V čem spočívá největší ohrožení bezpečnosti evropských zemí přistěhovaleckou vlnou, která se na ně neustále valí?
Teď je jen otázkou, kterou vlnu myslíte, jestli tu aktuálně „nejpopulárnější“ libyjsko-italskou, či turecko-řeckou, nebo snad ty vlny, které se pravidelně vylévají bez racionálního důvodu z Balkánu anebo přes něj přecházejí. Hledáme-li společného jmenovatele, pak jsou to skuteční organizátoři této migrace, tedy nějaká větev či forma organizovaného zločinu. A toto konstatování se netýká jen aktuálně aktivních migračních vln, týká se nejen Itálie či – bohudík už v minulosti – třeba Česka nebo mnohých jiných. To zásadní zvěrstvo je skutečnost, že existují organizované skupiny kriminálníků, kteří zneužijí konkrétní, mnohdy nezaviněné, těžké životní situace konkrétních lidí a využívají svých znalostí tenkých či slabých míst v legislativě a praxi dříve národních států, nyní Evropské unie a nabídnou za patřičnou úplatu lákavé řešení jejich těžké životní situace. Tady se opravdu nejedná o analogickou – a opět až nechutně a hloupě srovnávanou – pomoc při odchodu vzdělané, převážně movité a velmi schopné inteligence z komunisty ovládnutého Československa do názorově a kulturně totožné demokratické západní Evropy, ale o vysoce organizovanou trestnou činnost, která výrazně parazituje na lidském neštěstí či na nesmyslně, pokrytecky, cílevědomě a zvrhle stimulovaných touhách milionů lidí po evropském ráji. A právě proto, že tento druh obchodu s lidmi je zlatý důl, započítejme si k aktivitám organizovaného zločinu i podněcování k odchodu v sociálně slabých vrstvách nabídkou relativně snadného řešení životní situace, a to dokonce ve velmi vzdálených teritoriích.
Co tedy představuje největší ohrožení bezpečnosti Evropy ať už minulou nebo současnou přistěhovaleckou vlnou?
Vidím ho v rozmachu organizovaného zločinu, v jeho permanentním rozšiřování, prolínání do všech míst, která mají co do činění s imigrací a azylem, ochranou hranic i ochranou bezpečnosti všech evropských a samozřejmě i našich občanů. Nabídka nelegálního přechodu první hranice je nejen porušením dohodnutých pravidel, ale především zapojení každého takového migranta do osobní závislosti na těch, kteří to nabízejí a realizují. Legalizace nelegálního, dlouhodobé nedodržování společně dohodnutých pravidel, rezignace na integraci, přehlížení jasně popsaných a reálných, nejen teroristických hrozeb, ignorování vůle a bytostné potřeby pocitu bezpečí evropských občanů, hazardování s osudem evropských hodnot a svobod volným pohybem osob počínaje a zrušením Vánoc konče, povinná solidarita či nařízená dobrovolnost, neustálé rozřeďování a relativizace bezpečnostních otázek bez jakékoli vize co bude dál, a nikoli za desítky let, ale třeba za měsíc, to vše naši bezpečnost, ve světle fakticky doposud neregulovaných uprchlických vln, dramaticky ohrožuje.
Psali jsme:
Jsou už teď zkušenosti s tím, že se vinou imigrace zvyšuje kriminalita? A pokud ano, v čem ten nárůst především spočívá?
V Česku současném a ani v minulosti tato vazba napřímo nefungovala, ani nefunguje. Vykazovaná čísla kriminality cizinců jsou v Česku stabilní, příliš se neliší od míry kriminality českých občanů, je jen zčásti vychýlená specifickými trestnými činy omezenými na porušování pravidel vstupu a pobytu cizinců. V minulosti byly samozřejmě problematické přechody desítek tisíc nelegálních migrantů přes naše území zejména do Německa či Rakouska. O situaci v Řecku existují z minulosti jen kusé zprávy, což při obecné nečinnosti řeckých úřadů ani nepřekvapuje. Podobně také v Itálii lze jen stěží sledovat vazbu mezi imigrací a zvyšující se kriminalitou. Data nejsou. Ono obecně o situaci s imigrací v Itálii lze konstatovat, že jsou sice známé mnohé reportáže o přejezdu Středozemního moře, záchraně lidí z lodí či o mrtvých, které tyto přejezdy vždycky provázely, nicméně o dalším osudu těch vyloděných je toho z Itálie známo poměrně velmi málo. Z poslední doby bych připomněl násilnosti v okolí francouzského Calais a na podobných místech, které nesou charakteristiky vyloučenosti. O výrazně zvýšené kriminalitě se však poměrně často mluví v případě cizineckých anebo imigračních lokalit, tam však nejde o kriminalitu přicházejících, ale těch, kteří se neintegrovali do lokálního ani národního společenství země, která je přijala. To nás teprve čeká. Tím víc, čím víc budeme mlčet o vysněném evropském ráji, který pro příchozí – ale ani domácí – nenastává a hned tak nenastane.
