Od počátku velké ekonomické krize před sedmi lety bylo stále hlasitěji slyšet kritiky současného ekonomického systému, kteří se po krachu amerických bank snažili pomocí akcí jako Occupy Wall Street přesvědčit veřejnost, že miliardáři a „banksteři“ ji pomocí finančního systému okrádají. Mnozí odborníci, jako řecký exministr financí a ekonom Varoufakis, se ostře naváželi do finančního systému dle nich založeného na bublinách, dominanci dolaru a snižování reálných mezd. Kam jsme se v té diskusi o současném kapitalismu za sedm let dostali?

Pokud jde o argumenty aktivistů Occupy Wall Street, a především pokud jde o analýzy Janise Varoufakise nebo ještě více knihy francouzského ekonoma Thomase Pickettyho či oxfordského profesora Sira Tony Atkinsona, tak osobně jsem přesvědčen, že správně reflektují realitu, v níž žijeme. Ztotožňuji se s kritikou neoliberálních přístupů, které jsou postaveny na tzv. úsporách, na masivních škrtech sociálních výdajů a na postupné destrukci sociálního státu (welfare state). Picketty i Atkinson jsou pochopitelně znepokojeni obrovským nárůstem nerovnosti, jak globálně, tak uvnitř rozvinutých moderních států, a jejím negativním dopadem na současnou společnost. Nositelé Nobelovy ceny za ekonomii, Joseph Stiglitz a Paul Krugman, přesvědčivě dokazují, že politika škrtů a úspor, které mají údajně dosáhnout snížení veřejného dluhu, má přesně opačný dopad, a je tedy kontraproduktivní. Na příkladu německého přístupu k Řecku to neobyčejně přesvědčivě prokazuje i italská ekonomka Mariana Mazzucato, která přednáší na britské univerzitě v Sussexu. Mazzucato připomíná, že na konci 90. let, po dekádě snižování mezd a životní úrovně, nebyla v Německu dostatečně silná poptávka po německém zboží. Přebytek hotovosti v německých bankách byl tedy nabídnut cizím bankám – zvláště řeckým. Řecké banky vzaly tyto německé půjčky a nabídly je řeckým firmám, aby skupovaly německé zboží a tak zvýšily německý export. (Mimochodem, na německé přání Řekové kupovali i drahé německé zbraně, a tak je dnes řecká armáda jedna z nejlépe vyzbrojených v Evropě. Bohužel se t toho řečtí chudí nenajedí). Německé banky vlastní obrovský podíl řeckého dluhu (21 miliard eur). Řecké firmy neinvestovaly do oblastí, kde by bylo možné zvýšit konkurenceschopnost. Navíc stát nefungoval efektivně díky absenci reformy státní správy, a především kvůli neschopnosti získat daně od bohatých loďařů a jim podobných oligarchů. Soukromý dluh se brzy stal dluhem veřejným. Když udeřila finanční krize roku 2008, byl privátní sektor zcela nepřipraven a stát zachraňoval banky, zvyšovala se nezaměstnanost, snižovaly se příjmy, a tak i výběr daní.

Evropská Trojka zareagovala tím, že Řecku začala vnucovat úsporná opatření, čímž se prudce zvýšila nezaměstnanost (zvláště mládeže) a řecký HDP se propadl o 26 %. Už John Maynard Keynes zdůrazňoval, že v době, kdy jsou spotřebitelé a soukromý sektor nuceni šetřit, je nesmyslné, aby šetřila i vláda, neboť tak se z recese stává deprese. Pod nátlakem Trojky musela řecká vláda přijmout více úsporných opatření, což Řecku znemožnilo se postavit na nohy; jen budoucí růst umožňuje splácení dluhu, který naopak rostl a rostl, až se stal zcela nesplatitelným, jak nedávno správně konstatovala šéfka MMF, Christine Lagardeová, která nyní prosazuje odpis části řeckého dluhu.