Hlasité protesty provázely pietní akt k uctění obětí srpna 1968 před budovou Českého rozhlasu. Na premiéra lidé pískali a křičeli hesla proti němu. Považujete podobné projevy za legitimní protest s ohledem na spornou minulost Andreje Babiše a vládní podporu komunistů, nebo šlo o krajně nevhodné narušení pietního aktu?
Samozřejmě šlo o krajně nevhodné narušení pietního aktu kvůli tomu, že se část politiků neumí vyrovnat s porážkou ve volbách. Navíc při padesátém výročí okupace a 29 let od listopadu 1989. Organizátoři podobných demonstrací musejí být zoufalí, když se nestydí využívat k protestům takovou příležitost. Devalvují tím nejen památku padlých v srpnu 1968, ale také zpochybňují samotnou demokracii.
Fotogalerie: - Babiš v Itálii řešil migraci
Bývalý předseda TOP 09 Miroslav Kalousek ale přišel s příkladem, že na Velehradě v roce 1985 na cyrilometodějské pouti také poutníci pískali na tehdejšího ministra kultury Klusáka a žádný katolík to nebral jako neúctu k věrozvěstům nebo Mši svaté. „Každý v tom viděl protest proti nestoudnosti.“ Miroslava Němcová v Událostech, komentářích hovořila o tom, že se „jednadvacetiletý Jan Palach upaluje a krátce poté vstupuje mladý Andrej Babiš do komunistické strany a dostává zápis pod krycím jménem Bureš“...
Pro mne osobně je tento přístup těžko pochopitelný, nereflektuje dobu. Léta normalizace nelze srovnávat s padesátými lety. Nejlépe to ukázala statistika: od roku 1948 do roku 1968 bylo dle Hlavy I. Trestního zákoníku (trestné činy proti republice, tedy politicky motivované) odsouzeno téměř 300 000 lidí. Od roku 1969 do roku 1989 tento počet nepřevýšil jednu tisícovku. 99,98 % voličů ve stejné době volilo režimní kandidátku Národní fronty, do níž patřila i Strana lidová, jejímž členem Miroslav Kalousek byl. Odseděl jsem si dva a půl roku za podvracení republiky a komunisty jsem nikdy nevolil. Přesto mě nikdy nenapadlo dělat ze sebe etalon etiky a demokracie, jako to dlouhodobě předvádí paní Němcová a pan Kalousek. Měli by se sami nad sebou zamyslet a chvíli zpytovat vlastní svědomí.
Významnou roli měli při vzpomínkových programech umělci. Většina z nich tepala Andreje Babiše a upozorňovali na to, že by se mohl 21. srpen 1968 vrátit. Je to možné? Na druhou stranu na Lucii Bílou publikum pískalo, zřejmě především za to, že zpívala s Alexandrovci. K čemu spěje takové vyhrocení atmosféry? Bude muset umělec sdílet některé politické názory, jinak se na něj bude pískat? Je to v pořádku?
Jako pamětník a aktivní účastník připomínaných událostí dodnes dokážu odlišit, kdo vyjadřuje své vnitřní přesvědčení a kdo jen naplňuje slova přísloví: „Čí chleba jíš, toho píseň zpívej!“ Chlebodárci byli mezi protestujícími, takže se nám festival politické písně zase vrací. Pískání na Lucii Bílou mi nepříjemně připomnělo poměry na Ukrajině před vypuknutím tamní občanské války. Ukrajinská studená občanská válka od roku 2004 do roku 2014 začínala podobnou rusofobií a končila horkým válečným konfliktem. Dnes u nás ta nejmilitantnější část protestujících obvykle chodí na demonstrace s ukrajinskou vlajkou. Jasně nám dávají najevo, co by se jim v budoucnu tady líbilo a kam se nás snaží zahnat.
Prezident Miloš Zeman věnoval výročí tichou vzpomínku, což spustilo další vlnu kritiky. Někteří ironicky říkají, že je dobře, že nevystupuje, a spekulují o jeho zdravotním stavu. Jaký je váš odhad, jak dlouho ještě bude Zeman prezidentem a co byste mu v souvislosti s jeho poslední aktivitou doporučil?
Dovedu si docela živě představit, co by se dělo, kdyby se zúčastnil pietního aktu. Řev, pískot, házení vajíček, červené karty, trenýrky, pochod s ukrajinskými vlajkami až na Hrad. To by si ti stateční mrtví, jejichž památku jsme uctívali, opravdu nezasloužili. Šlo o velmi racionální rozhodnutí a nemyslím si, že nějak souviselo s prezidentovým zdravotním stavem.
Jak vůbec hodnotit průběh vzpomínkových akcí na 21. srpen 1968 po republice. Někteří pozorovatelé říkají, že dříve nebyla atmosféra tak vyhrocená, ale že nyní vše dostává jiný rozměr už kvůli chování Ruska v minulých letech. Jak hodnotit přístup české veřejnosti? Jak velká část veřejnosti se akcí spontánně účastnila? Jak zhodnotit roli médií?
