28. října uplyne rovných sto let od vzniku Československa. Ozývají se ovšem hlasy, že vlastně ani není co slavit. Za prvé „ta“ republika už vlastně neexistuje, a navíc je podle některých rozkradená a zaprodaná. Mají pravdu? Je podle vás důvod k oslavám?
Myslím, že každý národ má nějakou historii, takže v tomto kontextu je asi vždy co slavit či si připomínat. Mám za to, že nejde až tak o oslavu jako připomenutí si svých historických souvislostí a vývoje, tak abychom si mohli, pokud to je nutné, udělat určitou sebereflexi.
Je nějaká doba během těch sto let, ve které byste rád žil, nebo jste zcela spokojený v dnešní době? A čekají nás podle vás „lepší zítřky“, nebo mají pravdu ti, kteří říkají, že „lépe už bylo“?
Od rozdělení Československa uběhlo už více než čtvrt století. Jak dnes hodnotíte vztahy mezi Čechy a Slováky. A bylo podle vás rozdělení tehdejší republiky správným krokem?
Rozdělení společné republiky považuji trochu za zápornou věc tehdejších mocipánů, nicméně vztahy jsou určitě velmi dobré, a to nejen na poli kulturním. Možná i k tomu přispěla určitá emancipace slovenského národa. Takže možná nakonec klidný politický rozvod byl ku prospěchu.
- Rozhovory k výročí: STO LET REPUBLIKY
Příští rok uplyne třicet let od sametové revoluce. Rozdíl v životní úrovni mezi námi a Západem je stále dost velký. Brzdí nás ještě pořád „dědictví“ komunistického režimu? Nebo je problém v odlivu zisků na Západ? Je pravda, že jsme vlastně „kolonií“ Západu?
Obávám se, že v určitém smyslu jsme takovými vazaly Západu. Bohužel. Určité elitě se podařilo rozbít i to, co by mohlo fungovat i po komunistické době, čímž se zlikvidovala v určitém smyslu konkurence a dnes nejsme zcela soběstační. Jinak úroveň jde do jisté míry i ruku v ruce s naší českou povahou i pokřiveným charakterem možná z komunistické doby. Takže asi i těžko očekávat vymahatelnost práva, jako je jinde na Západě apod. Ještě je před námi dlouhá, dlouhá cesta.
Psali jsme:
Když jsme zmínili komunistický režim, máte pocit, že jsme se s ním po roce 1989 „vypořádali“ dobře? Čím to, že stále tolik lidí na něj vzpomíná v dobrém jako na „staré zlaté časy“?
Je to dáno především tím, že mnoho lidí ztratilo určité jistoty a nikdy nebyli vedeni ke své, individuální zodpovědnosti. Někdy je pro někoho, kdo moc toho od života nepotřebuje, snazší žít v totalitě. Tam je totiž většinou to základní přesně definováno a dáno. Demokracie či svoboda vedou k větším požadavkům na jedince, tedy i té zodpovědnosti. A to se mnohým prostě nelíbí. Ale asi bych to až tak neřešil. To slepé vzpomínání na dobu minulou bylo vždy v každé společnosti. A jestli jsme se vypořádali dobře? No, pokud jde o politické představitele, tak zde asi toho mnoho nešlo udělat, protože, pokud jsem opravdový demokrat, nemohu kohokoli zakázat a říkat mu, co si má myslet nebo co má vyznávat. Právě to kdysi dělali oni. A pokud jde o myšlení lidí, tak zde asi každý z nás, jenž vyrostl v komunistickém státě, tak trochu načuchl těmi proklamovanými tezemi, které do nás cpali ze všech stran. Zde je však nutné se toho zbavit. Mnohdy to však bolí a zvyk je železná košile i v tomto.
Po nedávných volbách se ukazuje, že mladá generace se vzdaluje té starší. Mladí volí Piráty či jiné liberální subjekty. Tyto subjekty se esteticky i svou prezentací liší od stran „starých“. Mladí též demonstrují proti Miloši Zemanovi a Babišovi. Častěji se vyslovují pro členství v EU, méně odsuzují migraci. Kazí ti staří, kteří volí Zemana a Babiše, budoucnost mladým, nebo mladí nemají rozum?
Je to o prioritách. Každá část společnosti je má jinde. A mnohdy tomu ještě přispívá životní zkušenost. Ale že se navzájem od sebe vzdalujeme? Určitě, ale nebude to tím vnímáním politiky a událostí, jež nás provázejí, avšak je to technickou dobou a rychlostí, jakou se mění svět kolem nás.
Před revolucí jsme byli samozřejmě pod vlivem tehdejšího Sovětského svazu, po revoluci zase byla pro mnoho lidí „svatá“ Amerika. Nejsme tak trochu ode zdi ke zdi? A jak v současné době vnímáte naši pozici v EU a názory některých na to, že bychom z tohoto společenství států měli raději odejít?
Když vzpomínáme Sovětský svaz, názory na to, zda nás v roce 1945 osvobodil od nacistů, nebo nás vlastně připojil ke svému impériu, se různí. K čemu se přikláníte vy? Pak tady máme rok 1968… Jak vidíte dnešní vztahy s Ruskem? Máme se ho bát? Je to opravdu nepřítel?
Moc bych si přál, abychom uměli vše vyváženě hodnotit, a k tomu pak přijdou i logické postoje vůči Rusku. Jenže my máme rádi jednoduchá řešení a vysvětlení, takže to mnohdy vyznívá nejen trapně, ale i stupidně. Po roce 1945 jsme všichni chtěli na východ. Západ nás zradil, tak to tehdejší generace vnímala – viz Mnichov, tak jsme se orientovali směrem k Sovětskému svazu.
Ono již podepsání Košického vládního programu prezidentem Benešem bylo vlastně potvrzení naší zahraniční orientace směrem na východ. Takže jsme si to do jisté míry vybrali my sami. Za to nemohou Rusové či tehdejší SSSR, ale především my sami. Prostě jsme se na základě tehdejší zkušenosti rozhodli takto. A následné vyústění v čistě komunistickou republiku byla jen kosmetická úprava a logickým výsledkem. Že jsme byli naivní? Byli. A dnešní Rusko? To je již jiná kapitola. Je to velmoc, tak má své zájmy, podobně jako USA. Bát se ho? Nevidím zásadní důvod k tomuto postoji. Samozřejmě určité historické konotace mne vždy povedou k elementární opatrnosti.
V současné době, co nás podle vás nejvíc „ohrožuje“, je to všemi diskutovaná migrace, příliš konzumní společnost, budoucí nestabilita světa, ať už bezpečnostní, ekonomická, ekologická… nebo co vlastně?
Ohrožuje nás v podstatě naše nestálost, jež se projevuje v jakékoli oblasti. Společnost či stát, jenž má vytýčený jasný směr a cíl, je na tom vždycky lépe. My však mnohdy jen vyčkáváme, až co ostatní. A to je špatně. Chybí nám husitská odhodlanost, která vyústí v jasný konkrétní čin či skutek. Jinak samozřejmě migrace je celoevropský problém, který ohrožuje vůbec samotnou podstatu evropské identity.
Psali jsme:
autor: David Hora
