Před nedělními italskými parlamentními volbami hlavní italské politické strany zmírnily svoji kritiku Evropské unie. Italové si prý podle průzkumů veřejného mínění přejí více moci pro Evropskou unii. Čím je způsobena ta změna? Je to kvůli těmto výzkumům?
Nejsem si tím úplně jistý, protože je zde určitý rozpor v myšlení Italů. Na jedné straně jsou Italové zklamáni a rozčarováni, jakým způsobem italské politické strany dělají správu věcí veřejných. Vidí značné nedostatky v samotné veřejné správě, proto do určité míry hledají náhradu, kdo by to dělal lépe, a je možné, že si představují, že orgány v Bruselu mohou fungovat v tomto smyslu lépe. Na druhou stranu je řada Italů velmi rozčarovaná z kroků, které provádí Evropská unie v posledních dvou třech letech, a nelíbí se jim ani koncept řešení krize eurozóny. Nevidím situaci úplně tak, že by se Italové upínali na Brusel.
Jde o určitou reakci, že nedůvěřují domácím politickým stranám, ale nesouhlasí ani s bruselskou politikou. Když se podíváme, jak se vyvíjejí preference italských uskupení a stran před parlamentními volbami, ukazují na vítězství koalice pravicových stran v čele s Berlusconim, která zahrnuje mimo jiné i Ligu severu a k tomu konzervativní Bratry Itálie – tato koalice má spíše euroskeptické názory a dosahuje kolem 37 procent. Podle preferencí by druhou pozici mělo obsadit Hnutí pěti hvězd, které je kritické vůči Evropské unii, a až na třetím místě by měla skončit dosavadní levicová koalice. Neviděl bych to až tak, že by se Italové zhlédli v Bruselu.
Právě Berlusconi v čele strany Forza Italia (Vzhůru Itálie) už příliš nekritizuje Evropskou unii a tvrdí, že měl vždycky dobré vztahy s německou kancléřkou Angelou Merkelovou. Také jeho spojenec, Liga severu, chtěl nejdříve referendum o opuštění eurozóny, pak se toho vzdal. Jak to?
Evropská unie totiž povolila Itálii určitou výjimku při podpoře jejich problémového bankovního sektoru. V současnosti základní pravidlo zní, že by se měli na řešení problémů bankovního sektoru podílet nejprve vlastníci, tedy akcionáři bank, pak majitelé dluhopisů těchto bank a až teprve ve třetí řadě klienti – vkladatelé. Toto pravidlo se uplatňuje podle společné legislativy Evropské unie. Jsou možné výjimky a Itálie v případě záchrany italských bank dostala od Evropské komise výjimku, protože velké množství italských občanů vlastní dluhopisy italských bank. Kdyby se koncept záchrany podle společných evropských pravidel uplatnil, mnoho Italů by přišlo o peníze uložené v dluhopisech. Možná to pramení ze snahy nepoštvat Brusel proti sobě, protože právě Brusel musí tu výjimku potvrdit. Myslím, že je zde určitý kalkul a obava, jak se vyvíjí stav italského bankovního sektoru, aby si Itálie nezablokovala cesty k řešení do budoucna. Spíše než určitou opatrnost bych v tom viděl taktiku pro budoucí vyjednávání.
Některá politická uskupení usilující ve volbách o hlasy voličů viní Evropskou unii, že dostatečně nepomáhá Itálii zvládnout migrační vlnu. Je to tak?
Itálie si musí sama rozhodnout, jestli se bude spoléhat na bruselské orgány, nebo na vlastní síly. Itálie učinila některé kroky k tomu, aby se příliv imigrantů snížil. Krátkodobě se skutečně snížil, i když se nezastavil, ale čísla nejsou tak vysoká jako před rokem. Itálie si musí uvědomit, že je hraniční zemí Evropské unie, dostává i příspěvek na ochranu vnější hranice ze společného rozpočtu Evropské unie, takže by měla sama vyvíjet aktivitu. Nelze se spoléhat na pomoc ostatních zemí. Hlavní protagonisté otevřených evropských hranic a prakticky neomezeného přílivu imigrantů ze zemí mimo Evropskou unii mluví o přínosu imigrace, ale tyto země zároveň chtějí přerozdělovat migranty mezi ostatní členské státy, když jsou přílivem zasaženi. Je tedy imigrace přínos, nebo není? Ať Itálie nepočítá s podporou, řešení zůstane hlavně na jejích bedrech.
