V uplynulém měsíci Českou republikou hýbaly připomínkové akce k 50. výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Prezident Miloš Zeman se při této příležitosti veřejně nijak nevyjádřil, premiér Andrej Babiš byl při svém vystoupení vypískán. Kdo z politiků – nejen zmíněných dvou – vzal připomenutí výročí za správný konec? A co pro nás po půlstoletí znamená?
Především: premiér Andrej Babiš byl urážen a „vypískán“ při pietním aktu, který byl určen nejen k připomenutí vpádu vojsk varšavského paktu (s výjimkou Rumunské armády) do Československa, ale také k uctění památky československých občanů, kteří při agresi zahynuli. Je-li, či není, bučení, pískání a plivání na premiéra České republiky při takové příležitosti věcí chvályhodnou, to si jistě každý rozsoudí podle svého vkusu.
Zdůvodnění toho, proč se k padesátiletému výročí této události, která hluboce poznamenala vývoj Československa ve všech sférách veřejného, kulturního a hospodářského života, především však mnohé osudy lidí, pan prezident nevyjádřil, mne, přiznám se, neuspokojilo. Vojenský vpád do suverénní země, gangsterský únos jejích představitelů, na desetiletí kompromitoval pojem socialismus, vztah obyvatel k našemu východnímu sousedovi a konec konců i pojetí mezinárodního práva. Brežněvova doktrína „omezené suverenity“ se stala v následujících desetiletích velmi populární v mezinárodních vztazích vůbec.
Fotogalerie: - Pocta Mašínovi
Miloš Zeman se dva dny poté vyjádřil v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz. Upozornil, že při výročí srpna 1968 na pietních aktech mluvili bývalí normalizační komunisté, kteří museli souhlas s okupací podepsat a on nechtěl stát vedle nich. Co tomu říkáte?
Pan prezident měl jistě možnost vybrat si místo, kde by se jako hlava státu veřejně vyjádřil. Dozajista si mohl zvolit vystoupení v rozhlasu, či televizi, kde by nemusel stát vedle nikoho. Takové zdůvodnění je pro mne málo hodnověrné.
Demonstranti, kteří před rozhlasem pískali na Babiše i šéfa Sněmovny, jsou podle prezidenta řvoucí stádo. Někteří politici jejich počínání též odsoudili, jiní však, včetně předsedy Senátu Milana Štěcha, pro pískot a křik na pietním aktu našli pochopení. Jak to vidíte vy?
Nebyl jsem příznivcem Jiřího Paroubka, vzpomínám si však na předvolební mítink, kde se na pódium házela vajíčka a rajčata. Vedle Paroubka stál i můj přítel, nesmírně slušný a vzdělaný člověk, Jiří Havel. Komentoval jsem to tehdy v rozhovoru pro rozhlas - Ústava ČR hovoří o rovném přístupu politických stran a hnutí k soutěži o přízeň voličů. Podle mého soukromého názoru má schvalování nechutných útoků na politiky při veřejném vystoupení velmi varovné paralely v chování pouličních hnědých bojůvek v počátcích třicátých let v Německu. Doufám, že na principu rovnosti našli ti, kteří měli pro jednání lidí před Rozhlasem pochopení, pochopení i pro to, kdy kdysi stejným způsobem vítali občané prezidenta Václava Havla v Bratislavě. I oni měli pro házení rajskými jablíčky a vejci nějaké důvody, proč nemít pana prezidenta rádi.
Pokud jde o výročí srpna 1968, kromě vzpomínek a komentářů se objevila i různá nová vysvětlení. Kupříkladu šéf KSČM Vojtěch Filip přišel s tím, že Brežněv byl Ukrajinec a za celou akci tedy vlastně mohou Ukrajinci, nikoli Rusové. Má vůbec smysl se po 50. letech rýpat v tom, kdo přesně za to může?
