Zásadním tématem světové politiky byl v posledních letech vztah Evropské unie k Rusku. Tento vztah byl více či méně napjatý, naposledy napětí eskalovalo při „kauze novičok“. Nyní ale sledujeme v Evropě události, které naznačují, že by tento vztah mohl být vřelejší, možná zásadně. Prezident Putin byl velkolepě přivítán v Rakousku (dokonce i prezidentem Van der Bellenem, který je názorově považován za součást evropského mainstreamu), zájem na obnovení lepších vztahů s Ruskem deklaruje nová vláda Itálie a nedávno též francouzský prezident Macron, zdá se, že se názor na něj mění i v Německu. Nedávno na sebe přitom EU a Rusko navzájem uvalovaly hospodářské sankce. Jedná se podle vás o přelom v poškozených vztazích?

Co znamená zásadní? Z hlediska globální politiky i ekonomiky existují – tak trochu bohužel – důležitější témata. Pro Rusko jsou sankce důležité téma, ale též s upadajícím významem. Předně se Rusku podařilo se sankcemi alespoň částečně vyrovnat. Dokázalo některé z nich, a to i své odvetné sankce, využít ke stimulaci vlastní ekonomiky – po letech poklesu by letos měl nastat mírný hospodářský růst. Velmi významná se stala politika záměny vojensky důležitých dovozů za vlastní produkci. Agrární sektor díky sankcím ožil a Rusko je dnes největším vývozcem pšenice na světě. A nejdůležitějším ekonomickým partnerem Ruska přestalo být Německo, na jeho místo nastoupila Čína.

Když to shrnu, sankce jsou aspektem celkových změn v globální rovnováze. Jsou součástí úpadku role Evropy – Evropská unie se podřídila Washingtonu, přijímá sankce, které jsou pro ni nevýhodné a pro Spojené státy jsou naopak výhodné. Část Evropské unie si to uvědomuje. Jenže zatím nenastal politický zlom. Připomeňme si, že už dříve se ozývaly hlasy z Finska, Maďarska, Slovenska, Kypru, Řecka i Česka, v poslední době z Bulharska, které se vyslovily proti sankcím. A byly to hlasy prezidentů a premiérů.