Nedávno publikoval sociolog Daniel Prokop studii, podle které se do věku padesáti let dostala generace, která sice uvítala listopad 89, ale nyní volí Babiše a Zemana, protože je systémem zklamaná. Dává dnešní doba, třeba poslední rok, důvod zříkat se listopadových hodnot a přistupovat na politiku Zemana a Babiše?
To jsou dvě různé věci. Ano, generace se střídají a je dost možné, že nějaká čas od času i doroste padesátky. Nevím ale, co s tím zklamáním, asi bych se přikláněl k tomu, že důvody volby Andreje Babiše a Miloše Zemana jsou rozmanité. V prvním případě jde také o to, že si lidé naběhnou na poměrně primitivní typ politiky, kdy se slíbí všem všechno, ve druhém případě o to, že Zemanův protikandidát byl vysloveně slabý.
Na druhé straně není důvod, proč se zříkat listopadových hodnot. Státy stojí na ideách, na nichž vznikly. Nemáme nic jiného a lepšího, než jsou listopadové hodnoty: západní orientace, liberální typ ekonomiky, vláda práva. Babiš je v tomto smyslu politik ne-listopadový, u Zemana je to přece jen složitější. Přes všechny své chyby a nesmyslné řeči je to listopadový politik, ve výrazně upadlé kondici.
Andrej Babiš sice není spasitel, ale postará se o všechny. To je výstup posledního rozhovoru premiéra v demisi. Co je to za rétoriku? Co vypovídá o našem národu, že u něj slaví úspěch? Sociologové tvrdí, že český národ je zaměřen spíše středolevicově a čeká, že stát zajistí blahobyt a pořádek. Je to tak? „Vyhmátl“ to Andrej Babiš?
Je to „populistická“ rétorika. Výraz populismus je poněkud nejasný a zavádějící, může být také používán jako klacek na kdeco a kdekoho. Například Brusel jej nyní používá na Polsko a Maďarsko. Ale u nás je to jasné. Babiš je populistický proto, že nemá ideový program, že jeho jediným programem je shromáždění moci – politické, hospodářské, mediální. To je samozřejmě velké pokušení – většina lidí má ráda jednoduchá řešení, rétoriku zaměřenou proti tradiční politice a politikům, poněkud buranské vystupování. Pro Babiše hraje nakonec i to, že neumí dobře česky – mám teorii, že v politice se dá skvěle využít i slabin. Aniž bych teď chtěl srovnávat – Hitler byl přece malý a škaredý chlap.
Andrej Babiš rozhodně něco vyhmátl, o tom se nedá pochybovat. Třicet procent je třicet procent. Ale není to šedesát, v tom je určitá naděje. Na středolevicovosti českého voličstva také něco bude, v tomto smyslu představuje počátek devadesátých let jakýsi historický výkyv, jednu z mála šťastných a nečekaných blahodárných chvil pro český stát.
Dokáže se náš stát postarat o sociálně slabé, důchodce, postižené a samoživitelky? Lze schvalovat záměr Andreje Babiše razantně zvýšit důchody? Terorizují Česko exekutoři? Mají mladé rodiny šanci na slušný život?
S čím to ale srovnávat? Máme docela fungující sociální stát, jsme přece v Evropě. Kdo je vlastně chudý v Česku ve srovnání se skutečně chudou polovinou světa?
Výrazně zvyšovat důchody je šílené, pokud není k dispozici kvalitní důchodová reforma. Má ji Babiš? Pokud ne, nebere vážně demografické trendy a jeho jednání je zcela amatérské.
Ano, mladé rodiny mají v Česku šanci na slušný život, přál bych jim, aby nebyly tak trápeny všude se rozlézající byrokracií. Byty v Praze a v Brně by mohly být levnější. Ale též bych jim přál, aby věděly, co to slušný život vlastně je, například v tom, že není špatné mít děti a institucionalizovaný manželský svazek. To je dnes hlavní problém.
Psali jsme:
Liberálně orientovaní pozorovatelé nechápou, proč Češi, kteří se mají tak dobře, podporují „populisty“ jako Zeman či Okamura a slyší na to, že se o ně Andrej Babiš postará. Čím to je? Dezinformačními kampaněmi, nebo českou národní povahou?