Čekáte po sílících protestech členských států, že Evropská unie bude dále, jak jste řekl „tlačit na členské státy, aby byly v hlavním proudu integrace a šly do jádra Evropské unie“? I vzhledem k výhrůžkám o omezení financí a udělování pokut? Půjde dál tvrdě stejným směrem beze změny?
Prozatím se bohužel Evropská unie nachází ve fázi výhrůžek a postoje beze změn. Snaží se dotlačit členské státy k poslušnosti, aby byly v hlavním proudu integrace, aby směřovaly do jádra Evropské unie a všechny členské země nakonec přijaly euro. Ten tlak je velký a stupňuje se, vidíme to i v souvislosti s vyjednáváním nového rozpočtového rámce. Z Německa opět přišly výhrůžky, že kdo nepřijme migranty na základě kvót, budou mu zkráceny evropské dotace. Hledají se dodatečné důvody, kterým zemím škrtnout peníze, aby se dotace mohly přerozdělit ve prospěch těch poslušnějších. Odchodem Velké Británie přijde Evropská unie o britský příspěvek do společného rozpočtu, který činí dvanáct procent příjmů. Protesty a připomínky členských států zatím nikam nevedou. Prozatím orgány Evropské unie naopak drží pozici a vyhrožují těm, kteří nejsou v hlavním proudu integrace.
Americký prezident Donald Trump rozhodl o vysokých tarifech na dovoz oceli a hliníku do Spojených států. Podle prvních ohlasů může jít o obchodní válku mezi USA a Evropou s následky i pro další země. Prezident Evropské komise Jean-Claude Juncker prohlásil, že Evropská unie bude adekvátně reagovat a připraví odplatu: „Evropská unie byla těsným bezpečnostním spojencem USA po dlouhá desetiletí. Nebudeme sedět v nečinnosti, zatímco bude náš průmysl zasažen neférovými opatřeními, která ohrozí tisíce pracovních příležitostí v Evropě.“ Je možné, že vznikne obchodní válka?
Donald Trump plní, co říkal v předvolební kampani. Tedy že bude chránit americkou ekonomiku a nebude prosazovat multilaterální uspořádání. Jemu nevyhovuje koncept internacionalizace ekonomiky. Chce vhodná opatření pro podporu americké národní ekonomiky a obchodní bariéry, opuštění některých mezinárodních jednání nebo vystoupení z některých mezinárodních dohod o volném obchodu jsou v souladu s jeho sliby. Není takovým překvapením, že k tomu nakonec došlo, i když příprava chvíli trvala. Na poškozování amerického těžkého průmyslu a oborů, kde v posledních desetiletích už získala velký podíl Čína, Trump upozorňoval a upozorňoval i na to, že ochranářská opatření budou do těchto oblastí směřovat, takže nejde o překvapení.
K obchodní válce… Jde o to, co země pro sebe vyhodnotí jako přínosy a náklady. Podíl americké ekonomiky na světovém hrubém domácím produktu se zmenšuje, takže Američané s tím hodlají něco dělat a v tuto chvíli američtí občané zvolili variantu většího uzavření své vlastní ekonomiky. Je to jedna z možností, například západní Evropa v minulosti také chránila své trhy, nejde o nic, nad čím bychom se museli pohoršovat. V každé fázi vývoje není výhodné mít otevřenou ekonomiku. Já to chápu a Američané zkoušejí, jak propad svého významu ve světové ekonomice zastavit.
Evropská unie vyzývá Rusko a Írán, které podporují Asada, aby zastavily násilí v Sýrii. Donald Tusk prohlásil, že podporou tyto útoky umožňují. Je to tak?