Nejde přece o to, kdo za to může. Mohl za to nereformovatelný systém vyrůstající z ruského carského samoděržaví, vyhnanství na Sibiř, jak je popisuje F.M. Dostojevský v Zápiscích z mrtvého domu, Gulagů, hladomoru. Smysl má hledat systémové příčiny, nikoli jména a jejich národnost. Je to opravdu stejně nesmyslný způsob uvažování, jako činit za justiční vraždy v SSSR třicátých let odpovědným Gruzínce Stalina. Svět se po válce rozdělil na dva tábory a dva hegemoni vycházeli z přesvědčení, že si ve „svém“ území mohou dělat to, co chtějí. Ten systém a způsob uvažování přetrvávají a je na pováženou, že to předseda KSČM zastírá odpovědností konkrétních osob a jejich národností. Jedná se o výraz systémových defektů, které prokázaly, že ideje osvícenství byly sice intelektuálně přitažlivé, podstata politiky a moci je však stálým atavismem, který je bohužel nepřekonatelnou bariérou. Stav je o to horší, že důstojníci a generálové nemusí prokazovat svou statečnost s mečem, či puškou v ruce. Sedí si v teple a knoflíky posílají do bitev vražedné zbraně.
Co se týče přípomínek výročí okupace, veřejnoprávní televize měla takřka kontinuální vysílání, samí komentátoři, nemluvilo se o ničem jiném. Pár aktivistů demonstrovalo před ruskou ambasádou. Někteří publicisté se podivili, že podobně masový formát neměla připomínka začátku II. světové války v sobotu 1. září, když šlo o nejkrvavější konflikt v dějinách lidstva. Proč podle vás srpen 1968 dostal u ČT a určité skupiny médií a politiků tak masivní prostor?
Bezpochyby i proto, že II. světová válka má už jen málo pamětníků, poměry v koncentračních táborech, desítky milionů mrtvých a místo domů rozvaliny, zná většina jen z filmů a knih. To je něco docela jiného než osobní prožitek. A pamětníků srpna 1968 a poměrů, které okupace nastolila, je stále ještě mnoho.
Neméně důležitá je mezinárodní situace a soustavná protiruská propaganda, ve které „deep state“ nijak nezaostává za protiamerickou propagandou předlistopadové doby. Časy, kdy vznikaly v USA filmy jako „Jahodová proklamace“, „Zrozen 4. července“ a desítky dalších, jsou pryč. Válečné agitky dnes podporuje americká vláda a Pentagon a zdobí je Oscary. Ze světa zmizeli politici jako byl JFK, jeho bratr Robert, Olof Palme, Helmut Schmidt, Willy Brandt a svět podle toho vypadá. Svět utápějící se v dluzích, z nichž někteří politici vidí východisko v restartu v podobě Armagedonu.
Gorbačov kdysi přišel s přitažlivým typicky osvícenským heslem: „Hledejme, co nás spojuje. Ne to, co nás rozděluje“. Všichni mu tleskali a někteří, když se vrátili do svých kanceláří, se mu z té duše smáli. Přitom to nebyl žádný snílek. Přijel do Prahy a tisíce lidí v ulicích od něj tolik očekávaly. Olíbal se s místními stranickými bossy, pochválil Gustáva Husáka, o srpnu 68 neřekl jediné kritické slovo a odjel na Maltu. Dnes se občas diví, co se to se světem stalo. Za srpen 68 se omlouval, až když ta omluva měla jen haléřovou cenu.
Fotogalerie: - Pocta Mašínovi
Šéf Havlovy knihovny a bývalý velvyslanec Michael Žantovský označil prezidentovo mlčení k 21. srpnu za hanebnost a skutečnost, že Miloš Zeman nepojede letos na Valné shromáždění OSN v New Yorku, ho vede k úvaze, zda je hlava státu ve stavu, který dovoluje reprezentovat Českou republiku, a proto Miloše Zemana vyzývá, aby řekl o svém zdraví pravdu. Co si o této výzvě myslíte?
Není to nic nového ani originálního. O zdravotním stavu prezidenta psal už kdejaký okresní funkcionář. Pan Žantovský, pobírající jistě milý příspěvek od lidumilného podnikatele Zdeňka Bakaly, při té příležitosti zapomněl, kolik měsíců nebyl pan prezident Václav Havel pro onemocnění schopen vykonávat plnohodnotně funkci. Slušní lidé s ním cítili a litovali ho bez rozdílu stranické příslušnosti. Hulváti si možná mysleli totéž, co dnes pan Žantovský a lidé stejného mínění.
