Co se to děje s naší společností, kdy vůdčí osobnosti společnosti, s autoritou, ze dopouštějí takových lapsusů jako profesor Prymula? Jak byste komentoval toto selhání?
O údajném selhání pana profesora Prymuly jsem se dozvěděl pouze z médií, a mám příliš velkou nedůvěru opírající se o řadu osobních zkušeností k mediálnímu obrazu, než abych se na jeho základě přidával k mediálnímu lynči nebo štvanici. Pan profesor Prymula jako přední autor restriktivních opatření, která tvrdě zasahují do života našich občanů, by si pochopitelně měl dávat velmi dobrý pozor, aby nebyl přistižen či obviněn z jejich porušování, ať už byly jeho skutečné motivy jakékoliv. Na Caesarovu ženu nesmí padnout ani stín podezření...
Nabízí se však otázka, není to „poprava v přímém přenosu“? Kde se vzal, tu se vzal, pozdě večer byl na správném místě ve správnou dobu novinář z Blesku. Nepřijel třeba na „pozvání“?
Přiznám se, že neznám žádného novináře z Blesku, ale domnívám se, že nejde o poeticky naladěné a citlivé osoby chodící o půlnoci o samotě rozjímat na opuštěné hradby Vyšehradu o smyslu českých dějin. Ten člověk tam bezpochyby šel za určitým cílem, který splnil. Nenazýval bych ho jednoduše udavačem, protože prostě dělal svoji práci. Pan profesor Prymula náležel mezi mocné muže, kteří mají vlivné nepřátele. Podobné praktiky jsme v české politice zažili již mnohokrát, a to včetně svržení předsedy vlády. Pan profesor Prymula není prvním a ani zdaleka posledním, komu se něco podobného přihodilo.
Potřebujeme vůdce, ale nějak se nenachází? Nebo je to prezident Zeman či Andrej Babiš, kterého opozice k smrti nenávidí a nenechává na něm nit suchou?
Má Finsko, Dánsko, Irsko nebo Švýcarsko vůdce? Jsou to svrchované demokratické země s velmi vysokou životní úrovní a kvalitou života, ve kterých se státní instituce a soudní systém těší stále značné důvěře většiny obyvatel. Měly by být naším vzorem.
Fungující státy v klidných časech vůdce nepotřebují. Vůdce je charizmatická osobnost, jejímž úkolem je vybudovat stát, nebo jej převést přes neklidné vody historie. Muž nebo žena, kteří dokážou apelovat na skryté zdroje kolektivního altruismu a vědomí národní sounáležitosti.
Problém České republiky spočívá v tom, že mocenské jádro Evropské unie má zájem na tom, udržovat ji v polokoloniálním či periferním postavení, k čemuž slouží liberálně levicové a aktivistické politické strany, mainstreamová média a akademické kruhy. Jakýkoliv náznak lidového vůdce, který by české společnosti umožnil plně využít její potenciál, tedy musí být zničen či diskreditován.
Není strašení hromadami mrtvol a kolapsem státu někomu ku prospěchu?
Mnohokrát v dějinách platilo, že si málokdo dokázal představit míru katastrofy, do které společnost směřovala. Občas jsou některé krajní metafory namístě, protože mohou svojí sugestivností a dramatičností žádoucí způsobem ovlivnit chování lidí, a odvrátit tak tragédii. Nikdy od počátku pandemie na začátku tohoto roku jsem neměl pocit, že by mě někdo „strašil“, respektive nenechal jsem se „vystrašit“. Možná je to ale také proto, že nevlastním televizi a nečtu noviny.
Psali jsme:
Měli jsme instituce „okresní hygieny“. Měli jsme už od masarykovských dob Červený kříž, který pořádal stovky školení, seminářů, kurzů, byli dobrovolníci, a to všechno zmizelo nebo se rozpustilo do pár skupinek lidí. Jak je to, podle vás, možné?
Přihodilo se to, že si mnozí politici spletli koncept „minimálního státu“ – který umožňuje lidem bez zbytečných byrokratických zásahů a dirigismu plnohodnotně realizovat svoji píli, talent a podnikatelské záměry – s „nefungujícím státem“, jenž postrádá nástroje potřebné k tomu, aby v případě krize či potřeby zabezpečil lidem ochranu a důstojnou existenci. V posledních třiceti letech jsme spíše než „budování státu“ prožívali jeho destrukci.
V současné době jsou nám dávány za vzor země jako Jižní Korea, Tchaj-wan, Vietnam, nebo také Austrálie či Nový Zéland, kterým se podařilo za cenu relativně nízkých obětí na životech a hospodářských ztrát překonat pandemii koronaviru. Tato skutečnost je dávána do souvislosti s údajnou vyšší disciplínou asijského obyvatelstva navyklého na větší míru kolektivismu a disciplíny a postrádající západní smysl pro individualismus. Z historického a kulturního hlediska však zmíněné tvrzení nedává smysl. Byl to naopak Západ, kdo na prahu moderní doby v souvislosti s průmyslovou revolucí a zrodem moderního státu a všeobecné vojenské služby navykl své občany disciplíně, která vedla k jeho imperiálnímu rozmachu a globální hegemonii. Dnešní sebekázeň obyvatel asijských zemí a neukázněnost významné části Západu svědčí o prohození rolí a je známkou úpadku západní civilizace.
To, čemu dnes na Západě říkáme individualismus a osobní svoboda, je často obyčejná sebestřednost a absence občanské odpovědnosti. Přivítal bych, aby se vznešené slovo „svoboda“, o níž západní společnost bojovala stovky let, nezneužívalo pro ospravedlnění osobní bezohlednosti vůči bližním a egoismu.
Psali jsme:
autor: Václav Fiala
