Ignoruje stát umění a nechává v současné situaci umělce padnout, jak lze často slyšet?

Za tristní situaci v oblasti umění a zábavy stát v podstatě nemůže. Umění bylo vždy závislé buďto na vůli vrchnosti oceňovat umělce, nebo na chuti konzumenta si produkty umění kupovat. V době barokní a zčásti i klasicismu (Joseph Haydn, W. A. Mozart) je služba vrchnosti naprosto jediný způsob obživy umělce. Ludwig van Beethoven se už vymyká. Romantismus už považoval skladatele a hudební virtuose jako hvězdy, neboť donátory a konzumenty umění se místo šlechty stala měšťanská společnost. Bavíme se zde o hudbě, protože výtvarné umění je od 19. století na jiné koleji než hudba.

Prostě a jednoduše, i když jsem skladatel jak vážné, tak pop hudby, musím s lítostí konstatovat, že když je bída, tak padne první na umělce. Ale takový je život a stát nemůže donekonečna saturovat něco, co si nenajde samo cestu ke svému udržení. Svým způsobem největším nepřítelem hudby je technologický pokrok. Kdyby nebylo likvidace možností vydávat hudební produkty na hmatatelných nosičích a kdyby nebylo likvidace prodejen hudebních nosičů, protože prostě flashku bez obalu si nikdo nekoupí, tak by umělci nebyli odkázáni pouze na koncertování, nebo na finančně naprosto nevyhovující streamování.

Některým umělcům, zaznamenal jsem zvláště zpěváky, patrně z té situace selhávají nervy. Daniel Hůlka vrátil prezidentovi vyznamenání, podivné výroky pronesly Bára Basiková a Ilona Csáková, a Janek Ledecký dokonce vyzývá lidi, aby vyšli do ulic. Čím si toto vysvětlujete a neznevažují jmenovaní celou profesi?