V úterý se konala konference Vyšehradské fórum 2017, jejíž pátý ročník uspořádala společnost Golden Gate CZ s podtitulem „Ekonomické informace s předstihem“. Profesor Oldřich Rejnuš, který se ve své přednášce zaměřil na to, jak dlouho bude ještě existovat společná evropská měna, mimo jiné prohlásil, že krize z roku 2008 ještě neskončila a už nikdy neskončí, protože přerostla v chronickou nemoc. Jak lze brát takovéto vyjádření ve světle toho, jak se už delší dobu daří české ekonomice?
Shodou okolností já na Vyšehradském fóru přednášela, tuším, v roce 2015 a tehdy jsem tam tvrdila úplně to samé. A tvrdím to s Vladimírem Pikorou i v letošní knize Robot na konci tunelu – čili já na tom nic překvapivého neshledávám. Věc se totiž má takto:
Krize je jakýsi evoluční ekonomický proces, který slouží k tomu, že odstraní neefektivity z ekonomiky. Firmy, které jsou předlužené, technologicky zastaralé nebo jakkoliv jinak neefektivní, zkrachují, jsou odstraněny z trhu, a udělají tím místo novým startupům. Z toho je vidět, že krize je čas od času nutná.
Problémem krize z let 2008-2009 ovšem bylo to, že v podstatě nemohla být dokončena. V jejím průběhu totiž vstoupily do hry vlády a centrální banky, které vychrlily na trh spoustu vytištěných peněz a zachránily mnoho předlužených bank i států před krachem. Výsledkem bylo, že „chybné“ články nemohly být z ekonomiky odstraněny a nerovnováhy se nemohly „narovnat“. Ba právě naopak, ještě se prohloubily.
V tomto smyslu krize nejenže stále trvá, ale dokonce dnes čelíme ještě mnohem větším nerovnováhám než v roce 2008. Sice to je maskováno tím, že jsou tisknuty peníze, roste počet státních zaměstnanců, jsou uměle vykupovány akcie a dluhopisy centrálními bankami a tak dál, což na papíře produkuje růst HDP, ale je to vlastně růst založený na anabolikách, není v něm vůbec nic zdravého.
To, zda příští krize bude či nebude očistná, záleží na tom, jak se vlády a centrální banky zachovají. Pokud budou nerozumné – a zatím tomu leccos nasvědčuje – příští krize opět nebude tou potřebnou očistnou krizí a přejde definitivně do chronické nemoci.
U druhého řečníka profesora Miroslava Bárty mě v přednášce s názvem „Civilizace: sedm zákonů. Kolaps měn a civilizací neznamená konec“ zaujala zmínka, že před sto lety činily mandatorní výdaje nejvyspělejších zemí deset procent, zatímco dnes jsou třeba u nás včetně pseudomandatorních pod 80 procenty. I kdybychom vzali jen ta oficiální čísla, jde přibližně o 60 procent. Lze trend zvyšování povinně vynaložených prostředků na celkových výdajích státu nějak zastavit?
Lze jej i zvrátit. Ale ne s dnešním rozpoložením společnosti. Společnost se stala psychicky nemocnou: Stala se závislá na státu, neumí se postarat sama o sebe, neumí plodit děti, neumí převzít zodpovědnost, umí jen požadovat pořád větší a větší ochranu. Je to právě jedna z příčin toho, proč si dnešní zhýčkaná společnost vyžádala ochranu během poslední krize, což vedlo k tomu, že krize vlastně dosud v podhoubí bují.
Ministerstvo průmyslu hodlá změnit systém investičních pobídek, který je zaměřený na tvorbu pracovních míst a při nynější nízké nezaměstnanosti nedává smysl. Stát se chce více zaměřit na projekty s vyšší přidanou hodnotou a technologických center. Podporu už by nedostávaly levné montovny, ale společnosti, které se zabývají propracovanější výrobou. Ministerstvo průmyslu v materiálu, který minulý týden schválila vláda, navrhuje podmínku, aby alespoň 80 procent pracovníků v závodě dostávalo minimálně průměrnou mzdu v daném kraji. Budou nově nastavené podmínky dávat větší smysl?
