho následně zastavila pomocí palné zbraně, čímž nezachránila život zřejmě nejen pouze kolegovi, ale nejspíš také sama sobě. (případ se stal v létě 2017 v centru Prahy, prodavačka útočníka zastřelila, následně nebyla stíhána díky paragrafu o nutné obraně, pozn. red.) Nebo další příklad ženy, která zasáhla se zbraní v ruce v ostravské tramvaji v době, kdy každý dělal, že brutální útok páchaný opilým výtržníkem nevidí. Ten přitom úderem skleněnou lahví do hlavy těžce zranil jiného člověka a snažil se ho na zemi dobít. Násilí nepokračovalo jen díky tomu, že mladá statečná žena neváhala tasit svou soukromou, legálně drženou zbraň. Zabránila tak pravděpodobně daleko vážnějším důsledkům útočníkova jednání, který byl pak za toto odsouzen na dlouhá léta.

O tom se bohužel píše daleko méně, protože pro média jsou ta selhání několika jednotlivců mnohem atraktivnější. Psát o selhání a lidském neštěstí, když se „někde zase střílelo“, je asi mnohem čtenářsky vděčnější.

Od roku 2006, kdy se statistika začala sledovat, byla legálně držená zbraň zneužita při 160 trestných činech. Je to vysoké číslo? Jak si stojíme v porovnání s ostatními zeměmi? Co počty vražd legálně drženou zbraní? Veřejnost si ještě pamatuje případ doktora Jiřího Pasovského, který v roce 2003 legálně drženou pistolí zabil nigerijského konzula v České republice. Šlo o ojedinělý exces?

Excesy s legální soukromou zbraní jsou například oproti autonehodám, kdy ten řidič je mnohdy pod vlivem alkoholu, omamných látek, nebo nemá dokonce ani řidičské oprávnění, velmi vzácné. Společnost by spíše měla řešit tyto problémy. Asi nejčastějším jakýmsi excesem, spáchaným skutečně legální soukromou zbraní, je sebevražda. To je ale čin, kterému může sotvakdy někdo zamezit, protože jde o jednu z mnoha možností, kterak toto nevratné rozhodnutí realizovat. Může se utopit, oběsit, otrávit a tak podobně.

Statistiky jsou také často určitým způsobem tendenčně upravovány. To konkrétně tím, že pod kriminalitu páchanou s legální soukromou zbraní pak spadají pro někoho překvapivě i ty činy, které jsou spáchány airsoftovou zbraní, plynovou zbraní, vzduchovkou atp. To jsou ty případy, kdy čtete o tom, jak po sobě zahraniční dělníci střílejí plynovkou, někdo na autobus vystřelil vzduchovkou, či někdo kolem sebe pálil po lidech jen tak pro zábavu airsoftovou zbraní.

Fotogalerie: - Volba členů rad

Jednání sněmovny. Na pořadu byl například návrh na...
Jednání sněmovny. Na pořadu byl například návrh na...
Jednání sněmovny. Na pořadu byl například návrh na...
Jakub Michálek a Jaroslav Faltýnek
Jednání sněmovny. Na pořadu byl například návrh na...
Jaroslav Foldyna

Všechny tyto zbraně jsou legální a můžete je volně nabývat od osmnácti let. Jsou pak ale velmi často, jakožto též „legální zbraně“, záměrně vsunuty do těch statistik. A celková čísla pak veřejnost jaksi uměle staví proti vlastníkům zbrojních průkazů. A to žel zjevně asi bývá i účelem.

Džamila Stehlíková v pořadu Rozstřel i dále mluvila o nebezpečnosti zbraní, cituji: „Zbraň jim umožňuje ve zkratu někomu ublížit. Zvyšuje pocit moci. Čím více moci máte, tím více jí chcete. Začínáte na pistoli a můžete skončit u raketometu a tanku.“ Máme takový případ, že by násilí chtivý občan sháněl a úspěšně sehnal tank či raketomet? Jak je to s opatřením opravdu silných zbraní?

Paní Džamila Stehlíková mi v tomhle poněkud připomíná tu scénu z filmu Jáchyme, hoď ho do stroje! Kdy doktor Chocholoušek ukazuje onu bazuku, se kterou mu pacient kdysi likvidoval sanitní vozy. Ne, vážně. Otázkou je, zda právě paní Džamila Stehlíková svým bojem za plošné psychotesty pro všechny majitele zbraní nechce svým způsobem pak uspokojovat a násobit svůj pocit moci nad lidmi, kteří by k ní chodili, včetně možnosti ovlivnit osud lidí, nad kterými v takovém případě visí hrozba, že nebudou moci dále vykonávat svá povolání a koníčky.

Její vyjádření o tom, že chci napřed pistoli, pak pušku a pak raketomet nebo tank svědčí o tom, že by právě tato paní teď ani v budoucnu nikoho odborně posuzovat rozhodně v tomto ohledu neměla. Zkrátka, nedávejme takovou moc a šanci podobným lidem.