V Evropě roste počet míst osídlených přistěhovalci, kterým se starousedlíci raději vyhnou. Které země jsou na tom z tohoto pohledu nejhůře?
Pokud některá místa, osídlená přistěhovalci, jsou místy, kam se starousedlíci bojí, pak jsou to obvykle jasné příznaky nezvládnuté imigrační a integrační politiky a zejména jejich vzájemného co nejužšího propojení. Myslím, že jsou z médií všeobecně známé státy, v nichž k těmto projevům špatné imigrační a integrační politiky došlo. Určitě bych zmínil francouzská města – a starousedlík v Paříži se rád vyhne i metru – a překvapivě také švédská imigrační sídla-komunity. Asi bych v této souvislosti mluvil na jedné straně o vyloučenosti těchto sídel, jejich sociálním marasmu, ale také o takové míře koncentrace, která dává šanci k popření obecných domácích zaběhnutých pravidel ve prospěch těch, kteří je zcela logicky popírají, přičemž nastolují alternativy zčásti z původních zemí, zčásti z kriminálního nebo sociálně patologického prostředí.
Bylo by hodně naivní myslet si, že tato místa hrůzy pro domácí obyvatelstvo skončí francouzskými městy a švédskými komunitami?
Když i Angela Merkelová, která už téměř před pěti lety v projevu k mladým křesťanským demokratům v Postupimi hřímala, že multikulturalismus v Evropě absolutně selhal, dnes zvedá stavidla, aby proud přistěhovalců z celého světa do Evropy mohl výrazně zesílit, bez dalšího konceptu co dál, tak těch míst bude muset logicky výrazně přibývat. Možná bych asi s jistou dávkou radosti mohl na tomto místě konstatovat, že taková sídla v Česku v podstatě neexistují, i když například v některých okrajových částech Prahy nebo v pohraničí s Německem měly v prostředí jedné cizinecké komunity tendenci vznikat. Přesně zaměřené tzv. emergentní projekty ministerstva vnitra tyto tendence v minulosti přinejmenším zpomalily. Nejlevnější je prevence. U kriminality to platí dvojnásob. Evropská komise zjevně dlouhá léta razí nějakou jinou bezpečnostní filosofii. A tak budeme hasit, co zapálíme, lovit, co nalodíme, přemísťovat, relokovat a moudře se následně nesmírně divit.
Jak lze hodnotit naprosto odlišný přístup nejmocnějších evropských zemí k otázce uprchlictví, kdy britský premiér David Cameron hodlá zastavit příliv přistěhovalců do země, zatímco německá kancléřka Angela Merkelová považuje za obohacující, když v Německu chce někdo žít, a libuje si, že se Německo stává zemí přistěhovalců?
Některá prohlášení čelních evropských politiků jsou překvapivá a je potřeba je sledovat v nějakém časovém kontinuu. Merkelovou už jsem částečně zmínil. Snahu Camerona zastavit další imigraci lze verbálně – a jen omezeně v praxi – sledovat dlouhodobě. Asi bych mu nevyčítal tuto verbalizaci a jemné praktické kroky ve vztahu k občanům tzv. třetích zemí a zejména pak v kombinaci s islamistickou radikalizací či přímo s terorismem, ale právě tento směr bude do jisté míry limitován britskou koloniální minulostí. Řekněme, že je to jakési trochu schizofrenní trauma z minulosti, kterého se Britové ne a ne zbavit. To, s čím mám poměrně velký problém, a jen z malé části také racionální pochopení, jsou ataky vůči imigrovaným euroobčanům a zejména těm, kteří pocházejí ze střední a východní Evropy. To, co mě výrazně znervózňuje, je zpochybňování volného pohybu. To, pro co mám pochopení, je boj proti jevům kriminálního prostředí, jako je nelegální práce, participace na nelegální migraci například formou fingovaných sňatků, vykořisťování, klientelismus, lichva a podobně.
A jak si vykládat až neuvěřitelnou vstřícnost německé kancléřky vůči imigrantům?