OSN je (podle mého přesvědčení) organizace, která vznikla za jiných historických okolností a dnes už se přežila. Projevy jsou hezké, cíle jen skomírající vzpomínkou. Kdo je silný a chce si někde prosadit svou, nikoho z OSN se na názor neptá. Tím netvrdím, že tam pan prezident neměl jet zase něco ušlechtilého říct. Pan Hamáček to jistě důstojně provede za něj. Kdo si vzpomene na osudy Společnosti národů mezi dvěma válkami, ví jistě, o čem mluvím.
Akce proti hlavě státu pokračovaly též při zahájení školního roku. Někteří rodiče ve škole, kam prezident přišel nový školní rok zahájit, přišli „ozdobeni” červenými trenýrkami na oblečení. Došlo i k několika pokřikům a hádkám. Podle svědků z místa ale média spíše celou protestní akci zveličila a ve skutečnosti se tam toho moc nedělo. A prezident si těch lidí ani nevšiml. Jak to celé vnímat?
Už celá desetiletí nosím slipy. Červené trenýrky jsou vzpomínkou na má školní léta. Mělo to být možná vtipné, ale moc jsem se nezasmál. Je to bohužel dost výmluvný příklad života masové společnosti, jak ji charakterizoval Le Bon – myšlenka žádná, masová společnost jednou přísahá na Václavském náměstí nekonečnou věrnost Říši; o pár let později modrokošiláči vyhazují jinak smýšlející z vysokých škol; v prvomájových průvodech zvedají malé děti nad hlavu, aby viděli Gustáva Husáka a byli na věčné časy a nikdy jinak; zakladatelé Lidových milic organizují pražské jaro… Masová společnost je pro lidstvo stejně nebezpečný fenomén jako rakovina. Mnozí autoři tento vražedný fenomén exaktně popsali: „Utváření masové společnosti provází proces masifikace všech oblastí společenského života (masová výroba vytváří podmínky pro masový konzum, masová komunikace se podílí na tvorbě masové kultury, masový konzum a masová kultura ve snaze přiblížit se k širokému počtu lidí přispívají k nivelizaci vkusu a chuti a stávají se předpokladem masového blahobytu…)“ (P. Lazarsfeld). Dav je prostě dav nespecifikovaných rakovinných buněk, které hubí organizmus a mají podíl na „blbé náladě“.
Blíží se oslavy stého výročí vzniku Československa. Jak by měly ideálně vypadat a neobáváte se, že se zase zvrhnou v přestřelky politiků a různé trucpodniky odpůrců hlavy státu?
Zcela jistě se částečně v něco zvrhnou. Záleží na tom, jak to mají naplánováno organizátoři. Vlastenci vymírají, architekti NWO se z toho radují. Natočil jsem film o Aloisovi Rašínovi, Přemyslu Šámalovi, Karlu Kramářovi, synovi Aloise Rašína, Ladislavovi a desítkách dalších. A bylo mi velkou ctí ty velké muže československé a české historie poznat. Co zažili? Aloise Rašína, velikána, který postavil základy hospodářství Československé republiky, ve Vídni ho odsoudili k smrti, pak do káznice, kde umírali dva vězňové denně na tyfus a úplavici. A pak ho na ulici zastřelil pomatený anarchokomunista. Přemysl Šámal, kancléř TGM i Beneše, zahynul v německém koncentráku; obdobně jako vůdce protinacistického odboje Ladislav Rašín. Jména těch velkých vlastenců se žádnému režimu nehodila. Za Protektorátu se nesměla vyslovit. Po roce 1948 to nebylo lepší, i pohřeb jejich uren byl léta na obtíž a urny přechovávala rodina v bytě. Teprve prezident Havel udělil Dr. Ladislavu Rašínovi vysoké státní vyznamenání in memoriam. A pořád mi chybí socha a pamětní deska „Alois Rašín se zasloužil o Československý stát“. Před několika lety přijal k tomu usnesení Parlament, ale současný režim na ně zapomněl stejně tak, jako ty předchozí.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Radim Panenka