Nejzajímavější na vzpomínkových akcích k padesátému výročí dle mého názoru bylo to, co prakticky vůbec nezaznělo. Nemluvilo se o tom, že šlo o intervenci pěti států Varšavské smlouvy – Sovětského svazu, Německa, Polska, Maďarska a Bulharska. Většinou se mluvilo jen o Rusech a Rusku. Formát a způsob připomenutí tohoto data v médiích mi nápadně připomínal oslavy komunistických výročí. Přesně dle starého vtipu: „Pustím televizi – Lenin, pustím rádio – Lenin, otevřu noviny – Lenin. Mám konzervu a bojím se ji otevřít.“ Mimo toto komunistické dědictví se naše média hlavního proudu velmi snažila, aby čtenářům a divákům splynuly pojmy Sovětský svaz a Ruská federace, takže vyhrotily atmosféru až do stádia studené občanské války, a to jak na sociálních sítích, tak na náměstích.
Česká televize přinesla výsledky průzkumu společnosti Median, které se týkají agresivity Ameriky a Ruska. Podle průzkumu jsou dle občanů současná zahraniční americká a ruská politika srovnatelně agresivní nebo srovnatelně nebezpečné. V případě USA takto odpovědělo 67 procent dotázaných, v případě Ruské federace je tato hodnota o procento nižší. Je výsledek překvapivý?
Výsledek nijak překvapivý není. Češi mají velmi silný pud sebezáchovy. K tomu patří i schopnost včas rozeznat nebezpečí. Dějiny nás to naučily.
Jak máme podle vás přistupovat k Rusku ve světle posledních událostí, kdy Vladimir Putin upevňuje pozici i díky postupu v Sýrii, schází se s kancléřkou Merkelovou a na druhé straně Spojené státy zvyšují sankce vůči Ruské federaci?
Ruský rozpočet na obranu je desetkrát nižší než rozpočet Spojených států. Přesto je Ruská federace považována za největší nebezpečí jak pro USA, tak pro NATO. Z tohoto úhlu pohledu bychom na posilování mezinárodní pozice Ruska měli pohlížet jako na zázračný jev. Nebo přestat věřit oficiální propagandě.
Psali jsme:
Blíží se senátní a komunální volby, v mnoha městech a obcích se spojují i menší strany, nebo si navzájem podporují kandidáty. Může se stát, že tato jednotná, řekněme, protibabišovská fronta většinou středopravicových a liberálních stran převálcuje Babiše jak v senátních, tak komunálních volbách? Co by to mohlo znamenat pro naši zem?
Bývá takové nepsané pravidlo, že strana, která vládne, ve volbách v poločase (tedy po dvou letech) obvykle ztrácí pozice. Většinou to nemá žádný dopad na vládní politiku. Momentálně je těžké předpovídat volební výsledky, takže vyčkejme věcí příštích.
Blíží se sto let výročí vzniku Československa. Co bychom si měli uvědomit v této souvislosti? V jakém stavu se naše země nachází? Proč je národ tak rozdělený? Kdo za to může, že nedržíme spolu?
Stoleté výročí je příležitost k ohlédnutí do minulosti a výhledu do budoucna. Naše současná situace mi trochu připomíná začátek 20. století. Tehdy také vládla zdánlivá idyla, krásný svět prodlouženého konce století. Na obzoru sice vyvstávala spousta hrozeb, ale nikdo je nebral vážně. Národ byl rozdělený. Pak se všechno naráz sesypalo, ale kupodivu jsme z toho vyšli vítězně. Za nesvornost vždy mohou jen dvě síly – politici a média.
Ať už padesáté výročí srpnových událostí, nebo sto let od vzniku Československa otevírá otázku, jak nám prospívá Evropská unie. Liberálové jasně říkají, že EU a NATO jsou pevné záruky, že se nikdy nevrátí 21. srpen, a že se k jmenovaným institucím musíme pevně přimknout. Další jsou opatrnější už s ohledem na migrační krizi, například premiér Andrej Babiš. Část politiků je euroskeptická a o výhodách EU je nikdo nepřesvědčí. I s ohledem na to, jak se posouvá téma migrace, jak přistoupit ke všem rozhodnutím, která nás budou čekat, co se týká Evropské unie?
Evropská unie prochází hlubokou existenciální krizí, mimo jiné způsobenou deficitem vnitřní demokracie a naprosto katastrofálním současným personálním obsazením jejího vedení. Pravděpodobnost, že se v důsledku migrační krize rozpadne, stoupá každými dalšími volbami v členských zemích, protože migrační politika EU pozice euroskeptických či protiunijních politických stran posiluje. Je na čase přemýšlet o tom, co bude, až se EU rozpadne.
Italská vláda způsobuje zásadní průlom. Migranty odmítají, vicepremiér Matteo Salvini hrozí, že je bude vracet do Libye, a důrazně žádá EU o pomoc. Kam se otázka migrace posouvá? Do jaké míry jsme ještě migrací ohroženi, nebo je to už vyčpělé téma? Mimochodem, jak dál v debatě na téma: zákaz zahalování obličeje islámským ženám?
Téma migrace je pro budoucnost EU a evropské civilizace klíčové. Ve hře je několik faktorů, které zatím nedokážeme odhadnout. Tím prvním je budoucí forma přistěhovalectví. Zda bude probíhat řízeně (tedy ve spolupráci pašeráků lidí, neziskovek a dalších forem organizovaného zločinu s částí unijních politiků, nebo živelně a násilně. V tomto ohledu bude rozhodující, kam se vrtnou bojovníci dočasně potlačeného Islámského státu. Pokud do Evropy, skončí to rozvratem hned několika členských zemí EU. Pokud jde o zahalování islámských žen na veřejnosti, tam není jiná možnost než vyžadování platnosti zákona pro všechny – pro ně stejně jako pro demonstranty nebo fotbalové fanoušky.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lukáš Petřík