Začal bych tím, že, přes vše výše uvedené, jde o velmi propracovaná a skutečně politická prohlášení, která vycházejí z německého kontextu. Vysoký podíl cizinců a občanů, kteří mají kořeny mimo Německo a německé etnikum v jiných zemích, na celkovém počtu obyvatel a také voličů je jedno z těch jednodušších vysvětlení. V této souvislosti možná trochu připomeňme odpovědnost Německa za druhou světovou válku a všechny její hrůzy. Nezapomeňme ani na to, že eskalace, byť jen minimálního xenofobního konfliktu, by zcela jistě hluboce poznamenala relativní smír mezi těmi, kdo přišli, a těmi, kteří definují německou etnicitu. A určitě také politickou perspektivu hlavních německých politických sil. Tomu všemu se podřizuje německé úsilí o úspěšnou integraci imigrantů a jejich čím dál méně udržitelné sociální a ekonomické zabezpečení, což si ovšem Německo stále ještě troufá zvládat svou energií a obrovským bohatstvím. Ovšem jak dlouho a co ti ostatní?
Sociolog a europoslanec Jan Keller upozorňuje vedle bezpečnostních rizik i na to, že stát nebude mít peníze na sociální dávky pro své potřebné občany. Podle něj je jasné, že když zemím přidělíme určitá kvanta lidí, kteří nemají vůbec nic, že místní nezaměstnaní, rodiny v existenční nouzi a další budou muset počkat, co na ně zbude. Jak by se to dalo řešit?
Jakkoli s mnoha postoji a zejména filosofií pana Kellera nemohu ani v nejmenším souhlasit, tady má naprostou pravdu. Ano, kvóty, i když asi ne ty aktuálně předložené, v některých případech naruší křehké sociální systémy řady evropských zemí. Avšak teď jde jenom o test, z pohledu milionů potenciálních zájemců o Evropu – a statisíců z nich již v Evropě – nic neřešící test. Ale v případě, že bude úspěšný a že se Evropské komisi podaří systém kvót zařadit mezi trvalé nástroje té nové revoluční imigrační politiky Evropské komise, a podaří se tedy dramaticky zvýšit počty přesídlovaných a relokovaných, pak by se okruh těchto států podstatným způsobem rozšířil. A jistě by zasáhl i Česko. Ona totiž finanční náročnost těchto sociálních experimentů je extrémně vysoká a návratnost investic limitně blízká nule. Ale právě tento vynucený podíl na sociálním zabezpečení je jedním z velmi přirozených zdrojů xenofobie, proti které jakékoli přesvědčování o evropské solidaritě či pomoci potřebným je jen naprosto směšným pokusem hloupého sociálního inženýra.
Postoj české vlády vůči kvótám je odmítavý. Může to ale být jen vcítění do nálad veřejnosti s vědomím, že přidělení uprchlíků stejně nezabrání. Jak by si tedy měla počínat, aby k jejich přijetí opravdu nedošlo?
Každému odpovědnému politikovi musí být dnes jasné, že kývne-li dnes na kvóty, už nikdy ani on a s velkou pravděpodobností strana, kterou reprezentuje, neuspěje v jakýchkoli dalších volbách. Ano, je to velmi obvyklé dilema mezi tím vyhovět někomu mimo hranice našeho státu a tím být odpovědným k vlastním občanům. Tady musí každý představitel státu volit velmi odpovědně. Jsou některá česká i cizí přísloví, která se na tuto – možná osudovou – volbu velmi dobře hodí. Ale o chytré horákyni tahle situace opravdu není. Nebudu radit vládě, která se v této otázce může zcela bezprecedentně opřít o stanovisko obou komor Parlamentu a zcela nepřekvapivě i prezidenta republiky. Možná je to pro premiéra Sobotku příležitost, jak vyrůst a zanechat stopu. Nebo také naopak. Ono totiž nejde jen o zítřek, ale o celou budoucnost. Mimo jiné třeba i o to, kdo že nový se objeví na naší politické scéně a s těmi, které už nechvalně známe z mnoha zemí Evropy, spojí protiimigrační rétoriku a praxi. A pozor na různé radily a našeptávače, ti tu historickou odpovědnost neponesou!
Co si myslíte o postojích hlavních politických subjektů na české politické scéně k problematice uprchlictví? Nabízí někdo z nich reálná a přijatelná řešení problému?
