Slavíme sto let od vzniku republiky. Starší lidé někdy říkají, že není co slavit, protože ta republika už neexistuje, a podle některých hlasů je dokonce rozkradená a rozprodaná. Je co slavit?
Sto let samostatného státu je rozhodně důvod pro oslavu. Už jen proto, abychom si uvědomili, že o samostatnost ve větším, či menším měřítku můžeme i přijít.
V jakém stavu je naše země dnes? Na co z naší současnosti by mohli být naši předkové hrdí a za co z našeho dneška by se styděli? Máme se prý nejlépe v historii, ale nevážíme si toho. A podle kosmopolitně uvažujících občanů jsme zakuklení a zalezlí a jen žijeme z toho, že se daří Německu a Západu. Je to tak?
Říci, že „země vzkvétá“, by bylo příliš silné vyjádření, pokud bereme do úvahy nejen ekonomické, ale i sociální a další aspekty. Rozhodně je ale ČR jednou z mála relativně bezpečných zemí s vysokou životní úrovní, poměrně velmi solidním zdravotnictvím a poměrně dobrým, bohužel trochu stagnujícím vzděláváním. Škarohlídům bych doporučil žít delší dobu v zahraničí a srovnávat. Ale všechny aspekty života, nejen peníze.
Pokud jde o rozdíl v životní úrovni mezi námi a Západem, brzdí nás stále dědictví komunistického režimu? Nebo je problém v odlivu zisků na Západ? Či se málo snažíme a neinvestujeme do naší budoucnosti, třeba v rámci vědy a výzkumu?
Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Libuše Frantová