Česká národní povaha je mýtická kategorie, ale samozřejmě že existují určité trendy a dlouhodobé tendence. Například fakt, že komunisté v podstatě zlikvidovali český venkov a po válce liberálové a socialisté ruku v ruce vybílili českou pravici, má vliv až do dneška. Venkov je třeba v Polsku pořád nositelem nějakých idejí, pořád představuje nějakou reálnou politickou sílu. To u nás už moc není, nedá se s tím tolik pracovat, i když samozřejmě nějaké rozdíly mezi městem a venkovem existují.
Nebo je tu tradice toho republikánského rovnostářství, jak někdo přijde k majetku, hned je v podezření, že to ukradl. I proto je Babiš úspěšný! Všetci kradnú, ne? Je to bazírování na těch nejodpornějších lidských vlastnostech, na závisti a pomluvě. Okamura je poněkud jiný případ, svezl se na migrační vlně, je otázka, na čem bude surfovat dál, pokud se Evropa vzpamatuje a začne provádět důslednou migrační politiku a hlídat vnější hranice.
Tomio Okamura
Jaký je náš vztah k právu? Zhruba třetina voličů volí Andreje Babiše navzdory jeho trestnímu stíhání. Je to známka toho, že Babiš zasáhl srdce českého voliče svou politikou, nebo zavládl právní nihilismus? Koneckonců, nejednoznačně skončily kauzy Nagyová i Rath, několik soudců je obviněno ze závažných přečinů. Přestali Češi věřit v právo i morálku?
To je zásadní otázka. Jak je to s tím právním vědomím, s vymahatelností práva, s „právním nihilismem“. Jsem stoupencem názoru, že právní stát je jádrem demokratického řádu, všechny otřesy v tomto společenském segmentu jsou podstatnější než nějaké způsoby voleb a podobně. Právní nihilismus je smrtelná choroba. Konečně, pořád tu je ještě nevyjasněný rok 2013, pád vlády, role státních zástupců a podobně. To, že máme premiéra trestně stíhaného, je precedent, který jsme nikdy neměli dopustit. Je to kulturní úpadek, který podporuje i prezident, což je nepochopitelné.
Vztah morálky a práva je zajímavý, zejména na nejobecnější úrovni, která také souvisí s dlouhodobými trendy. Podle historiků došlo k zásadnímu přelomu na konci šedesátých let minulého století, kdy se z evropských právních systémů začaly pomalu, ale jistě vytrácet křesťanské zásady, které formovaly právo po staletí. To je změna, která už začíná hrát významnou roli, zvláště z hlediska etiky a antropologie. Trestně stíhaný premiér Česka je z tohoto úhlu pohledu směšná, i když pro nás důležitá lapálie.
Ing. Miloš Zeman
Odumírání tradičních politických stran, na jedné straně ČSSD, na druhé straně liberální, proevropská pravice. Mohou si za to samy? Když například sledujete rétoriku Miroslava Kalouska o demokracii, obraně hodnot listopadu 89, obraně Evropské unie, boji proti Rusku, boji za Tibet... Nedrží se Kalousek a ostatní témat, která jsou vyčichlá?
Ale jistě – tradiční politické strany lze za ledacos kritizovat. Pokud zůstaneme v České republice, za pravicové lze považovat ODS, TOP 09 a do jisté míry KDU-ČSL. TOP je na jednoznačném sestupu, ukazuje se, že to byl krátkodechý projekt, postavený na oblibě jednoho významnějšího politika a nekriticky proevropských postojích. Lidovci jsou ve zmatku, mají sice pravicovější, moravské křídlo, ale jsou taženi levicovým liberálním „malstroemem“. Kdoví, co s nimi bude. A tak je tu jedině ODS, která zvolila dlouhodobější strategii obnovy. Ta ovšem nepřijde ze dne na den. Strana půjde ale pomalu nahoru, má cenu se v ní angažovat.
Některá témata jsou opravdu neatraktivní. Nemyslím si ale, že by program postavený na svobodě v politické, ekonomické a kulturní oblasti byl úplně ztracen. To, v čem aktuálně žijeme, je nový atak ideje rovnosti a nových ideologií, které budou ve svém důsledku ohrožovat nejen lidskou svobodu, ale samotnou lidskou důstojnost. Boje neskončily, chvíle pro autentickou pravici přijde.
Někdejší prezident Václav Havel je terčem řady vtipů, posměšků a přezdívek. Zároveň se snižuje jeho význam jako našeho osvoboditele od komunismu s tím, že šlo o předem vyjednané předání moci. Přestali Češi chápat Havla? Chápali ho vůbec někdy? Neuškodil si sám Havel tím, že na sklonku života prezentoval vyhraněně liberální názory? Neškodí Havlovi jeho dnešní zastánci, kteří se ho snaží srdnatě hájit?