Snad jen tolik, že právě tohle téma zatím překrylo vnitřní rozbroje české politické scény a jednotlivé poziční i opoziční aktéry postavilo na stranu veřejnosti. Snad jen postoj majitele rozhodujícího vládního politického hnutí je poměrně nečitelný. Ale to si ti jejich nadšení voliči třeba uvědomí, až půjdou znovu volit. Existuje jen jediné řešení: odmítnout kvóty, jejich povinnou povahu, ale zejména to tzv. trvalé řešení, které dovolí pomocí kvót navždy nejen neodpovědně řídit evropskou migrační a azylovou politiku, ale především nerespektovat národní zájmy jednotlivých zemí bez ohledu na stanovisko národních vlád, parlamentů či prezidentů. A tento další zcela neodůvodněný a právně nedoložitelný pokus o další snížení národní suverenity by poté nemusel být poslední. Prostě dnes to stojí tak, že buď nebudeme oponovat hloupému experimentu bez jasných výsledků a ztratíme při tom další kus své suverenity, anebo se tento vývoj pokusíme zpomalit, když už spolu s jinými se nám ho nepodaří zvrátit. A budeme si mnozí muset urychleně udělat jasno, kam až v zaslepeném eurofilním pokrytectví jsme schopni zajít, kolik národní suverenity hodláme ještě obětovat – a jde už doslova o bezpečnost občanů – na oltář neperspektivních a neudržitelných sociálně inženýrských evropských experimentů.
Neustále se zvyšují čísla uprchlíků, o nichž se mluví, že by je Česká republika měla povinně přijmout. Kam až to může dojít, jaká cifra nám může vůbec hrozit?
Už dávno jsem upozorňoval, že čísla 525 a podobně jsou úplný nesmysl. Navíc opravdu neřeší nic, vyjma zvýšené poptávky. Ta čísla rostou logicky, všichni zasvěcení to vědí, mimo jiné i proto, že postupně ubývá zemí, na které bude možné kvóty vztáhnout. Ten první nárůst procent, kdy si tvůrci „revolučního“ nového konceptu evropské imigrační politiky tak nějak uvědomili, že relokovat migranty do země, odkud se relokuje, tedy nyní z Itálie či Řecka do Itálie či Řecka bude asi holý nesmysl. Navíc je potřeba vyčkat, jak zareagují Velká Británie, Irsko a Dánsko, které si v minulosti vyjednaly určité výjimky. Pro Česko v této souvislosti určená čísla jistě porostou. Při nejhorším scénáři může nastat situace, kdy se evropští sociální inženýři odhodlají s podporou starých členských států přesunout odpovědnost za kvóty na nové členské státy, tedy ty státy, které v minulosti nebyly aktivně účastni na nezodpovědné imigrační či azylové politice a samy zodpovědně integrovaly třeba Vietnamce, Ukrajince a podobně. Pak bychom asi nepočítali ty relokované či přesídlené na stovky, ale na tisíce, spíše desetitisíce. Ale nejpodstatnější otázkou přece zůstává, z čeho budeme ty naše více než tři procenta počítat? Z 20, 40 nebo kolika tisíc? A pokud je ambice relokovat 40 tisíc, tak co s těmi skoro sedmi sty tisíci z loňska a možná milionem z letoška?
Odpovědí na takové otázky se nám určitě jen tak nedostane. Lze vůbec z úvah, jaké zaznívají v Bruselu, vydedukovat další vývoj v otázce řešení přistěhovalectví?
Dnes těžko, ale snaha o hegemonizaci a federalizaci migrační politiky je zřetelná. A že se jedná o pozdní reakci, hašení požáru, a nikoli jeho prevenci, je jasné již dnes. Co mě však děsí podstatně více, je to, že touto formou se Evropská komise snaží zakrýt svou odpovědnost za vlastní nečinnost vlastně ve všech oblastech své politiky, které tuto tzv. krizi vyvolaly. Jde o zahraniční politiku včetně politiky evropského sousedství, o rozvojovou politiku, o bezpečnostní politiku a konečně o politiku imigrační, azylovou a také v oblasti ochrany hranic. A moje otázka zní: Kde je garance, že stejní lidé, kteří byli v Bruselu odpovědní za tyto otázky v minulosti, dnes přinesou Evropě spásu? A asi nejkacířštější z otázek: Je to, co nyní řešíme, skutečná krize, když podobná situace na stejných místech existuje minimálně od roku 2008 s každoročně vzrůstající tendencí, která kdykoli hrozila přerůst do dnešních rozměrů, jen bezpečnostní aspekty jsou hrozivější? Překvapením snad může být pouze skutečnost, že řecké zásluhy o ochranu hranic a řešení migrace byly korunovány řeckým komisařem pro migraci, vnitřní věci a občanství Dimitrisem Avramopoulosem. A ekonomický zázrak a jeho výsledek v Řecku snad byl pro někoho překvapením? Stejně jako dosavadní řecký či italský přístup k ochraně hranic, dublinskému systému a tak dále? Chceme a máme se smiřovat s podobnou neschopností a manipulací? Na to si odpovězme každý sám.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