Větší smysl to rozhodně dává, ještě větší smysl by ale dávalo, kdyby stát nechal plavat myšlenku investičních pobídek a namísto toho by se zaměřil na obecné podmínky, které je nutné splnit, aby se ekonomika jako celek přehoupla do mnohem rozvinutějšího stadia. Proč ještě neproběhla digitalizace státní správy? Proč stát neustálou změnou pravidel vnáší do telekomunikačního sektoru coby nositele technologického pokroku tolik nejistoty? Proč stát neustále mění daňové sazby, když víme, že jejich stabilita je klíčová pro hospodářský rozvoj?
Ta logika je úplně špatně. My pořád přemýšlíme, kam přidat peníze, aby někde bylo líp. Přitom bychom měli přemýšlet, kde by stát mohl míň překážet svou regulací, aby bylo líp.
Psali jsme:
Volební lídr sociálních demokratů Lubomír Zaorálek se těsně před volbami nechal slyšet, že se z něj stal ekonomický nacionalista. Líbilo by se mu vytvoření státní investiční banky, do níž bychom vložili evropské peníze a z nich podpořili malé a střední podniky. Tak bychom vytvořili hospodářství s páteří, které nebude „apendixem těch velkých“. Tento „ekonomický nacionalismus“ však musí být spojen s využíváním výhod evropské integrace. A ti, kdo hovoří o czexitu, jsou vlastizrádci. Jak se vám líbí tato myšlenka ekonomického nacionalismu ruku v ruce s naším nerozborným členstvím v EU?
Fujtajbl, to jsem se otřásla nad výrazy „ekonomický nacionalista“ či „vlastizrádce“. Vy v tom neslyšíte bolševicko-marxistický slovník?
Panu Zaorálkovi by slušelo absolvovat základní kurz makroekonomie, aby pochopil, že teorie takzvaného merkantilismu, což je pravý název onoho „ekonomického nacionalismu“, je už z přelomu 16. a 17. století a byla už hodně dávno vyvrácena jako nefunkční a zpomalující hospodářskou prosperitu. Víc slov pro to nebudu ztrácet.
Mimochodem, legrační na tom je, jak ČSSD usvědčila sebe samu, jak to má totálně teoreticky neutříděné a plácá, co jí slina přinese na jazyk. Když se totiž podepisovalo memorandum o lithiu, hovořilo se přesně naopak a „ekonomickým nacionalismem“ naopak operovali odpůrci ČSSD.
Zatímco lídr ČSSD cílí na státní investiční banku, KDU-ČSL slibuje vytvořit Český národní fond budoucnosti, který by byl financován ze státních podniků, z výnosů státního majetku i z nerostného bohatství. Podle předsedy lidovců Pavla Bělobrádka by fond měl být oddělený od státního rozpočtu a peníze na něm by měly být vázány výhradně na výplatu penzí. Nejmenší dosavadní koaliční strana chce, aby důchodci měli jistotu, že existuje fond, ze kterého se bude přispívat na důchody, protože každý, kdo pracuje, má právo na důstojný důchod. Považujete to za dobrý nápad, nebo spíš předvolební plácnutí do vody?
Důchodci mají „jistotu“, že se jim budou vyplácet důchody, už teď, akorát že navrch k tomu mají ještě jistotu, že tyto vyplácené důchody budou nejspíš časem menší a menší relativně k průměrným příjmům.
Pokus o fondový systém se u nás neosvědčil, respektive byl zrušen. Výsledkem je, že jsme se vrátili k průběžnému systému, u něhož si teď maximálně můžeme hrát na to, že budeme upravovat jeho parametry.
Cokoliv mezi tím je podle mého soudu těžko funkční mix.