„Když chcete zbraň, stačí udělat velice primitivní zbrojní testy, kde už ta otázka napovídá, jak máte odpovídat,“ uvedla rovněž Stehlíková. Obstojí toto tvrzení proti statistice? Kolik uchazečů uspěje? Co třeba ve srovnání s autoškolou, k jejíž extrémně primitivní verzi Stehlíková průběh zkoušky z odborné způsobilosti přirovnala? Zakládá se takové přirovnání na pravdě?

Na rozdíl od paní Stehlíkové jsem zkouškám z odborné způsobilosti velmi často přítomen. Jako komisař u těchto zkoušek působím již něco přes dvacet let. Sám podle svého vědomí a svědomí posuzuji, kdo by zbraň mít měl a kdo ne. Nejde ale o mé dojmy, nýbrž o exaktní kritéria. Tedy – napsal uchazeč test na požadovaný počet bodů? Pak záleží na tom, zda obstojí ve zkoušce z bezpečné manipulace se zbraní. Ta je předepsána zákonem.

Mohu zodpovědně říci, že více než polovina uchazečů díky vysoké obtížnosti této zkoušky neobstojí. Někteří lidé tyto zkoušky dělají i třikrát, čtyřikrát, než uspějí. Pokud tu zkoušku navíc nezvládnete, nemůžete ji opakovat dříve než za půl roku. Ti lidé do toho procesu tedy mnohdy neúspěšně investují velkou energii, čas i peníze. Jsou i takoví, kteří ji nesloží nikdy. Nedokážou to.

Za prvé, ten test je velmi těžký. Otázky jsou koncipovány takovým způsobem, že prachsprostým přemýšlením, zejména pokud jde o literu zákona, o paragrafy, o drobné detaily, ke správné odpovědi nedojdete. Proto musejí být velmi pečlivě nastudovány. I já, když si po každých pěti letech obnovuji funkci zkušebního komisaře, kdy dělám test na dvojnásobek otázek než běžný posluchač, se na něj musím velmi dlouho učit. Někdy i v řádu týdnů.

Dále se pak prověřují manipulace a samotná střelba, což v případě střelby dlouhou zbraní není jednoduché. Například při střelbě malorážkou na 25 metrů zasáhnout čtyřikrát z pěti výstřelů ten drobný malorážkový terč je pro lidi velmi obtížné. Považuji se za dobrého střelce, který se střelbě věnoval dlouhá léta závodně, ale když opravdu nebudu mít dobrý den, tak na nějaké špatně osvětlené střelnici a méně vhodné zbrani tam ten čtvrtý zásah ani třeba nemusím také mít.

Navíc, kdo chce kategorii zbrojního průkazu D – „pro výkon povolání“, ten nestřílí na deset, nýbrž na patnáct metrů. A stres, který je u zkoušky přirozeně přítomen, může způsobit to, že mnozí z těch, kteří na deset metrů nastřílí, by už na patnáct nenastříleli. Mnozí pak ze zkoušky odcházejí zklamaně, neboť přísné podmínky nesplní a čeká je buď rezignace na zbrojní průkaz, nebo půlroční čekání.

Navíc, nic nejde obejít. Opatření, která mají zabránit případnému „přimhouření oka“, či dokonce korupci, jsou zaručená systémem. Každé zkoušce jsou přítomni dva dozorující policisté – a ti ji celou natáčejí na kameru. Navíc, já se dozvím jen týden dopředu místo a čas zkoušky – a neznám lidi, které budu zkoušet. A ti zase dopředu nevědí, kdo bude jejich zkušebním komisařem. Je to propracované a nikdo dnes nedostane rozhodně „zbroják za husu“.

Terčem kritiky jsou někdy i lidé bez zbrojního průkazu. Své si užil i Tomáš Klus s manželkou Tamarou. Ti se na sociálních sítích pochlubili tím, jak jejich dvouletý syn zvládl na pouti trefit cíl vzduchovkou. „Teda být hrdá na to, že dvouletý dítě umí střílet, i když je to jen na růži… Tak na to by normální rodič asi hrdý nebyl,“ usoudila jedna z fanynek. Co na to říci, dovolili si Klusovi hodně?

Klusovi teď, řekl bych, ochutnávají tu samou sluníčkářskou medicínu, kterou sami šíří. Doufám, že jim to pomůže k prohlédnutí. Dříve byla schopnost střílet a zbraňová osvěta běžnou součástí i školní výuky. Bylo to i součástí branné přípravy, po které se tak zoufale volá. Jak se říká, dítě by se mělo učit o zbrani a zejména o zásadách bezpečné manipulace s ní, než to udělají za rodiče televize a akční stupidní filmy. Zbraně jsou ale bohužel pro novou dobu něčím naprosto zavrženíhodným, a to i kdyby snad mělo jít o výchovu k obraně státu. Neexistují zlé a hodné zbraně. Jejich charakter určuje ten, kdo je drží v rukou. To nemusí být jen majitel té legální soukromé zbraně, ale také policista, voják atp.

Anketa

Vážíte si Madeleine Albrightové?

