Pamatujete si, pane poslanče, co jste dělal 17. listopadu roku 1989? A jak se situace řešila u vás v rodině?

Co jsem ten den přesně dělal, si už nepamatuji. Věděl jsem, že je demonstrace, ale nebyl jsem tam. Druhý den ráno jsem potkal kamaráda, který už z dálky volal: „Zabili ho, zabili ho.“ Nevěděl jsem, o kom mluví, až pak mi řekl, že prý zabili studenta na Národní třídě. Postupně jsem začal zjišťovat, co se vlastně stalo. Bylo velmi problematické získat nějaké informace, protože média byla cenzurovaná. Bylo mi 20 let, a co se děje, mi docházelo teprve postupně.

Doma to všichni samozřejmě řešili. Táta vždy vzhlížel k Západu a k demokracii. Měli jsme tetu v západním Německu, která když přijela, vozila tátovi různé hudební časopisy a do noci si povídali o tom, jaké to je nebýt ničím svazován. Měl radost, když přišel zlom. Byl v té době zván spolu s Martou Kubišovou na různá vystoupení v divadlech, kde zpíval Píseň o mé zemi. Máma to také prožívala, ale spíše se bála, aby z toho nebylo krveprolití. To se naštěstí nestalo.