V minulém rozhovoru jste mi na otázku, co smýšlíte o tehdy čerstvě jmenované vládě Andreje Babiše, odpověděla, že vás patnáctá vláda svým složením absolutně nezajímá. „Vnímám ji jen jako jakousi vládu v uvozovkách překlenovací. Trefné je označení Václava Klause mladšího, který ji označil za vládu ze zoufalství.“ Změnil se nějak váš názor za poslední měsíce?
Když nedávno zaznělo jméno jedné ministryně, tak jsem si sice postupně uvědomila, že se jedná o členku vlády, nicméně nebyla jsem si schopna vybavit její portfolio, stranu, odbornost, natož jak vypadá. Nevybavilo se mi absolutně nic, a to se ekonomií, a tím i politikou, zabývám dennodenně. Řekla bych, že to charakterizuje celou vládu, protože tato vláda má jednu jedinou výraznou osobu, a to je osoba premiéra.
Fotogalerie: - Klaus o migrační vlně
Přijměte 50 sirotků ze Sýrie, předloží ve Sněmovně TOP 09. Jak byste hlasovali vy?Anketa
Rovněž jste mi řekla: „Není přece možné v době růstu plánovat státní rozpočet se strukturálním deficitem padesát miliard korun.“ Dokonce jste to označila za obrovský politický hřích. Změnilo se něco v přístupu vlády?
Všimla jsem si, že Ministerstvo financí předložilo novou variantu rozpočtu, s deficitem pouze čtyřicet miliard. Slovo pouze říkám velice ironicky, samozřejmě jde o stejně vážný hřích, ne o hřích o dvacet procent menší. Eurostat totiž zveřejnil nová data, podle kterých se ekonomika eurozóny z hlediska průmyslové výroby propadla do recese. Táhnou ji dolů zejména Itálie, Francie a Španělsko. Jinými slovy, v prvních dvou čtvrtletích tohoto roku průmyslová výroba v eurozóně jako celku klesala. Samozřejmě, ekonomická průmyslová výroba neposkytuje dokonalý obraz celého hospodářství, ale třeba pro naši ekonomiku je zásadní. Pokud jde dolů průmysl v silnějších zemích, svědčí to něco o stavu celé ekonomiky. Deset let po počátku „velké recese“ musíme počítat s tím, že dříve nebo později přijde nová krize. Opravdu nikde nevidím sebemenší úsilí této vlády připravovat rezervy na krizi – vidím jen obrovské sliby spojené s ještě většími zbytečnými výdaji.
Jakkoliv ekonomika roste, tak ve srovnání s Německem platíme mnohem větší část ze svého platu za jídlo, nájmy nebo energie. Čím si vysvětlit nepoměr v kupní síle? Svědčí bilance o problémech na našem trhu? Nebo o čem?
Svědčí o tom, že jsme stále ekonomikou s nízkou produktivitou, že pořád neumíme ještě vyrábět tolik, jak by bylo potřeba. Co to znamená? Ráda používám paralelu s bramborovým polem. My pracujeme na našem bramborovém poli úplně stejně, dokonce možná usilovněji než Němci. Pokud však brambory sbíráme stále pouze s motykou a nemáme k dispozici ani traktor, tak nám to tolik nejde. Přesně to se nám děje nyní v naší ekonomice. Koneckonců Německo bylo před námi už během první republiky, navzdory svým hlubokým poválečným krizím. Dnes stále doháníme nejen někdejší německý náskok, ale také čtyřicet let našeho zaostávání během centrálně plánované ekonomiky. Za to nemohou naši lidé a naše ekonomika.
Nesvědčí to o tom, že bychom byli méně pracovití, že bychom byli líní, že bychom nebyli šikovní, nebo chytří. Úplně stejně je na tom totiž bývalé východní Německo, které dosahuje také jen asi sedmdesáti až sedmdesáti pěti procent úrovně bývalého západního Německa. Na rozdíl od nás ovšem dostává čtvrt století obrovskou finanční výpomoc ze Západu – my jsme se dokázali na dnešní úroveň dostat sami.
Máme nakročeno k tomu, abychom je doháněli?
