Zásadním tématem světové politiky byl v posledních letech vztah Evropské unie k Rusku. Tento vztah byl více či méně napjatý, naposledy napětí eskalovalo při „kauze novičok“. Nyní ale sledujeme v Evropě události, které naznačují, že by tento vztah mohl být vřelejší, možná zásadně. Prezident Putin byl velkolepě přivítán v Rakousku (dokonce i prezidentem Van der Bellenem, který je názorově považován za součást evropského mainstreamu), zájem na obnovení lepších vztahů s Ruskem deklaruje nová vláda Itálie a nedávno též francouzský prezident Macron, zdá se, že se názor na něj mění i v Německu. Nedávno na sebe přitom EU a Rusko navzájem uvalovaly hospodářské sankce. Jedná se podle vás o přelom v poškozených vztazích?

Co znamená zásadní? Z hlediska globální politiky i ekonomiky existují – tak trochu bohužel – důležitější témata. Pro Rusko jsou sankce důležité téma, ale též s upadajícím významem. Předně se Rusku podařilo se sankcemi alespoň částečně vyrovnat. Dokázalo některé z nich, a to i své odvetné sankce, využít ke stimulaci vlastní ekonomiky – po letech poklesu by letos měl nastat mírný hospodářský růst. Velmi významná se stala politika záměny vojensky důležitých dovozů za vlastní produkci. Agrární sektor díky sankcím ožil a Rusko je dnes největším vývozcem pšenice na světě. A nejdůležitějším ekonomickým partnerem Ruska přestalo být Německo, na jeho místo nastoupila Čína.

Když to shrnu, sankce jsou aspektem celkových změn v globální rovnováze. Jsou součástí úpadku role Evropy – Evropská unie se podřídila Washingtonu, přijímá sankce, které jsou pro ni nevýhodné a pro Spojené státy jsou naopak výhodné. Část Evropské unie si to uvědomuje. Jenže zatím nenastal politický zlom. Připomeňme si, že už dříve se ozývaly hlasy z Finska, Maďarska, Slovenska, Kypru, Řecka i Česka, v poslední době z Bulharska, které se vyslovily proti sankcím. A byly to hlasy prezidentů a premiérů.

Když pak ale v Bruselu došlo k hlasování o prodloužení sankcí, najednou tu byla tupá jednota. Sebevražedná a často nedůstojná pseudosolidarita, při níž se diplomacie a obchod podřizují propagandě – jako tomu bylo v akci vyhošťování diplomatů po otravě Skripalových ve Velké Británii. Myslím, že se Washingtonu podařilo vnutit Evropské unii takzvanou sekuritizaci některých vztahů s Ruskem – tedy přisoudit některým ekonomickým a diplomatickým vztahům charakter osudově bezpečnostních. Evropská unie nabírá v těchto situacích politickou kulturu svého dvojčete: NATO.

A ještě jeden jev svědčí o tom, že politika sankcí byla Evropské unii vnucena. Celá řada amerických i západoevropských firem, a to především v ropném a plynárenském průmyslu, s Ruskem dále spolupracuje. Sankce platí podle zásady „co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi“.

Jaký podle vás bude za těchto okolností osud sankcí Evropské unie proti Rusku?

Je nutná změna. Ta může mít evoluční, nebo revoluční charakter. Evoluční předpokládá, že USA přestanou nutit státy Evropské unie držet s nimi basu v jejich politice sankcí. Revoluční změna – ta by znamenala, že se Brusel vzbouří a ve jménu zájmů Evropy samostatně rozhodne politiku sankcí odvolat. Je ale v pasti, protože oficiálně tuto politiku zdůvodnil připojením Krymu k Rusku – a toto připojení je fakt, který se nedá změnit.

V takové situaci by nejjednodušší cestou k odvolání sankcí byl odchod klíčových aktérů onoho zdůvodnění, což je dnes vlastně pouze německá kancléřka. To by ale také znamenalo například změnu politiky ke Kyjevu. Třeba odsouzení převratu proti zvolenému prezidentovi, skutečný, nikoliv předstíraný tlak na plnění Minských dohod a vytvoření podmínek pro demokratické volby na Ukrajině.

Zatím to ale vypadá, že politiku sankcí budou stále více narušovat jednotlivé státy bez ohledu na oficiální prohlášení Evropské unie. Což je další projev rozmělňování jejího významu.