5%
95%
hlasovalo: 23742 lidí

Ta nechuť ke zbraním se bohužel přelévá i k nechuti k ozbrojeným složkám a k určitému nevděku vůči nim. Lidé si totiž žijí v luxusu, v bezpečí svých domovů a odtamtud mohou pak říkat, že jsou pacifisté a zbraně odsuzují. Ty samé zbraně je ale chrání, ať už z hlediska státu či činnosti policie. Jak se říká, policii nikdo nemá rád až do doby, než ji zoufale potřebuje a volá 158. A vojáky, jak říká jedno moto, také nikdo nemá rád až do doby, než je nepřítel před branami.

To je bohužel to, kam směřuje naše společnost a bohužel asi i celá Evropa. V míru a v naprostém bezpečí nemůže bohužel žít člověk navěky. A pak bude potřebovat pomoc. Jak se říká – zlého člověka se zbraní zastaví jen dobrý člověk se zbraní. To platilo v minulosti a bude to platit vždy.

V mnoha zemích se nyní vede válka proti takzvaným útočným puškám. Co je to vlastně „útočná puška“? Čím se odlišuje od normálních pušek?

Laik by řekl, že útočná puška bude ta, která sama od sebe, ze své vůle, vyskočí a půjde zabíjet všechny kolem. Právě „útočná puška“ vyvolala hysterii, která propukla před lety v amerických státech New Yorku, Washingtonu, Kalifornii a dalších, kdy určití populističtí politici nevěděli, jaké téma řešit, tak se jali pronásledovat tzv. útočné zbraně. Je to podobné jako tvorba seznamů takzvaných bojových psů. Která zbraň je útočná a který pes je bojový? Vždy je to dáno jen majitelem, péčí a chováním.

Zbraň ve špatných rukou skutečně slouží k nedobrým účelům a je společnosti nebezpečná. Ale zde jde v naprosté většině o zbraně nelegální.

Pokud ale půjdeme do historie, pojem „útočná puška“ skutečně existuje. Byl vlastně vynalezen, pro někoho překvapivě, v letech druhé světové války Adolfem Hitlerem, který tehdejší novou zbraň Wehrmachtu s označením MP-43 nechal pojmenovat „Sturmgewehr“ neboli „útočná zbraň“. V době, kdy Německo ustupovalo, byla každá zbraň v rámci tehdejší propagandy a povzbuzení vojáků i veřejnosti doma označována paradoxně jako útočná.

Někdy se zbraně zakazují, a v tom je Amerika až neuvěřitelná, podle svého vzhledu. Můžete mít naprosto stejnou pušku identické ráže a konstrukce, ale když ji, jako například auto, zakapotujete do něčeho jiného a osadíte nějakými doplňky, tak ta zbraň může být v některých státech zakázaná. Míněno pro svůj „vojenský“ či „agresivní“ vzhled. Zakazovat něco na základě vzhledu je stupidní, a to snad uzná i ten, který zbraně nemusí.

Novináři často páchají škodu tím, že zaměňují samočinné a samonabíjecí zbraně…

Ano, bohužel. Nejen odborná veřejnost a novináři, ale někdy dokonce i politici rozdíly mezi těmito výrazy nevnímají. Nemusíme chodit daleko. Když nejmenovaná členka Evropské komise (Věra Jourová, pozn. red.), která po Evropě šíří zákazy jednotlivých zbraní, svého času prohlásila, že se zakazují jen ty rychlopalné zbraně, které chrlí projektily jako kulomet, že doma přece nikdo nepotřebuje zbraň, která vypálí 800 ran za minutu… pokud nám jsou na bázi takové odbornosti zásadně ovlivňovány životy, je to velmi smutné.

Jak byste zhodnotil poslední zločin s legálně drženou zbraní, ke kterému nedávno došlo v pražské nemocnici, kde střelec jednoho pacienta zastřelil a druhého zranil?

Každý takový případ je opravdu velkou tragédií, ale neliší se od toho, kdy někdo podnapilý či zdrogovaný vezme své auto a někoho zabije. Ten případ v nemocnici je dosud nejasný. Nakolik byl ten člověk, onkologický pacient, ovlivněn tím, že nejspíše umírá, a právě proto si s sebou možná zbraň vzal. Do jaké míry byla jeho rozlišovací schopnost ovlivněna podávanými medikamenty? Do jaké míry o jeho stavu věděla rodina? Věděli, že má u sebe zbraň, třeba s úmyslem ukončit vlastní život?

On totiž mohl ty lidi například ve spánku ubodat nožem, nebo udusit polštářem. Hledáme nějaké systémové řešení toho, že nedávno jeden sanitář úmyslně udusil svého pacienta chlebem? Budou mít sanitáři nějaké zvláštní psychotesty? A s nimi veškerý zdravotnický personál? Asi ne. Kdo někomu chce ublížit, ten ublíží. Důležitý je úmysl, a nikoli nástroj. O tom to je.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Marek Korejs

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Kvalitnější produkty na západ a ty horší na východ? Česko je odpadní koš! Mladý agrárník vyráží na Brusel

13:55 Kvalitnější produkty na západ a ty horší na východ? Česko je odpadní koš! Mladý agrárník vyráží na Brusel

ROZHOVOR Česká republika nesmí být odpadkovým košem Evropy. Kontroly by se více než na malé tuzemské…