Před nedělními italskými parlamentními volbami hlavní italské politické strany zmírnily svoji kritiku Evropské unie. Italové si prý podle průzkumů veřejného mínění přejí více moci pro Evropskou unii. Čím je způsobena ta změna? Je to kvůli těmto výzkumům?

Nejsem si tím úplně jistý, protože je zde určitý rozpor v myšlení Italů. Na jedné straně jsou Italové zklamáni a rozčarováni, jakým způsobem italské politické strany dělají správu věcí veřejných. Vidí značné nedostatky v samotné veřejné správě, proto do určité míry hledají náhradu, kdo by to dělal lépe, a je možné, že si představují, že orgány v Bruselu mohou fungovat v tomto smyslu lépe. Na druhou stranu je řada Italů velmi rozčarovaná z kroků, které provádí Evropská unie v posledních dvou třech letech, a nelíbí se jim ani koncept řešení krize eurozóny. Nevidím situaci úplně tak, že by se Italové upínali na Brusel.

Jde o určitou reakci, že nedůvěřují domácím politickým stranám, ale nesouhlasí ani s bruselskou politikou. Když se podíváme, jak se vyvíjejí preference italských uskupení a stran před parlamentními volbami, ukazují na vítězství koalice pravicových stran v čele s Berlusconim, která zahrnuje mimo jiné i Ligu severu a k tomu konzervativní Bratry Itálie – tato koalice má spíše euroskeptické názory a dosahuje kolem 37 procent. Podle preferencí by druhou pozici mělo obsadit Hnutí pěti hvězd, které je kritické vůči Evropské unii, a až na třetím místě by měla skončit dosavadní levicová koalice. Neviděl bych to až tak, že by se Italové zhlédli v Bruselu.

Právě Berlusconi v čele strany Forza Italia (Vzhůru Itálie) už příliš nekritizuje Evropskou unii a tvrdí, že měl vždycky dobré vztahy s německou kancléřkou Angelou Merkelovou. Také jeho spojenec, Liga severu, chtěl nejdříve referendum o opuštění eurozóny, pak se toho vzdal. Jak to?

Evropská unie totiž povolila Itálii určitou výjimku při podpoře jejich problémového bankovního sektoru. V současnosti základní pravidlo zní, že by se měli na řešení problémů bankovního sektoru podílet nejprve vlastníci, tedy akcionáři bank, pak majitelé dluhopisů těchto bank a až teprve ve třetí řadě klienti – vkladatelé. Toto pravidlo se uplatňuje podle společné legislativy Evropské unie. Jsou možné výjimky a Itálie v případě záchrany italských bank dostala od Evropské komise výjimku, protože velké množství italských občanů vlastní dluhopisy italských bank. Kdyby se koncept záchrany podle společných evropských pravidel uplatnil, mnoho Italů by přišlo o peníze uložené v dluhopisech. Možná to pramení ze snahy nepoštvat Brusel proti sobě, protože právě Brusel musí tu výjimku potvrdit. Myslím, že je zde určitý kalkul a obava, jak se vyvíjí stav italského bankovního sektoru, aby si Itálie nezablokovala cesty k řešení do budoucna. Spíše než určitou opatrnost bych v tom viděl taktiku pro budoucí vyjednávání.