Premiér Andrej Babiš uplatňuje politiku „ani jednoho migranta“. Odmítl i návrh europoslankyně Michaely Šojdrové přijmout padesát sirotků ze Sýrie. Ve středu nepodpořila Šojdrovou ani Poslanecká sněmovna. Jak diskusi o přijímání uprchlíků hodnotit?

Celou diskusi, a nejen tuto, vidím jako naprosto nešťastnou a trapnou. Začátek a příčina je na počátku uprchlické krize. Můžu doložit článkem v Právu někdy z léta 2015, že jsem byl vždycky proti povinným kvótám. Ten článek se jmenoval: Evropa nemůže být matka Tereza pro celý svět. V té době Andrej Babiš tvrdil, že patnáct tisíc migrantů není problém. Já jsem od počátku hovořil o 20 nebo 30 dětech.

Navštívil jsem největší uprchlický tábor na jordánsko-syrské hranici na jaře v roce 2014. Už tehdy tam bylo asi sto tisíc lidí, stovky dětí, sirotků bez rodičů. Z osmi či desetiletými kluky jsem tam hrál fotbal a bylo mi jich hodně líto. Představoval jsem si, že podobně jako jiné země bychom mohli vzít třeba dvacet nebo třicet těchto dětí, abychom alespoň trochu ukázali, že máme srdce. Tím bychom prezentovali jak světu, tak sobě vnitřně navzájem, že nejsme cynici. Ale nejsme toho schopni. Máme děsnou pověst ve světě. Velká část lidí s postojem: ani jednoho uprchlíka, ani jedno batole, souhlasí, ale další ne. Ti pak přicházejí s návrhy jako paní Šojdrová.

Tato konkrétní debata ale k ničemu nepovede a nepomůžeme ani jednomu dítěti. Zase se jen příznivci každé strany mezi sebou pohádají. Ať je to pan Babiš nebo paní europoslankyně Šojdrová, akorát si každý na tom honí politické triko ve snaze získat politické body. Jen se ještě více rozhádáme mezi sebou a ztrapníme navenek. Dokud se diskuse neposune do racionální úvahy, budeme se dál dusit ve vlastní šťávě.

Pravda je, že kritiku sklízí jak premiér, tak europoslankyně. Její návrh je prý nepřipravený a nikdo evidentně neví, kdo jsou ti sirotci, zda jsou to sirotci a kolik je jim skutečně let. Sama připustila v Událostech, komentářích, že co se týká pojmu sirotci, mohlo jít o zkratku… 

Na jedné straně máme postoj: ani jednoho sirotka, a na druhé straně nekonkrétní výkřik do tmy. Paní europoslankyně byla v jednom uprchlickém táboře v Řecku a na základě toho přišla s nejasnou iniciativou. Pokud bychom chtěli skutečně něco udělat, máme organizaci UNICEF. Ta má případy podchyceny, mají seznam nezletilých, dětí, sirotků. Mohli bychom se obrátit na organizaci, se kterou spolupracují další země včetně Británie. Pak bychom mohli vzít třeba dvacet nebo třicet dětí. Ale, jak říkám, nejsme toho schopni. Jsme schopní se akorát mezi sebou hádat v naivní víře, že tím jeden nebo druhý získá politické body. A znovu opakuji, dusíme se ve vlastní šťávě a pro okolní svět vypadáme neskutečně trapně.