Od eskalace války na Ukrajině před čtyřmi lety se v České republice i v dalších zemích NATO rozmáhal názor, že Rusko vede proti Západu hybridní válku, jeho vliv byl spojován s mnoha mainstreamu nepohodlnými výsledky voleb či referend (brexit, zvolení Donalda Trumpa, referendum o odtržení v Katalánsku). Intenzivně se šířil narativ (v České republice jej šířily zejména osoby jako Jakub Janda z neziskové organizace Evropské hodnoty nebo řada novinářů kolem vydavatelství Economia a Rádia Svobodná Evropa), že Putin chce pohltit značnou část Evropy. A hlasatelé tohoto narativu stále mají vliv a přístup do médií. Do jaké míry může jejich aktivita ztížit zlepšování vztahů mezi EU a Ruskem?

Hybridní válka je pojem, kterému snad každý, kdo jej užívá, dává jiný význam. Státy, které vymyslely barevné revoluce, teď obviňují Rusko, že se jim plete do voleb – vše k slávě rčení „zloděj křičí, chyťte zloděje“. A prosím vás, porovnejte si, co nashromáždilo dosavadní vyšetřování ruských zásahů do amerických voleb s tím, co dělala britská firma Cambridge Analytica, která využívala adresy několika desítek milionů uživatelů facebooku k podpoře republikánského prezidentského kandidáta! A pak je tu druhý aspekt – aktivity Washingtonu se často skrývají za nevládní organizace. Popravdě řečeno, něco takového Moskva neumí. Ovšem jakmile něco udělá jakýkoliv Rus, péčí západní hybridní propagandy se to okamžitě změní na konspirační aktivitu Kremlu. I když v pozadí onoho „ruského činu“ nebylo žádné rozhodnutí prezidenta či nějaké vládní instituce.

Vladimír Putin je člověk, který velmi dobře rozumí mocenské rovnováze. Ví, když použiji čísla Stockholmského institutu pro výzkum míru, že vojenské výdaje států NATO činily loni 900 miliard dolarů, a Ruska 66,3 miliardy dolarů. A že je to NATO, které se tlačí k hranicím Ruska, nikoliv naopak. Vojenská konfrontace je to, co si Rusko přeje nejméně. Putin ví, a bylo to patrné i při jeho nedávné televizní debatě s občany, že ke stabilitě Ruska nestačí jen vlna vlastenectví, že je nutná i pozitivní sociální dynamika. A kladné sociální změny vyžadují klid na ekonomický rozvoj plus mezinárodní kooperace.

Nemohu tvrdit, že vím, jak uvažuje Vladimír Putin, ale on jistě dobře ví, že ruské ekonomice by sice prospěla změna politiky Bruselu, nikoliv však hospodářský rozklad členských států Evropské unie. Má-li Rusko uspět v modernizaci své ekonomiky, potřebuje spolupracovat s co největším počtem zemí. Platí ale, jak řekl ve středu Putin v rozhovoru s čínským novinářem před cestou na summit Šanghajské organizace spolupráce, cituji: „Rusko bude buď suverénní, nebo vůbec nebude. A přirozeně, ruský národ vybírá první možnost. Myslím, že tak postupuje i čínský lid.“

Pokud jde o české hlasatele rusofobie, hádám, že v Moskvě vědí, že na stanovisku českých hlasatelů nenávisti nezáleží. Česko nepředstavuje žádné geopolitické ohnisko. Zároveň je jasné, že zmínění hlasatelé okamžitě změní tóninu, když se změní politika Washingtonu. Tak tomu bylo včera při sporu o americkou vojenskou základnu v Brdech, tak tomu bude zítra po případné dohodě Trumpa s Putinem. Rusofobie, právě tak jako jiné fobie v politice, je nepříjemná, ale důležité je, aby karavana šla dál – co se děje kolem, není tak moc podstatné.

Co se mění zásadně a nejspíš směrem k horšímu, to jsou vztahy Evropské unie a USA. Lze to, co se děje v posledních týdnech kolem amerických cel a dalších věcí, nazvat „obchodní válkou“? Jak může toto ochlazení hospodářských vztahů ovlivnit bezpečnostní spolupráci těchto zemí v NATO?

Samozřejmě se jedná o to, čemu se říká „obchodní válka“. Když spojenci přijímají bez vzájemných dohod opatření zaměřená proti sobě – co jiného by to mohlo být? Zatím je to ale jen počáteční stadium, které se dá změnit. A to dvojím způsobem. Předně se může Evropa podřídit USA. A bude nakupovat například americký plyn a další a další a další americké zbraně. Během prezidentství Baracka Obamy se podařilo Washingtonu převést to, co Zbygniew Brzezinski charakterizoval jako vazalskou podřízenost amerických spojenců, na úroveň personálních vztahů ke státníkům. Bude zajímavé sledovat, zda si Trump vynutí plnou poslušnost. Jinou variantou je kompromis, tedy dílčí posun směrem k ekonomickým výhodám USA.

