Historik Skála: Ukazovat muslimům kříže je nebetyčná negramotnost. Řešením je brutální embargo na zbraně a prachy pro „ty naše zkurvysyny“ a podpora legální syrské vlády

28.10.2015 16:50 | Zprávy

ROZHOVOR „Nesamozřejmost“ přežití jako národa nám hrozila po generace. Ale nevzdali jsme se a dokázali vyhrát, uvádí pro ParlamentníListy.cz při příležitosti výročí Dne vzniku samostatného Československa historik a zahraničněpolitický expert KSČM Josef Skála. Ti, co nám momentálně vládnou, jsou podle jeho slov Češi jen svou mateřštinou. V reálu je to dostih „spojenecké vděčnosti“. “Nomenklatura” dirigovaná dálkovým ovladačem. Za aktuální bezpečnostní hrozbu pak považuje politiku NATO, ne Ruska. NATO nás neuchrání ani před zpětným rázem svých agresí, říká Skála v souvislosti s uprchlickou krizí.

Historik Skála: Ukazovat muslimům kříže je nebetyčná negramotnost. Řešením je brutální embargo na zbraně a prachy pro „ty naše zkurvysyny“ a podpora legální syrské vlády
Foto: archiv
Popisek: PhDr. Josef Skála, CSc. (KSČM)

S jakými pocity si letos budete připomínat 28. říjen? A bude v tomto směru ten letošní nějak výjimečný?

Ve mně se perou hrdost a vztek. Většina těch, co neskončili jako čeledíni a děvečky, tu už raději brebentila německy. Pak se však našlo pár kurážných duší, co tomu bílému hadru hodily rukavici. Platily za to i existenčními dramaty. „Nesamozřejmost“ přežití – jako národa, a ne jenom krojovaného folklóru – nám hrozila po řadu generací. Lužičtí Srbové to s přesilovkou prohráli. My jsme to nevzdali – a dokázali vyhrát. Před každým, komu za to vděčíme, smekám až k zemi.

Býval to podstavec státní rezóny – od Masaryka až po Husáka. Už není. Teď se nám servíruje bramboračka, která mu plive do tváře. Mrzačí krédo našich dějin. Podlézá těm, kdo mu šli po krku. Soutěží v rektálním alpinismu tam, kde se to vzdává cizím „elitám“. Pro národ, kterým je dědicem Husa a Žižky, je to urážlivá potupa.

Právě teď je to rovných 70 let i od jiného obratu. V říjnu 1945 podepsal Edvard Beneš zákon, znárodňující dvě třetiny průmyslu i obchodu. Nastartoval tím rozvoj, nemající obdoby. Teď ho sprosté nádoby ostouzí. A viní z té volby i na 143 tisíc těch, kdo za nás proti Hitlerovi – pod hvězdou, srpem a kladivem – položili život jen na našem území. Takovou nehoráznost trpí jen nulové svědomí.

Letos si výročí obnovení české státnosti připomínáme v situaci, kdy je slovonárodvnímáno velmi emocionálně – ať v pozitivním, nebo negativním vyznění. Co myslíte, stoupá v současnosti mezi lidmi důležitost národní identifikace, nebo je to, jak někteří tvrdí, jen úchylka skupinky extrémistů?

Národ není neslušné slovo. Zdvořilejší synonymum šovinismu a xenofobie. Dotěrné vyhoudání, sugerující vlastencům pocit hříšné viny, není ani nezištné, natož panensky nevinné. Je to byznys profláknutých týpků, jimž – kromě stovek milionů ze státní kasy – kapou i cizokrajné prebendy. Aby – pod fanglí „humanrightismu“, „evropského občanství“ a jiných náměsíčných zjevení – uvalili prohibici na vše, s čím lidi spojují svoje skutečné zájmy a hodnoty. Ta psychologická kanonáda navádí k úplné kapitulaci. Pilíře národní identity bere útokem už od základní školy.

Tím snáze se témat, od nichž stát i většina „elit“ dezertovaly, zmocňují i holé lebky. To „Nic než národ!“ je přitom bumerangem existenční křivdy. Svatouškovské pindy, jimiž se od toho „lepší společnost“ jen okázale distancuje, lámou rekordy slepoty. Národní zájem, je-li ohrožen, potřebuje přesnou cestovní mapu. Jen tak se to s demagogií neprohraje. Včera bylo pozdě.

Hodně se v poslední době debatuje o tom, že bude třeba v souvislosti s migrační vlnou příslušníků zcela jiných kultur důrazněji hájit naše kořeny a tradice. 28. říjen je ideální příležitostí k zamyšlení, co vlastně tyto naše tradice jsou. Jak byste je popsal vy?

Ty kořeny a tradice volají skutečně po ochrance. K nepoznání je mrzačí už samo domácí panstvo. Náš rodokmen není o aroganci „bílého muže“, co okrade a povraždí, koho zmůže. Jsme plebejský národ. U nás jsou suverenita a sociální emancipace jednovaječná dvojčata. Tím víc umíme slabšímu nejen držet palce, ale podat i celou ruku. Za španělské republikány, když je masakroval Franco s Hitlerem za zády, se postavil i náš umělecký panteon. Tisíce dalších Čechů tam nasadily krk. Azyl tu našel už antifašistický exil z Německa – i ten po válce z Řecka.

Masarykova „humanitní demokracie“ – a krédo dnešní kleptokracie – jsou jako nebe a dudy. Tehdy šlo o to, jak „Bílou Horu odčinit“ – a ne si s tou „modrou krví“, přivandrovalou bůh ví odkud, padnout kolem krku. Tehdy se skutečně „vracelo nakradené“. A samostatnost, dobytá po třech staletích, byla závazkem, jak polidštit život i těm, kdo žijí z vlastní práce, a ne z dividend.

Beneš to dovedl ještě dál – k programu „socializující demokracie“. Přišel s ním už na jaře 1939 v přednáškách na Chicagské univerzitě. „Studená válka“ – byli jsme jejím terčem, a ne původcem – pod ten azimut nasázela miny. Slalom, jenž mezi nimi musel kličkovat, nasekal i řadu bot. Pokrok však urazil skok, nevídaný předtím, natož pak. Stres z toho, co bude zítra, dostal kopačky. Život si mohly plánovat i všechny prodavačky.

To, co startovalo už národním obrozením, mířilo právě sem. Nadávky „pravdolásky“ na tom nic nezmění. U nás to na jedné noze prostě nefunguje. Tady má národní zájem pokaždé i neodkladný sociální rozměr. Jen poměry, co lidi neženou do kolen, jsou tu i štítem suverenity.

Tento článek je staršího data a je dostupný pouze pro předplatitele. Předplatné můžete vyzkoušet zdarma, nebo zakoupit, zde:

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: Jakub Vosáhlo

MUDr. Ivan David, CSc. byl položen dotaz

mandát

Je pravda, že nově zvolení europoslanci se ujmou mandátu až příští týden? Proč až tak pozdě? A co mě zajímá víc je, zda teda do té doby rozhodují ještě poslanci, co třeba ani neobhájili mandát? Jestli to tak funguje, tak podle mě u některých může dojít třeba i ke korupci nebo k urychleným hlasováním...

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Bývalá šéfka úřadu: Poslat syna na Ukrajinu? Postavila bych se tomu i za cenu zastřelení

5:00 Bývalá šéfka úřadu: Poslat syna na Ukrajinu? Postavila bych se tomu i za cenu zastřelení

„Úroky vysoké tak, že běžný mladý člověk nemá šanci nebo se musí zadlužit na třicet let! To je tak m…