Expert: Rozpad EU? Rychlý a divoký, připravte se

07.01.2019 13:01

ROZHOVOR „Právě ruská intervence v Sýrii se dá použít jako ukázka, jak má velmoc zasahovat. Tedy rozhodně, cílevědomě a efektivně, ne polovičatě a nedůsledně, což je právě to, co smutně často charakterizuje americké zásahy,“ komentuje vojenský a bezpečností expert Lukáš Visingr. Zároveň však zdůraznil, že pro Spojené státy je jejich pozice světové mocnosti číslo jedna mimořádně nevděčná. V rozhovoru pro ParlamentníListy.cz rovněž tvrdí, že Evropská unie je v těžké krizi. Její rozpad prý může nastat rychle a takřka živelně. V některých zemích by prý mohly začít i vnitřní konflikty, a proto bychom se měli připravovat i na vysoce turbulentní vývoj. Takzvaný starý svět, který zanechaly druhá světová a studená válka, je podle něj už pryč.

Expert: Rozpad EU? Rychlý a divoký, připravte se
Foto: archiv
Popisek: Lukáš Visingr

V jednom z minulých rozhovorů jste mi řekl: „V zahraniční politice Spojených států vždy byla přítomna velká míra idealismu, to znamená šíření hodnot, často i na úkor realismu, tedy hájení zájmů. Typickým příkladem jsou pokusy instalovat demokracii západního střihu v zemích, kde pro ni nejsou podmínky. Američtí prezidenti také často opakují vietnamskou chybu, vstupují do války bez jasného politického cíle a nařizují vést boj takzvaně s jednou rukou za zády, protože sice neumějí stanovit cíl, ale zato mluví generálům do toho, jaké mají volit vojenské prostředky. Také proto podporuji Donalda Trumpa, protože ten zjevně nechává vojákům daleko více svobody konání.“ Jak v souvislosti se svými slovy vnímáte úmysl Donalda Trumpa stáhnout vojáky ze Sýrie?

Anketa

Volili byste v příštích prezidentských volbách Václava Klause staršího?

32%
11%
hlasovalo: 14585 lidí

Musíme si uvědomit, že angažmá v Sýrii začalo už za prezidenta Obamy a bohužel nese i jeho charakteristický podpis. Tehdejší ředitel vojenské rozvědky DIA generál Michael Flynn totiž tvrdil, že Spojené státy by tam buď měly intervenovat s veškerou silou, svrhnout Asada a nainstalovat spřátelený režim, nebo nezasahovat vůbec, ale rozhodně nic mezi tím. Obama se však rozhodl právě pro to polovičaté řešení, které situaci spíš zkomplikovalo. Tragikomické peripetie, které se týkaly podpory a výcviku takzvané umírněné opozice, asi není nutno připomínat.

Američané pak začali hodně silně podporovat syrské Kurdy, jenže tento krok měl spíše nouzovou motivaci, jelikož Kurdové jsou tam jediná víceméně autonomní sekulární síla, jež zároveň nestojí přímo na straně režimu, takže jejich prostřednictvím by tam Američané měli aspoň nějaký vliv, tedy pokud by o něj stáli. Ale teď se zdá, že Trumpovi už definitivně došla trpělivost, že už nechce dál riskovat a že dá přednost pragmatické domluvě s dalšími velmocemi. V tom případě půjde scénář v kurdské historii smutně obvyklý, jelikož to nyní vypadá, že byli zkrátka opět účelově použiti v mocenské politice a bez velké lítosti odhozeni.

Fotogalerie: - Pěstí do Putina

V pražské galerii DOX jsou zavěšeny boxovací pytle...
Každý návštěvník si do nich může praštit
Jde o výstavu Vítejte v těžkých časech
Podle letáku je "tělocvična Hard Times příležitost...
Autory výstavy jsou umělci Elinor Milchan, Antuan ...
K mání je balená voda s nápisy cholera, diarrhea a...

Nyní Trump čelí kritice, že uvolňuje místo Putinovi a Íránu, případně ještě Turecku. Je tedy rozhodnutí o ústupu Spojených států moudré? Jak by se k tomu měla postavit západní koalice?

