Zaujala mě informace, že italská vláda podepsala s muslimskými organizacemi v zemi pakt, v němž se vyznavači islámu zříkají použití jakékoli formy násilí. Vnímáte to spíš jako gesto, nebo taková dohoda může opravdu odradit i radikální islamisty,kteří by jinak byli ochotni ve jménu Alláha sáhnout k teroru vůči lidem jiného vyznání či bezvěrcům?
Dohodu mezi italským ministerstvem vnitra a muslimskými komunitami vnímám jako progresivní snahu italské vlády minimalizovat potenciální hrozbu náboženského radikalismu a extremismu. Významné je, že se podpisem dohody muslimské komunity v Itálii nezříkají zodpovědnosti. Samotná dohoda násilí zabránit pochopitelně nemůže. Ale dohoda obě zúčastněné strany k něčemu zavazuje. Například obsahuje klauzuli o transparentní dokumentaci využívání zahraničních fondů pro stavbu mešit a modliteben a vytváří nástroje, jak islámské náboženství v zemi lépe kontrolovat. Spolupráce s umírněnými muslimy dává také větší naději na včasné odhalení extremistických buněk. To není jen příklad Itálie, ale i dalších zemí západní Evropy. Uzavřená dohoda tak paradoxně může nejvíc ohrozit ty muslimy, kteří ji podepsali. V očích radikálů se skutečně bude jednat o „pakt s bezvěrci“.
Muslimské organizace se zároveň zavázaly, že bohoslužby v mešitách povedou v italštině nebo že je budou do úředního jazyka alespoň překládat. Zúčastněné strany si od úmluvy slibují snazší soužití muslimské menšiny s většinovou společností. Paradoxně taková dohoda byla uzavřena v zemi, v níž k útokům a teroristickým činům z náboženských důvodů nedochází. Jaké je vysvětlení toho, proč Itálie nemá takové problémy na rozdíl od Francie nebo třeba Německa?
Jedná se o překlady pátečních kázání, což není v Evropě nic nového. Každý pokus o integraci je z bezpečnostního hlediska pozitivní. Radikalismus svojí sílu čerpá z izolace a vnitřního společenského konfliktu. Západní demokracie mají na výběr jen dvě alternativy: buď islám postavit mimo zákon, nebo hledat cesty, jak dostat toto náboženství více pod demokratickou kontrolu. První alternativa je neprůchodná jak politicky, tak i z hlediska náboženských svobod zaručených v ústavách jednotlivých zemí. Zákazem islámu by demokracie popřely samy sebe. Zbývá tedy pouze alternativa druhá.
A proč zatím Itálii nezasáhla vlna extremismu? Zřejmě proto, že v zemi není dostatečně rozvinutá síť organizace Islámský stát. Katastrofální situace ve Středozemním moři, kudy do Evropy proudí nelegální a neprověření migranti, do budoucna velké naděje nedává. Merkelová a spol. sice nyní chtějí problém řešit přímo v Libyi, ale ta je ze značné části kontrolována islamistickými radikály a prakticky nemá oficiální vládu ani armádu. Nicméně poslední události z Paříže ukazují, že ke spáchání teroristického činu stačí turistické vízum, hotovost a pěkný hotelový pokoj.
Zabýváte se náboženskými zdroji genocidního násilí, přinesl ten minulý rok z tohoto pohledu ve světě, ale především v Evropě něco nového?
Z dlouhodobého hlediska za nejvýznamnější událost považuji závěry nezávislé vyšetřovací komise OSN, která v červnu loňského roku označila zločiny organizace Islámský stát za akt genocidy. Ve čtyřicetistránkové zprávě je dopodrobna popsán mechanismus systematického zabíjení, zotročování, sexuálního zneužívání a mučení příslušníků komunity Jezídů. Vyšetřování potvrdilo, že organizace Islámský stát usiluje v tomto případě o celkové zničení jezídské kultury, která pachatelům brání ve vytváření ideální pseudonáboženské společnosti. Nábožensky motivované násilí tak v oblastech Iráku a Sýrie přerostlo v realizaci genocidní ideologie, podle níž členové jistých skupin nemají právo na existenci.
Z hlediska dějin náboženských zdrojů genocidního násilí se jedná v jistém smyslu o mezník. Žádné pseudonáboženství v minulosti tak otevřeně nedeklarovalo připravenost masově likvidovat nepřátele své ideologie v řádech desítek milionů. Evropa a západní svět se nadále mohou ubezpečovat zvráceností a nerealizovatelností utopie tzv. Islámského státu. Nikdo ale netuší, jak a kde se tato nová forma genocidního pseudonáboženství dále rozvine. Nejen pro Evropu je Islámský stát velkým varováním, kam až může vést sakralizace politiky a akceptace masového násilí jako oprávněného prostředku politického boje.
Psali jsme:
Co vede ideology náboženského násilí k tomu, aby podněcovali další a další souvěrce k teroristickým útokům, když takové akce nemohou vyvolávat nic jiného než nenávist a odpor vůči jejich náboženství?
Vyvolat negativní postoje vůči islámu je jedním z hlavních cílů extremistů. Podle dualistického apokalyptického myšlení pachatelů v současnosti ve světě probíhá kosmický konflikt mezi „pravým“ náboženstvím a všemi ostatními bezvěrci a odpadlíky. Čím více se bude dařit konflikt polarizovat, tím snadněji mohou pachatelé rekrutovat další přívržence na „pravou“ stranu. Druhá strategie, která je nepochybně stejně tak účinná, vychází z absolutního pohrdání západní demokracií. Jít k volbám nebo jakkoli participovat v demokratickém procesu je jednou z nejhorších forem odpadlictví. A pachatelé zároveň dobře vědí, že extremismus a násilí mohou demokracii postupně rozežrat zevnitř.
