V době sametové revoluce a krátce po ní jste se možná pro vás až nečekaně ocitl v nejvyšších politických patrech. Jak se díváte na současné politické trendy? Jak ve vašich očích vyznívá srovnání těch dvou období?
Mělo by se to vždy sledovat jen z jednoho pohledu. Jenomže ten pohled bude pro velký časový odstup značně rozdílný. My jsme tehdy šli do politiky něco změnit. Šli jsme tam ne kvůli tomu, že dostaneme nějaké posty. Já jsem ještě v pátek a v sobotu šel do kovárny, i když už jsem věděl, že budu federální ministr. Musel jsem si vyklidit skříňku, udělat výplatu pro kluky, aby měli peníze, a v neděli jsem pak byl jmenován federálním ministrem. To, že se stanu ministrem, tak to jsem opravdu nečekal. Dneska ale lidé do politiky jdou už rovnou s tím, že si vytvářejí různé spolky, mafie. Jeden na druhého se snaží něco vědět a už přemýšlí, co z toho jednou může mít… To za nás nebylo.

Máte pocit, že česká politika má naději na očištění? Mluví se o krizi politických stran a ony skutečně výkyvy procházejí. Sledujete například vývoj v ČSSD?
Samozřejmě. Kdysi jsem přece kandidoval na předsedu sociálních demokratů.

Členem již nejste?
Ne. Vystoupil jsem v roce 1994 nebo 1995, po velké roztržce s Milošem Zemanem. Odešel jsem z postu koordinátora realizačního bloku, jinými slovy z postu prvního porevolučního stínového premiéra prvního stínového kabinetu. A nebylo to první nedorozumění. V roce 1993 mě podrazil na sjezdu v Hradci Králové, a to dost sprostě. Oba dva jsme kandidovali na předsedu sociálních demokratů. Byl to můj nápad, vymyslel jsem tandem Zeman-Miller a myslím, že jsme dokonale zmátli jak Paroubka, tak Nováka nebo Fišeru. Já nikdy nechtěl být předsedou politické strany – nemám na to. Mě totiž zas tak moc politika nebaví – jsem spíš akční a organizační typ.