Vzhledem k hodně omezené povaze amerického angažmá v Sýrii bylo evidentní, že Spojené síly tam klíčovou úlohu hrát nebudou, a ani bych neřekl, že by Donald Trump o nějaký významný vliv v Sýrii stál. Americké strategické zájmy tam se limitně přibližují nule, naopak pro Rusko je to spojenec vysoce významný. Musíme si však uvědomit, že nevíme, co se odehrálo takříkajíc za kulisami, respektive na čem se Trump dohodl s Putinem a s Erdoganem. Pro Spojené státy je v Sýrii skutečně důležitá jenom jediná věc, a sice to, aby tam nezískal příliš silné pozice Írán, což je v podstatě i v zájmu Moskvy, takže v základu jakési dohody Trump–Putin může být záruka, že Rusko po konsolidaci Sýrie neumožní přílišné posílení vlivu Teheránu.

Kromě toho pořád není jasné, co bude provádět Turecko a jak dlouho chce v Sýrii působit, protože Bašár Asad má samozřejmě v plánu obnovit kontrolu nad celým územím státu, takže Turky tam určitě nechce. A další věcí je, že zatím neexistuje žádný časový harmonogram amerického odchodu, může to zabrat třeba ještě řadu měsíců, a proto Kurdové dosud mají šanci, než budou muset začít prosit v Damašku o pomoc. Evropské státy – zejména Francie – sice vyjadřují Kurdům podporu, ale osobně velice pochybuji, že mají vůli a kapacity na něco konkrétního.

Podle generála Stanleyho McChrystala dopadlo stažení vojsk ze strany USA v posledních šesti desetiletích vždy špatně. Tvrdí, že vznikla ztráta stability v daném regionu. Hrozí podobná věc i v Sýrii, nebo tam pořádek zjedná Rusko, případně někdo jiný? A je ztráta stability a následné problémy důsledkem opouštění území, nebo důsledkem amerických zásahů?

To, že v Sýrii zjedná pořádek Rusko, respektive syrská armáda s ruskou a íránskou podporou, je již zcela nepochybné. Íránské Revoluční gardy na zemi a ruská letecká ofenziva byly klíčové pro obrácení trendů ve válce a už je blízko vítězství Asadova režimu. Právě ruská intervence se dá použít jako ukázka toho, jak má velmoc zasahovat, tedy rozhodně, cílevědomě a efektivně, ne polovičatě a nedůsledně, což je právě to, co smutně často charakterizuje americké zásahy.

Pro Spojené státy je ale jejich pozice světové mocnosti číslo jedna mimořádně nevděčná. Jak jsem říkal v jednom dřívějším rozhovoru, ať už Američané zasáhnou, nebo nezasáhnou, vždycky budou čelit tvrdé kritice, že měli postupovat opačně. Dle mého názoru Amerika většinou, ne vždycky, zasahuje v podstatě se správnými úmysly, jenže často velmi rozpačitě a příliš v rukavičkách. Situace se pak zkomplikuje, Američané se zaleknou a začnou hledat cesty, jak vycouvat, tím však situaci mnohdy ještě dále zhorší. Korea, Vietnam, Somálsko, Afghánistán, Irák, Sýrie, všude je to ten stejný vzorec. V čistě vojenské rovině bývají americké zásahy mnohdy ukázkové, avšak to, co následuje v rovině politiky, nebývá žádná sláva. Někde jsem viděl i výstižné podotknutí, že se Americe spolehlivě daří vyhrávat války a prohrávat mír.

V novoročním dopise svému americkému protějšku vyzval Vladimir Putin k širokému dialogu. Podle Putina jsou totiž vztahy mezi Ruskem a Amerikou „nejdůležitějším faktorem pro strategickou stabilitu a mezinárodní bezpečnost“. Cyril Svoboda mi v rozhovoru řekl, že tím Putin jasně ukazuje, že Evropská unie pro něj není a nebude nikdy tak důležitý partner, jako jsou Spojené státy. Souhlasíte s tím? A je to v rámci vztahů mocností tak v pořádku?

Rusové hledí na mezinárodní scénu klasickým realistickým způsobem, ve kterém hraje hlavní roli vojenská síla, a proto není divu, že na první místo kladou vztahy s Amerikou, protože tyto dvě velmoci vlastní drtivou většinu všech atomových zbraní. Myslím, že Putinův dopis naráží i na Trumpovo rozhodnutí odstoupit od smlouvy INF a na rozhovory o smlouvě New START, kterou Moskva pokládá za vysoce důležitou právě v rámci strategické rovnováhy. Evropská unie nemůže být smysluplným partnerem pro nikoho, protože je to spolek států, které mají mnohdy zkrátka příliš rozdílné zájmy, a to včetně vztahů vůči Rusku.