Je zřejmé, že evropští státníci jsou zmateni chováním Washingtonu. Sotva si zvykli přizpůsobovat se americkým geopolitických hrám, musí se učit, že America First! znamená především prioritu amerických ekonomických zájmů. Zdá se, že v tuto chvíli sázejí především na změnu ve Washingtonu. Už podzimní volby do Kongresu by mohly přinést oslabení Trumpových pozic tím, že v obou komorách získají většinu demokraté. Zdá se, že unijní sankce míří právě do těch států v USA, které jsou nejcitlivější na listopadové volební změny. Je namístě připomenout, že se nejedná o žádné spiknutí Kremlu.

Pokud jde o to, zda spory EU versus USA ovlivní Severoatlantickou alianci, tak to by nemělo být zásadní. NATO je vojensko-politická aliance a ty vždy fungují podle zájmů nejsilnějšího. Přibudou hlasy o potřebě „evropské armády“, ale kdo jí bude velet, kdo dá peníze na mezikontinentální rakety, jaderné ponorky, družice, rozvědku?

Jaké jsou podle vás v současnosti zájmy prezidenta Trumpa ve vztahu k Evropské unii? Objevují se dokonce názory, že ji chce „zničit“. Může mít současné ochlazení nevratné důsledky?

Evropská unie se ničí především sama. Nepotřebuje Trumpovu či Putinovu pomoc. Myslím, že Trumpovi Evropská unie nevadí – jen chce mít z její existence větší výhody. Nezapomínejte, že spoluvlastníky nepřehledného množství evropských firem jsou Američané, ekonomika celého Západu, včetně dolaru a eura, je provázána. Trump jenom hraje o jednostranné výhody – jak to odpovídá jeho chování v době, kdy podnikal s nemovitostmi. A riskuje přitom, jako riskoval předtím, než čtyřikrát vyhlásil bankrot svých firem. A zda to bude mít nezvratné důsledky? Zatím se pohybujeme na úrovni politiky a v té není nic konečné. Kdoví kdo přijde do Bílého domu po Donaldu Trumpovi – a kdy to bude?

Objevily se informace, že Donald Trump ještě před zavedením amerických cel nabízel Evropě jakousi formu „celní unie“, která by obnášela zejména společné uvalení cel na výrobky z Číny. Jean-Claude Juncker údajně reagoval na tento návrh velmi rozhořčeně. Jak se v současnosti liší vztah USA a EU k Číně?

V Bruselu vědí, že Čína pokládá projekt Evropské unie za výhodný. Jednotlivé státy jsou pro Peking povětšinou malé a nestálé, protože téměř každé volby přinášejí změnu politiky. Na druhé straně vidí, že nejdůležitější země Unie, především Německo, jednají s Čínou nejradši sami. Nelze přehlédnout, že německá kancléřka byla v Číně již jedenáctkrát. Zároveň v Evropské unii vědí, že Čína představuje politickou vypočitatelnost a ekonomickou dynamiku.

Současný Washington se snaží měřit každému stejně. Neuvažuje tolik v párových kategoriích „spojenec, nebo nepřítel“, ale podle principu „získat od každého co nejvíce“. Prostě se snaží donutit Čínu – obdobně jako Evropskou unii, Mexiko a Kanadu – k tomu, aby více přispívala na americký blahobyt. Jednání s Čínou bude ovšem mnohem obtížnější, protože tam o žádných vazalských vztazích nemůže být řeč. Navíc čínská ekonomika je příliš silná.

A v neposlední řadě je nutné mít na paměti, že Si Ťin-ping je osobnost, se kterou nelze zacházet jako s Emmanuelem Macronem či s Angelou Merkelovou.

Rozdílné postoje EU a USA se v nedávné minulosti objevily i ve vztahu k Íránu, kde USA prosazují uvalení sankcí, což evropské země odmítaly, a naopak se Írán snažily udržet jako zajímavý trh. Do jaké míry poznamenala vztah USA a EU právě tato roztržka?

To je trochu něco jiného – v daném případě Trump realizuje politiku izraelské lobby v USA, nejedná se tedy čistě o obchodní politiku, ovšem tratit by na tom měly evropské firmy obchodující s Íránem. Je to politika vydírání, kdy Bílý dům sází na to, že nikdo nebude chtít kvůli íránskému trhu přijít o velký americký trh. Tuto politiku praktikoval už předcházející americký prezident, ovšem ten současný ji povýšil do centra rozhodování. To nutně musí vést k politické destabilizaci, k nedůvěře v závazky, které na sebe berou Spojené státy, ustupující svévolně od dohod mezinárodního společenství. Povede to také k růstu ceny ropy, což by mohlo vyhovovat americkým těžařům z netradičních nalezišť.