Každý politik je terčem vtipů, Havel není výjimkou. Vlastně by mě docela zajímalo, jak bude vypadat „druhý Havlův život“ a budoucí interpretace jeho postavy a díla. Pořád bude silný ten osobní příběh, z Hrádečku na Hrad, osobní nasazení, ochota bojovat a riskovat vlastní kůži. Hodně záleží na výkladu devadesátých let, objevují se silné tendence jejich význam zpochybnit nebo rozředit. Pokud se nám podaří udržet prozápadní orientaci země a pokud se Evropa úplně nerozsype, tak bude Havel elitami vnímán víceméně pozitivně. Vždycky budou ale lidé z okrajů politického spektra, kterým nebude po chuti.
Mládež bývá vždy jiná než střední a starší generace. V českých volbách hlasuje dramaticky jinak. Liberálněji, pravicověji, vyhraněně proti Miloši Zemanovi. Zazněly již hlasy, že bude-li mládež neustále přehlasovávaná, raději odejde ze země. Je to možné? A co myšlenka Jiřího Peheho, že u nás bude dobře, až odejde starší voličská generace a nastoupí ta mladší?
Když něco prohlásí Jiří Pehe, tak mám většinou tendenci tvrdit pravý opak. Slibovat si příliš mnoho od mladých lidí z toho důvodu, že jsou mladí, je nesmysl. Mladší neznamená chytřejší nebo prozíravější. V posledních volbách přece hodně mladých lidí nevolilo pravicově, ale „pirátsky“. To je přece současný trend. Piráti jsou ideově nevyhraněná strana, vůbec není jisté, zda se nějak etablují. Opakuji: věřím v běh na dlouhou trať. Všechny tradiční strany, pokud mají mít budoucnost, musí zatnout zuby, utáhnout si opasky a pracovat dvacet hodin denně. Do dvou, tří let se projeví, kdo to opravdu udělal.
Nevím, kdo odejde ze země. Ano, u některých povolání je to na pořadu dne. Jenže má zkušenost s mladými lidmi je rozporuplná – nejde přece jen o sociální jistoty a výdělek. Jde o to nabídnout perspektivu, tvůrčí možnosti, sebevědomou strategii. Nedávno jsem četl jakousi knížku o Izraeli a v této souvislosti jsem si na ni vzpomněl. Já vím, je to zcela jiný příběh. Ale přece. To sebevědomí, drajv, inovace, ochota bojovat za vlastní zemi, zájem o nové věci, třeba technologie, to je přece inspirace! Zůstat doma a něco vybojovat – není to náhodou ona pověstná výzva?
Podle expertů na vzdělávání neučíme děti, co je potřeba. Naše školy jsou navíc nedostatečně financované. Jaká je budoucnost našich dětí? Co pro ni musíme udělat?
Hm, hodně široká otázka. Tradičně je naše školství dobré v řadě aspektů, hodně jsme ale doplatili na různé reformy a inovace, kterými jsme se snažili školství za každou cenu změnit. Pokud jde o základní a střední školy, je zapotřebí méně podléhat rovnostářským ideologiím, zachovat pluralitu a konkurenci a vědět přesněji, jaké jsou naše cíle ve vzdělání. Finance jsou důležité, ale není to všechno. Dotace mnohému napomohly a mnoho také zničily. Důležité je přidat normálně učitelům, na základním platě, ne formou nějakých příplatků z grantů, kdy se budou vymýšlet různá „proevropská“ školení. A je nesmírně důležitá příprava učitelů – to znamená nejen na pedagogických, ale také na filozofických a přírodovědeckých fakultách. V tom jsou rezervy.
I v tomto ohledu ale zjišťuji, že jsem vlastně takový národní buditel. Myslím, že i zde jde především o sebevědomí, nejen o plat, jakkoli je důležitý. Být učitelem je poslání, nikoli zaměstnání. To je klíč k budoucnosti našich dětí: probudit ve studentech zájem být nadšenými učiteli. Já vím, jde to obtížně v době, kdy musíte vyplnit deset papírů, než vejdete do třídy…
* * *
Profesor Jiří Hanuš je historik, zabývá se dějinami 19. století, dějinami historiografie a dějinami křesťanství. Učí na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, je pracovníkem jejího Historického ústavu. Zároveň působí v Centru pro studium demokracie a kultury, kde rediguje dvouměsíčník Kontexty.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
