Co považujete za hlavní průšvih roku 2013?
Pokračovala neblahá fragmentace politiky, což vyústilo v její další slábnutí. Až takovému, že výkonná moc nebyla před veřejností schopna čelit zbobtnání státu, jenž k obhajobě svého zbobtnání zneužil před občany slovo „nezávislost“. To, mimo jiné, skončilo pádem legitimní, přestože neoblíbené, vlády – za zvláštních a stále nejasných okolností i průběhem.
To, že se to stalo, je věc jedna, ale to, že se na to politikové neptají, že nechtějí jasné odpovědi i to, že se možná dokonce obávají už odpoutaného státu, to považuji za podstatný nákrok do „nových“ časů. Nebo jinak. Proč se neptáme, co se to u nás stalo, že v Praze stojí rozestavěná stavba za 28 miliard a politikové sbírají odvahu jak rozhodnout o jejím dokončení? Potřebujeme viditelnější důkaz zneprůchodnění systému politického rozhodování?
Co naopak považujete za úspěch uplynulého roku?
Že by mi něco významně úspěšného utkvělo v paměti, tak to si nemohu vzpomenout. Ale přece, vyšla řada zajímavých knih.
A co podle vás bude symbolizovat úder hodin o půlnoci na Silvestra?
Vstup do nového roku 2014 bude, myslím, vstupem do období Šesté republiky. Jiné, nové, změněné. Jak hluboká to bude změna, uvidíme.
Jak to myslíte? Co míníte Šestou republikou?
Nepočítám-li období nacistického Protektorátu a vypustím-li krátké období poválečné „košické“ republiky mezi lety 1945 až 1948, byla polistopadová republika v pořadí Pátou republikou. Ta trvala mezi lety 1989 až 2013. Nyní začíná právě ta Šestá.
A kde byl ten zlom? Byly to podzimní předčasné volby?
Nabízí se nejprve otázka, co se v předčasných parlamentních volbách v říjnu 2013 vůbec stalo. Řekl bych, že nic. Výsledky předčasných voleb potvrdily pouze to, k čemu jsme v Čechách kráčeli po léta předtím. Zatímco se na podzim v předvolební kampani politické strany malicherně přely o to, kolik bude stát zubní plomba a zda se mají prvňáčci učit anglicky, polistopadová demokracie kolem nich se hroutila. Nikdo si toho nevšímal. Nikdo z vůdců tomu nevěnoval pozornost.
Jakých vůdců?
To je dobrá otázka. Právě konec Páté republiky je charakterizován absencí vůdců. Žádná z významných politických stran vůdce neměla a každá z významných politických stran podlehla přesvědčení, že politik již není odpovědný svému voliči, ale má jej přednostně zajímat to, co o něm píší média.
Že se nemá již zabývat tím, co konkrétního a praktického pro své voliče dělá, jak věrný je slibu, jenž dal prostřednictvím volebního programu a jak plní voličovy zájmy. Politik konce Páté republiky podlehnul představě, že smyslem jeho práce je loudit a žebrat o vrtkavou a povrchní přízeň českých médií a podbízet se bezejmenným tvůrcům veřejného mínění.
Psali jsme:
Mají média opravdu takovou moc či vliv na chování politiků?
Ano, média určují to, co bude nejvýznamnějším tématem dne a čemu se mají politici věnovat. Média, ne voliči – těm se to ve večerních zprávách či na stránkách novin náležitě převypráví – určují, kdo je vhodným, pracovitým a vůbec celkově správným politikem hodným obecné důvěry a podpory. Kdo je „osobností“ a kdo je „kmotrem“.
Média dnes určují, kdo a co může formulovat. Média každý den rozhodují, kdo smí v politice přežít a v každém možném okamžiku útočí na jakoukoliv autoritu. Tím vytvářejí prostor k destrukci víry a důvěry běžných občanů v demokracii a jejich tvůrce. Slabost vůdců na sklonku druhé poloviny Páté republiky a jejich podřízenost mediálnímu vlivu se projevila také jejich neschopností nastolovat skutečně vážná témata.
A jaká to mají být podle vás témata?
Témata, která běžného člověka zajímají. Je nutné identifikovat je, vypracovat návrhy na jejich řešení, předstoupit před voliče s odvahou, srozumitelně obhájit jejich význam a pokusit se získat pro jejich plnění politický mandát.
Kam se podle vás v poslední době posunula politika?
Soubojem o přízeň voličů za každou cenu se politika záměrně a cíleně oprostila od vyhraněnosti svých ideových proudů. ČSSD, v zoufalé snaze ovládnout levicové voliče, se mylně posunula nalevo. ODS, v tragické víře získat co nejvíce voličů, opustila konzervativní pozici a sklouzla tam, kde dříve bývali „pravicoví“ sociální demokraté. „Rozkročením či rozpliznutím doleva“ zklamala ODS rozhodující část svých – dnes již bývalých – voličů. Významné politické strany, které určovaly dynamiku a směr politického vývoje po roce 1989, se vnitřně ideově – v touze být volitelnými za každou cenu - zhroutily.