Stále se hovoří o Donaldu Trumpovi a v USA nedávno došlo ke změně na postu ministra zahraničí, kde Rexe Tillersona vystřídal Michael Pompeo, a rovněž ke změnám mezi prezidentovými zahraničněpolitickými poradci. Projeví se podle vás nějakým způsobem tato změna?

Samozřejmě, ovšem nevíme jak. Obecně platí, že roste význam politiků, kteří mají zkušenosti ze zpravodajských služeb – kam, jak známo, jsou rektorování inteligentnější z těch, kdo se zajímají o politiku. A zkušenosti z práce ve zpravodajských službách jsou pro zahraniční politiku povětšině vhodnější než kariéra v parlamentu. Dnes je to názorně vidět v jednáních kolem Korejského poloostrova – ať již jde o delegace Pchjongjangu, Soulu nebo Washingtonu.

Do vztahů USA a Německa v poslední době velmi výrazně promlouvá nový americký velvyslanec v Berlíně, který vystupuje velmi rázně, uvedl se až posměšnými výroky na adresu obranyschopnosti německého bundeswehru a neváhá též komentovat politické dění. V Německu je na oplátku nazýván „koloniálním správcem“. A objevují se též spekulace, že jeho hlavním úkolem je přimět Německo, aby začalo vydávat dvě procenta rozpočtu na obranu (a jak dodávají zlé jazyky – přimět je, aby ta dvě procenta vydávali za americké zbraně). Jak může jeho činnost ovlivnit klíčový vztah Washington–Berlín?

Myslím, že neprofesionální výroky amerického velvyslance vyvolaly v německém kancléřství především smutek. Zároveň posílil protiamerické nálady německé veřejnosti, které nikdy nebyly slabé. A vždy byly podceňované.

Může podle vás vést toto ochlazení vztahů Berlína (a též Paříže) s USA k rozštěpení EU? Jednoduše řečeno – že si Donald Trump místo Německa a Francie najde jiné členy, s kterými naváže lepší vztahy, a tímto způsobem postaví země Evropské unie proti sobě? Připomeňme, že EU má dost vlastních „štěpících linií“, kterých by Donald Trump mohl využít.

Štěpících linií v Evropě unii je řada, nejdůležitější je – jak o tom nedávno na velmi zajímavé přednášce v Institutu globálních studií mluvila docentka Ilona Švihlíková – nerovnováha mezi severem a jihem: Německo díky finančním transakcím v Unii získává ročně přibližně 850 miliard eur, Itálie tratí 1100 miliard eur. Takto se rodí volební úspěchy takzvaných populistických stran. Dá se říci, že největším problémem Evropské unie není Trump či Putin, ale Angela Merkelová.

Pokud jde o přímou odpověď na vaši otázku, mocenský potenciál Německa a Francie, který je nejdůležitější při formování mezinárodních vztahů, je pro USA nenahraditelný Polskem či Českem. Není ale jasné, zda to ve Washingtonu při sebestřednosti své politiky vidí.

Evropská unie se snaží na světovém hřišti vystupovat jako jeden celek, ovšem je zmítána řadou vnitřních problémů. Podaří se jí podle vás v současné situaci, kdy se světové pořádky velmi dynamicky mění, udržet jednotu?

Nepodaří. Už proto ne, že nedokáže zformovat jednotnou linii. Potřebuje zcela novou generaci politických vůdců.

Z Evropské unie vystupuje Velká Británie, která se tak vrací do role samostatného hráče na světové scéně. Zjevně chce být samostatně velmi aktivní, což vyjadřuje heslem „Global Britain“. Jak na vás zatím působí její zahraniční politika budovaná Borisem Johnsonem?

Je neštěstí, když se obsazování takových funkcí, jako je ministr zahraničí či ministr obrany, stane záležitostí vnitrostranických či koaličních kompromisů. Pak se snadno přihodí, že za zahraniční politiku zodpovídá člověk, který netuší, o čem jsou mezinárodní vztahy či na co je diplomacie, nebo přizpůsobuje své výroky a činy vnitrostátním půtkám a soukromým zájmům. Stane-li se tak v zemi, kde je navíc politika plná postkoloniálních komplexů, výsledek je nasnadě.

Protože role Velké Británie už není, co bývala, jednání a vystupování Borise Johnsona působí trapně – až směšně. Ale jak už jsem řekl, nic není v politice věčné. Často stačí jen počkat.

Boris Johnson srovnává ruské MS ve fotbale s Hitlerovou olympiádou

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.