Já zde vidím ještě další faktor – Turecko. Turecko také vstupuje do této hry, protože má jako hlavní nepřátele Kurdy, které vnímá jako ohrožení své územní integrity a existence. Tuto hrozbu vnímá Turecko ze strany Kurdů v Turecku, Iráku i Sýrii. Proto také intervenuje v Sýrii, aby oslabilo pozici syrských Kurdů. On je to takový propletenec, Turecko podporuje skupiny, které jsou proti Asadově vládě a zároveň proti Kurdům, protože chce oslabit Kurdy, kteří měli velký podíl na porážce Islámského státu v Sýrii. Vnímám to v celkovém kontextu: jestliže se Turecko – náš věrný spojenec v NATO, i když dnes už tolik věrný ne, ale pořád spojenec – staví na stranu sil v Sýrii, proti nimž my alespoň slovně bojujeme, tak se nelze divit, že do hry vstoupí na straně Asadovy vlády jeho spojenci Rusko a Írán. Uvědomme si, že dokud Rusko nevstoupilo do tohoto konfliktu, Islámský stát své pozice v Sýrii rozšiřoval. Když vezmeme časovou řadu vývoje konfliktu, až po ruském vstupu se území ovládané Islámským státem začalo zmenšovat. Já bych viděl ten ruský vstup a působení v konfliktu spíše pozitivně.
Proč to nevidí Donald Tusk?
Protože reprezentuje určité zájmy a podle toho i musí formulovat svá stanoviska. Neřekl bych, že jeho vidění této situace je objektivní.
Evropská unie tvrdí, že rok 2025 je ambiciózním, ale zároveň reálným datem, kdy by k ní mohly přistoupit Srbsko a Černá Hora. Je to reálný termín podle vás?
Účastnil jsem se určitých debat se zástupci třeba ministerstva zahraničních věcí, kteří o rozšiřování Evropské unie jednají nebo mají v agendě budoucí případné rozšíření Evropské unie o zbývající země Balkánu, a říkali, že není jisté, kdy a jestli vůbec se takové rozšíření uskuteční, protože tyto země nesplňují podmínky. Jsou mezi nimi rozpory, nemají dobré sousedské vztahy, někde ani přesně vymezené hranice – ani Černá Hora nemá bezproblémově vyřešené hranice, nejde jen o problém Srbska a Kosova, ale i Černé Hory. Hlavní důvod, proč se o rozšíření o zbývající země Balkánu jedná, je udržování těchto zemí v naději. Evropská unie se obává, že když řekne, že nevidí perspektivu členství těchto zemí v horizontu několika let, zhorší se situace na Balkáně a opět se objeví konflikty. Plán je to sice ambiciózní, ale nesplnitelný, znamená dávku naděje, aby se věci udržovaly v určitém chodu a procesu jednání o vstupu a nevypukly konflikty.
Druhá věc je, že o oblast Balkánu se zajímají tři velcí hráči. Zaprvé Rusko, které má v Srbsku dobré postavení, zadruhé Čína a zatřetí některé muslimské státy. Koneckonců víme, jaké jsou problémy s určitou přítomností islámských fundamentalistů v Bosně a Hercegovině. Bere se v úvahu, že tito tři významní hráči mají své zájmy na Balkáně, a proto Evropská unie nechce Balkán opustit. Ale rok 2025 osobně nevidím pro rozšíření Evropské unie jako příliš realistický.
Europarlament sečetl olympijské medaile členských zemí a vydal obrázek, na kterém stojí neutrální postava na stupínku vítězů jako držitel medailí Evropské unie. Ozvali se například Britové, kteří to prohlásili za pokus monopolizovat úspěch jednotlivých zemí a nárokování medailí pro sebe. Co tomu říkáte?
Pokud jsem si dobře všiml, tak lidé, kteří sledovali olympiádu, fandili sportovcům ze svých vlastních států, nikoliv ostatním. Přece jen je vidět, že se lidé na prvním místě identifikují s vlastním státem, nikoliv s Evropskou unií. Chápu, že Evropský parlament dělá vše – což má v popisu práce i v evropských smlouvách – pro prosazování celoevropského zájmu, ale když dojde na lámání chleba, členské státy stejně prosazují své zájmy, lidé to tak vnímají a identifikují se s vlastní zemí.
autor: Zuzana Koulová