Určitě ano, zejména pokud bude Německo nadále dělat tak špatnou politiku jakou dělá, a naopak pokud my budeme dělat politiku dobrou. To znamená politiku lepší, než jakou jsme dělali v posledních několika letech. Stačí, pokud se vrátíme k naší politice ze začátku devadesátých let. Německo svojí tuze liberální, neřkuli neomarxistickou, orientací a přílišnou důvěru v migraci má velkou šanci, že brzy začne zaostávat. Pokud nebudeme dělat německé chyby, máme šanci Německo dohánět. Němci půjdou dolů, zatímco my budeme stále růst.
Psali jsme:
Řekla jste právě, že Německo dělá špatnou politiku a je to ta migrační. Jak se jim může nevyplatit právě v ekonomice?
Německé elity začaly hlásat myšlenku, že pokud přijmou velké množství zahraničních migrantů, tak tím vyřeší problém svého důchodového schodku. Jinými slovy, že ve chvíli, kdy německé ženy nerodí ani tolik dětí, aby byla zachována populace, mohou zalepit deficit důchodového účtu příchodem migrantů. Jenom si jaksi neuvědomují, že v nových generacích migrantů porodnost opět klesá, takže za pár desetiletí bude v Německu ještě více důchodců a ještě více budou scházet lidé, kteří by na jejich důchody přispívali.
Navíc ženy z arabských kultur se na trhu práce podílejí výrazně méně oproti Evropankám. Jakkoli to Němci, což je úsměvné, vydávají za velký úspěch, tak pouze čtvrtina migrantů v Německu skutečně nalezne nebo hledá práci. Pro německou ekonomiku a relativně silný německý sociální stát se tak rýsuje nový problém. To jsme ovšem viděli už na začátku migrační krize, jen to tenkrát, v době slavné „výzvy vědců“, málokdo chtěl poslouchat. Zpětně se ukazuje, že takřka vše, před čím tehdejší takzvaní extremisté - tedy zodpovědní konzervativci v čele s prezidentem Václavem Klausem – varovali, se začíná naplňovat. A dnes prakticky totéž opakují už i liberální politici západního střihu. Kdyby tenkrát méně nálepkovali a více naslouchali, mohla si Evropa mnoho problémů ušetřit.
Zmínila jste, že v Německu je problém s porodností; netýká se však jen Německa, ale celé Evropy. Často se mluví o tom, že stát nenabízí dostatečně dobré ekonomické podmínky, měli bychom to zlepšit a podobně. Slyšela jsem však názor, že na rozdíl od muslimů či jiných náboženství, jsme my Evropané ztratili pocit, že rodina je to nejdůležitější a měli bychom děti mít. Co vy na to?
Naprosto souhlasím. Zavedením velmi štědrého sociálního státu jsme narušili věčný cyklus, ve kterém se rodič stará o dítě a dospělé dítě následně pečuje o starého rodiče. Obojí jsme dnes přesunuli na stát. O dítě se stará mateřská škola a o starého rodiče se stará důchodový systém a domovy důchodců. Přerváním tohoto vztahu došlo k největšímu demografickému poklesu srovnatelného s morovými ranami a pandemiemi.
Došlo a neustále dochází k obrovskému podcenění rodiny. Naše hospodářství i národ stojí a padají s rodinou. A tou rodinou myslím tradiční rodinu, maminka, tatínek a děti, ne dvě maminky a zlatou rybičku nebo rodiče A, rodiče B a křečka. Tím, že jsme se vykašlali na klasickou rodinu, jsme sami sebe oslabili. Právě rodina je ochranným valem, v době krize se umí semknout. Mimochodem – ti, kdo do Evropy nyní přicházejí, ten pocit sounáležitosti rodin ještě pořád mají.
Ve chvíli, kdy čelíme ekonomickým a politickým problémům i masové migraci, se navíc snažíme dost hloupě a tupě redefinovat rodinu a manželství. Pokud redefinujeme manželství a přestaneme je chápat jako svazek muže a ženy, založíme si na další ekonomické problémy a nové ekonomické krize v budoucnu. Budoucnost rodiny a tím i budoucnost národa je dnes v rukou naší vlády a naší Poslanecké sněmovny. Alespoň jednou by mohli a měli politici všech stran a hnutí zapomenout na svou stranickou příslušnost a zamezit jakémukoli experimentování s rodinou, které by se jinak naší zemi nepěkně vymstilo.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Zuzana Koulová