Které země Evropské unie jsou násilím a teroristickými útoky z náboženských důvodů nejvíce ohroženy, a z jakých důvodů?
To je poměrně složitá otázka. V době globálního džihádu jsou v ohrožení velká města, turistické resorty i nejrůznější symboly kdekoli na světě. Militantní džihád dnes předpokládá i jistou formu kulturní genocidy, ke které má prozatím dostatečné zdroje pouze na území Iráku a Sýrie. Jak se bude tato strategie rozvíjet dále, není momentálně příliš jasné. Zkušenosti z loňského roku ukazují, že ke spáchání útoku na evropském kontinentě teroristé využívají zázemí místních muslimských komunit. Nicméně Berlín, Brusel nebo francouzská města mohou být terčem pouze z toho důvodu, aby v nich teroristické útoky vytvořily a prohloubily konflikt mezi muslimy a ne-muslimy.
Hodně se v této souvislosti mluví o Německu. V diskusi pod článkem, který o tomto tématu na sklonku loňského roku pojednával, napsal jeden čtenář: Před měsícem Kurd vláčel svou ženu za autem na laně. Včera stanul před soudem Iráčan, jenž znásilnil a zabil čínskou studentku ve městě Bochum, v říjnu znásilnil a utopil sedmnáctiletý Afghánec studentku ve Freiburgu, nedávno u města Kiel Afričan upálil svou ženu. I když se jedná o pachatele z převážně islámských zemí, lze ale toto brutální násilí spojovat s náboženstvím?
Neznám pozadí těchto konkrétních událostí. Případy individuálního násilí, pokud u nich není přímo prokázána náboženská motivace, spíše souvisejí s tím, z jakého prostředí pachatelé přicházejí. Afghánistán, Irák nebo Sýrie jsou již několik let sužovány válečnými konflikty a každodenním násilím. I v Evropě bezprostředně po druhé světové válce byla hranice pro akceptaci násilí výrazně posunuta. To samozřejmě tyto zločiny nijak neomlouvá.
Vybavuji si, že jste publikoval několik článků o tom, jak se vyvíjí situace ve Švédsku. Určitě tamní dění nadále sledujete. Věříte tvrzením ve Švédsku žijící novinářky Kateřiny Janouchové, která v rozhovoru pro DVTV uvedla, že zemi zničila masová imigrace, že se Švédsko stalo „inkubátorem pro džihádisty“, že jsou pravdivé zprávy o znásilňování švédských dětí muslimskými žadateli o azyl, nebo to berete jako „otevřené lži“, jak na její vystoupení reagovali kritici?
Tvrzení spisovatelky Kateřiny Janouchové se nijak zásadně neliší od informací švédského mainstreamového zpravodajství. Janouchová v rozhovoru pro aktualne.cz sice představila svůj pohled na situaci v zemi možná až příliš dramaticky, ale ve své podstatě se její názory neliší od obrazu, který o zemi vytvářejí švédská média. Švédsko má v současnosti celou řadu problémů, politická scéna je dlouhodobě paralyzovaná, bezpečnostní situace v přistěhovaleckých čtvrtích minimálně ve čtyřech největších městech má k ideálu hodně daleko a po zemi se pohybují desítky extremistů z řad Islámského státu, kteří se vrátili ze Sýrie a Iráku.
Švédský případ je specifický v tom, že tato země byla po několik desetiletí otevřená lidem prchajícím před válkou nebo totalitními režimy. V zemi se dlouhodobě dařila integrace nově příchozích a švédský stát považoval otevřenost za svou vlajkovou loď. Nyní, kdy se ukazuje, že otevřenost má své limity, si řada politiků a intelektuálů nechce problémy ani připustit, natož je řešit. Ale pokud by vše krásně fungovalo – proč tedy Švédsko v loňském roce dramaticky omezilo migraci a prodloužilo kontroly na svých hranicích?
Když se mluví o násilí z náboženských důvodů, řeč je skoro vždy o islámu. Ale připomenu, že v minulém roce vyzval papež František veřejnost, aby nespojovala islám s násilím a uvědomila si, že i katolíci páchají trestnou činnost. Je tedy islám větším zdrojem násilí než jiná náboženství? A pokud ano, proč?
Islám nemá o nic větší potenciál k extrémnímu násilí, než je tomu v případě křesťanství a judaismu. Náboženské skupiny v dobách, kdy procházejí vnitřní krizí nebo jsou ohrožovány z vnějšího prostředí, posilují svou identitu a soudržnost vymezením se vůči jiným skupinám. Může se jednat o cizí náboženské skupiny nebo takzvané vnitřní nepřátele. Ve chvíli, kdy jsou tyto skupiny fyzicky likvidovány ve jménu „pravé“ víry, se náboženství transformuje do formy politického pseudonáboženství. Tato politická forma je často teologicky podpořena apokalyptickými a eschatologickými koncepcemi a ideou svaté války, která ospravedlňuje páchání masového násilí.
Tento proces je historicky pozorovatelný u všech tří zmíněných náboženství. Netuším, co papež František svým výrokem myslel. Pokud chtěl poukázat na brutální zločiny katolické církve v dobách kolonialismu, inkvizici, křesťanský podíl na šíření antisemitismu, masové násilí během křížových výprav nebo perzekuce ideových odpůrců – ano, potom ukázal na toto společné historické dědictví světových náboženství. Otázkou ale je, zda teze „jsme špatní jako oni“ může řešit současné problémy s islámským radikalismem a fundamentalismem.
Psali jsme:
autor: Jiří Hroník
