S jakými pocity si letos budete připomínat 28. říjen? A bude v tomto směru ten letošní nějak výjimečný?

Ve mně se perou hrdost a vztek. Většina těch, co neskončili jako čeledíni a děvečky, tu už raději brebentila německy. Pak se však našlo pár kurážných duší, co tomu bílému hadru hodily rukavici. Platily za to i existenčními dramaty. „Nesamozřejmost“ přežití – jako národa, a ne jenom krojovaného folklóru – nám hrozila po řadu generací. Lužičtí Srbové to s přesilovkou prohráli. My jsme to nevzdali – a dokázali vyhrát. Před každým, komu za to vděčíme, smekám až k zemi.

Býval to podstavec státní rezóny – od Masaryka až po Husáka. Už není. Teď se nám servíruje bramboračka, která mu plive do tváře. Mrzačí krédo našich dějin. Podlézá těm, kdo mu šli po krku. Soutěží v rektálním alpinismu tam, kde se to vzdává cizím „elitám“. Pro národ, kterým je dědicem Husa a Žižky, je to urážlivá potupa.