MVDr. Pavel Bělobrádek, Ph.D., MPA
V neděli uspořádala nejsilnější vládní strana Pochod Prahou. Za hlavním transparentem „ČSSD za vyšší mzdy“ se sešikovali premiér Bohuslav Sobotka, volební lídr Lubomír Zaorálek, ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová a další stranické špičky. Předseda vlády k tomu na Twitteru připsal: „Spolu s tisícovkou sociálních demokratů jsem v Praze podpořil požadavek na vyšší růst mezd. Protože když bohatne země, musí bohatnout i lidé!“ Co si má volič o takových vzkazech ČSSD myslet?
To je jednoduché, co si o tom myslet: Že ČSSD už došly inteligentní nápady, jak si zvýšit preference, tak sahá po extrémních volovinách. Podívejte, mně dělá problémy se zachováním nějakého dekora komentovat výstřelky, o kterých každý rozumný člověk ví, že to jsou právě jen výstřelky. Co rozumného se dá říct k tomu, že ČSSD byla čtyři roky ve vládě a teď, když dost možná ve vládě ani být nemusí, rozpoutá demonstraci v podstatě negující její předešlé působení?
Mgr. Michaela Marksová
Když nyní rozhodujeme ve volbách o tom, jak by to mělo u nás vypadat v příštích čtyřech letech, tak se mi vybavily názvy dvou filmů – amerického Tahle země není pro starý a italského Tahle země není pro mladý. Máte pocit, že tahle země je méně přívětivá k některé své skupině, a jak by to měla napravit?
Tahle země je poměrně přívětivá ke státním úředníkům, kterých za poslední čtyři roky zaměstnala o třicet tisíc víc. Je poměrně přívětivá k zemědělcům, kteří díky společné zemědělské politice jsou také celkem ošetření. Pak už ale moc přívětivá k žádné skupině lidí není.
Teď můžete namítnout: Když někomu vezmeme, tak asi někomu jinému zase musíme přidat, to je přeci principem přerozdělování, ne? Můžete namítnout, že když je přerozdělování vůči mnoha lidem nepříznivé, asi logicky pak musí být vůči velkému počtu lidí příznivé… Neboli můžete tvrdit, že ty mé počty nějak nesedí.
Vysvětlení je v takzvaných nákladech mrtvé váhy. Jde o to, že mnoha lidem se u nás vezme, aby se mohlo financovat obrovské množství neproduktivních, zbytečných, nikomu nepomáhajících činností, počínaje kontrolním hlášením, přes EET, až po celou dotační politiku. Peníze se prostě rozmělní v neefektivitách.
Zítra hodinu před polednem budete v pořadu Partie televize Prima hodnotit výsledky voleb. Mohou mít nějaký vliv na českou ekonomiku ve světle toho, že o končící vládní koalici se mluví tak, že se o pozitivní vývoj nijak nezasloužila, jen se na té příznivé vlně vezla, takže může být skoro jedno, kdo nakonec příští vládu sestaví? Nebo existuje z pohledu ekonoma „hrůzná“ vládní sestava?
Řekla bych, že jistá „hrůzná sestava“ existuje, ale to si v době voleb raději nedovolím komentovat. Mohu ale říci jednu věc: Vývoj ve světě ukazuje, že dramatický výsledek voleb obyčejně nepřináší dramatickou změnu světa. Británie si před více než rokem odhlasovala brexit, a stále nic. Američané si odhlasovali Trumpa a výsledkem je prezident, který má jednu z nejnižších úspěšností při plnění předvolebních slibů... Někdy má strach velké oči.
Psali jsme:
|
aneb Zpráva o podivném stavu světa a co s tím
Stojí lidstvo na prahu ráje, anebo naopak pomalu degeneruje a řítí se vstříc svému konci? A jsme odsouzeni do role pouhých diváků, anebo můžeme o svém osudu rozhodnout sami? Dá se vůbec v okamžiku těchto dějinných změn najít něco jako svatý grál štěstí? Odpověď na tuhle otázku vás hodně překvapí...
|
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