Psali jsme:
Vy jste byl výrazným odpůrcem přímé volby prezidenta…
Právě důkazem rezignace ODS a ČSSD na vše, co ztělesňovalo podstatu „polistopadové republiky“, byla jejich nepochopitelná podpora přímé volby hlavy českého státu. Ano, přímo zvolený prezident nad hlavou parlamentní demokracie je viditelným signálem příchodu nového řádu.
Obě nejvýznamnější politické strany tak podlehly lákání, které by Aldous Huxley, jehož 50. výročí smrti jsme si v roce 2013 připomněli, popsal ve svém legendárním románu Báječný nový svět slovy „všichni jsou šťastní, ale všichni jsou prázdní“.
Václav Klaus nadhodil myšlenku, že by Česká republika měla uvažovat o vystoupení z EU…
Určitě se ptejme, jak k dnešnímu neblahému stavu přispělo naše členství v Evropské unii. Jak přispěl k ideové vyprázdněnosti fakt, že většina českých zákonů se již píše v Bruselu a zde se jen pasivně, povinně schvaluje. Jak neblahou roli sehrála evropská „politika nad politikou“, tvořená většinově nevolenými byrokraty ve vlastním zájmu hlásajícími „politiku bez politických stran“.
Jaké zásadní změny jste ještě zaregistroval?
Zřejmě neoddiskutovatelnou, a já myslím smutnou, skutečností je to, že pojem svoboda nabyl za těch dvacet let pro českého voliče jiný obsah, než jaký měl v polistopadových letech. Tehdy jsme svobodu chápali jako nedotknutelnost vlastního úsilí.
Dnes, s příchodem Šesté republiky, je – obávám se – chápána jako „plechovka“, která má být naplněna svobodou nákupů v obřích nákupních centrech, svobodou zalyžovat si v zimě v Alpách a v létě odletět na pláže Kanárských ostrovů. Znovu a znovu se musím – s nostalgií – ohlížet do let minulých. Do let nespravedlivě opovrhované Páté republiky, abych s obavami a nedůvěrou vzhlížel k letům republiky nové – Šesté.
Psali jsme:
Co očekáváte od roku 2014?
Váhám, protože říci, že nic, mi zní příliš osudově či pesimisticky. A přesto je to nejpravdivější odpověď. Neočekávám žádné zlepšení hospodářské situace, neočekávám „vizionářský“ styl vládnutí – nakonec, kdo by tím vládním vizionářem měl být, že? Očekávám sílící občanskou apatii, očekávám zesilování nálady typu „dejte nám všem už pokoj“.
Očekávám, že to, co bylo v Čechách před pár lety naprosto vyloučené, se stane běžným či alespoň tolerovaným. Bylo například možné, aby si miliardář zprivatizoval část tištěných médií a současně, zřejmě úspěšně, aspiroval na pozici ministra financí a místopředsedu vlády? Tento souběh byl přece ještě před pár lety naprosto nemyslitelný – a správně.
Ne, rok 2014 bude rokem, ve kterém si bude „pomalu sedat prach“ a my v základních obrysech uvidíme to, v co zmutovala polistopadová parlamentní demokracie. Snad v tomto roce, i s odstupem času, pochopíme hloubku změny, které jsme šli v Čechách posledních pár let naproti. Až se přesněji zorientujeme, budeme se moci rozhodovat přesněji.
Co očekáváte od lednového kongresu ODS?
Ani s nadcházejícím kongresem ODS v polovině ledna nespojuji žádná významná očekávání. K žádnému zázraku nedojde, protože ani nemůže. Profesor Fiala, bude-li zvolen předsedou, jakkoliv inteligentní a vzdělaný, nic nezmůže, pokud nebude mít kolem sebe loajální, trpělivý a nadprůměrně dělný tým. Navíc, kongres má schválit z mého pohledu revoluční změny ve Stanovách strany, například zásadní snížení počtu členů výkonné rady. Nemyslím si, že by krizi a kolaps ODS způsobila nefunkčnost vnitrostranické struktury. To bychom si to příliš zjednodušili.
Příčiny našeho neúspěchu vidím jinde: dlouhotrvající ztráta důvěry našich voličů v to, co říkáme a co pak ve skutečnosti děláme. To, jak jsme ODS před občany sebepoškodili soustavným dělením na „kmotry“ a „správňáky“, už snad ani nemá cenu komentovat. Takže suma sumárum: i kdyby odkudsi z nebe spadnul zázračný předseda nebo předsedkyně, ODS čeká běh na těžkou a strastiplnou trať – a zřejmě i na dlouhá léta.
Psali jsme:
autor: Lukáš Petřík