Není podstatné, zda je to v pořádku, je to prostě jen popis reality, respektive realistického fungování mezinárodní scény, protože na té mají nejsilnější roli hlavní velmoci a jejich zájmy. Obnovuje se schéma, které se anglicky označuje jako „great power competition“, tedy soupeření velmocí, a je naprosto evidentní, že Evropská unie je pro fungování v tomto schématu tragicky nezpůsobilá. Idealistické představy o jakémsi liberálním světovém řádu se ukazují jako odtržené od reality a své zájmy dokáže ubránit a prosadit pouze ten, kdo bude postupovat s maximální asertivitou.

Končící německá kancléřka Angela Merkelová se nechala v projevu slyšet, že Německo se pokusí celosvětově převzít větší zodpovědnost při řešení celosvětových problémů. Chce tak reagovat na oslabování Evropy na světovém kolbišti? A je to rozumné?

Je otázkou, jestli Evropa jako celek někdy měla reálný vliv, protože ve skutečnosti to vždycky byl spíše vliv dominantních evropských mocností, ale každopádně mi připadá absurdní, že by se právě Německo mělo snažit o převzetí větší odpovědnosti. Za současnými tenzemi v Evropské unii je právě zejména snaha Německa vnucovat své představy dalším zemím, takže bych řekl, že pro Evropu a svět by bylo nejlepší, kdyby Německo převzalo větší zodpovědnost především za to, co se teď děje na jeho vlastním území. Začít by mělo masovou imigrací, islamizací a už skoro každodenním násilím ze strany imigrantů.

Za pozornost by jistě stály i stupidní regulace, které škrtí automobilový průmysl, díky němuž se Německo stalo velmocí. Němci by také měli něco udělat s idiotským plánem vypnout atomové elektrárny, jinak se Německo ocitne bez zajištění dodávek elektřiny. Bundeswehr má sice spoustu hloupostí typu uniforem pro těhotné, má však v provozu jen zlomek svých tanků, stíhaček a válečných lodí. Takhle přece nevypadá velmoc, která by měla převzít větší odpovědnost za světové události, to je jenom tragikomická parodie a odstrašující příklad totální degradace někdejší velmoci.

Jak se díváte na špionáž ze strany Číny a na problémy s firmou Huawei, která byla označena Národním úřadem pro kybernetickou a informační bezpečnost za bezpečnostní riziko? Jde o reálnou hrozbu? Jak to lze srovnat s kauzou Prism, na kterou upozornil americký whistleblower Edward Snowden?

Čínské zpravodajské služby jsou nepochybně velmi aktivní, avšak to pochopitelně platí také o službách dalších velmocí. Pokud se někdo podivuje nad existencí různých forem špionáže, lze se asi jen usmát jeho nevědomosti či naivitě. Špionáž je druhé nejstarší řemeslo světa a na její podstatě se nic nezměnilo už tisíce let, moderní informační technologie představují jen nové a nové metody, jak utajeným způsobem získávat informace. Odhalení Edwarda Snowdena tak neznamenala vlastně nic až tak překvapivého, ostatně o tom, že NSA podobné věci dělá, už se spekulovalo dlouho.

A stejně tak se už řadu let mluvilo o tom, že některé výrobky z Číny mají i skryté funkce tohoto druhu. Nyní to bylo řečeno oficiálně, což je však třeba brát i v kontextu probíhající obchodní, zpravodajské a technologické války mezi Západem a Čínou. Podle mě to kybernetičtí odborníci tušili nebo věděli už dlouho, ale nyní prostě přišel politický pokyn to takto sdělit nejširší veřejnosti. Každopádně dominance firmy Huawei v oboru BTS, tedy toho, čemu se běžně říká „mobilní buňky“, je skutečně velmi nezdravá, takže doufám, že tato kauza přinejmenším pomůže k etablování větší konkurence.

Nejde v podstatě o to, že vlády všech mocností mají otevřenou cestu do velkých technologických firem a my jen vybíráme, zda chceme, aby nás raději odposlouchávali Američané, nebo Číňané?

Myslím, že tohle je velmi výstižné. Zpravodajské služby si vždycky najdou nějakou cestu, jak se dostat do soukromí těm, o které mají zájem, ale to ještě neznamená, že bychom jim to měli usnadňovat. Obtížně bych vymyslel něco potenciálně více děravého, než je čínský mobil se systémem Android, ovšem Huawei a Google pochopitelně nemají na sběr informací monopol. Apple, Facebook a další firmy toho sbírají přinejmenším stejně tolik, a co je zkrátka kouzelné, činí tak s plným souhlasem uživatelů, kteří jim ochotně sdělují mnohem více, než by kdy řekli nějakému vládnímu úředníkovi.

Pokud se někdo diví, že Google nebo Facebook znají mimo jiné jeho zdravotní stav, peněžní příjem, politické názory či umělecký vkus, měl by se nejdřív zamyslet nad tím, proč jim to sám sdělil. To, že vyhledávače či sociální sítě sbírají data o uživatelích, je integrální součást jejich funkce, otázkou je jen to, k čemu ta data poté použijí. Lidé se ochotně vzdávají svého soukromí, což samozřejmě velmi pomáhá těm, kdo jimi chtějí manipulovat při volebních a komerčních kampaních. Já osobně nemám ani Facebook, ani telefon se systémem Android či iOS – naštěstí totiž existují i jiné smartphony. Ale pokud bez toho někdo neumí žít, pak je to jeho svobodná volba a musí počítat s následky.

Jak lze vnímat schůzku Andreje Babiše s čínským velvyslancem a zejména pak následné vyjádření čínské strany, kdy to vypadalo, že se Andrej Babiš Číně klaní? Podlézá oficiální česká politika Číně?

Toto byla hodně podivná a nestandardní epizoda, jelikož není zvykem, aby velvyslanec takhle veřejně sděloval obsah svého jednání s předsedou vlády suverénního státu. Andrej Babiš říká, že to celé proběhlo naprosto jinak, ale skutečnou pravdu patrně znají jen oni dva. Každopádně pokud má tohle být v uvozovkách normální přístup Číny vůči menším zemím, pak se skutečně nedivím, že už se v některých afrických zemích ozývají hlasy, že se bílí kolonisté kdysi chovali k místním lépe než v současnosti Číňané.

Neřekl bych, že zahraniční politika České republiky podlézá specificky Číně, často tady ovšem vidím sklon podlézat velmocím obecně, respektive neochotu či neschopnost asertivně vyjádřit svůj názor a stát si za ním. V některých jednotlivých případech typu imigračních kvót se sice postupovalo až překvapivě správně, ale pořád se mi to zdá málo. A ten klasický argument, že jsme malí, odmítám. Spousta malých zemí umí na mezinárodní scéně vystupovat s mnohem větší asertivitou. Není to jen ten obligátní Izrael, jsou to třeba i Jižní Korea, Singapur, Tchaj-wan a Spojené arabské emiráty, v poslední době třeba i Ázerbájdžán a Katar. Není teď důležité, jestli se nám jejich zahraniční politika líbí, nebo nelíbí, důležité je, že se takříkajíc nebojí boxovat ve vyšší váhové kategorii.

Co bychom si v roce 2019 měli přát, co se týče geopolitického hlediska? Na co si dát pozor, čemu se bránit?

Dovolím si tu použít myšlenku amerického geopolitického analytika George Friedmana, který před několika dny napsal, že takzvaný starý svět, který vytvořily druhá světová válka a studená válka, je pryč, a to nenávratně. Stále více lidem je to jasné, a ačkoli mnozí teskní po onom starém světě a chtěli by jej nějak vrátit, už není cesty zpět. Rok 2019 to ukáže velice jasně, avšak ten nový svět se teprve rodí. Nový mezinárodní řád ještě zdaleka není etablovaný, a přestože se některé věci jeví jako jasné, vůbec to tak nemusí být.

Čína je velmocí na vzestupu, má ovšem spoustu vnitřních problémů a její vzestup se může rychle změnit ve spektakulární krach. Zřejmě zesílí snaha odvolat Donalda Trumpa, ale americká politika se od základu změnila a evropské země konečně musí pochopit, že období absolutních záruk zpoza Atlantiku je pryč.

Evropská unie je v těžké krizi a myslím, že poslední šanci na záchranu toho pozitivního, co integrace Evropy přinesla, představují květnové volby do Evropského parlamentu. Rozpad Evropské unie však může nastat rychle a takřka živelně, navíc by v některých zemích mohly začít i vnitřní konflikty, a proto bychom se měli připravovat i na vysoce turbulentní vývoj. To, co na první pohled vypadá jako velká hrozba, totiž může znamenat i velkou příležitost.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Zuzana Koulová

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Profesor Pavlíček chladí horké hlavy Zemanových odpůrců: To všechno nastavil už Havel. Rychle jste zapomněli, co prováděl Sobotka Babišovi

8:45 Profesor Pavlíček chladí horké hlavy Zemanových odpůrců: To všechno nastavil už Havel. Rychle jste zapomněli, co prováděl Sobotka Babišovi

ROZHOVOR Asi by se nedalo spočítat, kolik lidí se v poslední vládní krizi kolem Ministerstva kultury…