V souvislosti s potravinovou soběstačností mluvíme v našem seriálu také o suverenitě státu. Jak velkou to podle vás má spojitost? Není to jen strašení lidí? 

Potravinová (a energetická) soběstačnost je Achillovou patou bezpečnosti (a tudíž i suverenity) každého státu. Čím menší a nevýhodněji položený stát, tím je méně pravděpodobné, že by mohl být úplně soběstačný. Asi to ani není žádoucí, protože by se to mohlo v lecčems velmi prodražit, čímž by zase klesala jeho konkurenceschopnost. 

Potravinová soběstačnost státu by měla být v zásadě taková, aby v nouzovém režimu umožnila lidem přežít. Musí tedy vyloučit nebo co nejvíc omezit strategické závislosti. 

Pro ilustraci: v oblasti energetické, co se dodávek plynu týče, jsme v druhé polovině devadesátých let dosáhli diverzifikace ve výši zhruba čtvrtiny dodávek nezávislých na ruských zdrojích: hned s námi Rusové jednali s větším respektem a dojednali jsme velmi výhodné dlouhodobé kontrakty, které nám leckdo záviděl. To se samozřejmě netýká jen Rusů, to je obecná zkušenost.

Fundamentální důležitost potravinové soběstačnosti můžeme vidět doslova od prvního dne vzniku Československa. Dne 28. října 1918 v ranních hodinách převzali Antonín Švehla a František Soukup jménem Národního výboru nejprve Obilní ústav, aby zabránili odvozu obilí na frontu, a nechali zaměstnance ústavu přísahat věrnost nově vznikajícímu státu. Téhož dne Národní výbor zajistil též kontrolu nad železnicí a poštami. A bylo.

A ještě jeden aspekt z oblasti lidských práv. Existuje rádoby vznešené pojetí různých bojovných ideologů, které vnucují všem, ať už o to jeví zájem, či nikoliv. Pak ale existuje „přízemní“, praktické pojetí zkušených a moudrých osob, jako byl například diplomat a zpravodajec Miroslav Polreich. Ten tvrdil, že prvním lidským právem je být naživu, to znamená také mít co jíst.

Dnes se konečně rozvíjí debata na toto téma. Jak tomu bývá, je poučená teprve až na vlastní kůži zažitým privatizačním šokem z počátku devadesátých let, kdy by ti privatizační teoretici bývali prodali snad i vlastní babičku. 

Lukáš Jelínek píše (Právo, 19. 5. 2020), že stát by si měl ohlídat klíčová odvětví. Naprosto souhlasím a dodávám, že veřejným úkolem je zase ohlídat, aby z toho nebylo zasypávání tunelů či různé „malé domů“. Například aerolinky rozhodně nepatří do výměru „kritické infrastruktury“. Ta je páteří státu, tu by měl stát vlastnit, nebo alespoň mít blokační podíly ve všem, co k ní patří a kam stát ze sebezáchovných důvodů dává peníze.

K velkým problémům posledních let je nedostatek vody. S tím ale souvisí také práce zemědělců, kteří vodu nedokážou na poli zachytit. Je to ale jen jejich chyba? Chybí nám vyvážená živočišná a rostlinná výroba. Proč? Kdo nutí naše zemědělce hospodařit tak, jak hospodaří?

Nebudu fušovat do zemědělství, ale z toho, co vím, a z procesů odehrávajících se v EU obecně soudím, že zemědělci jsou místo do péče o půdu nuceni do podnikání, aby se uživili. Změnit způsob svého hospodaření žádoucím směrem, který by znamenal i větší udržení vody v půdě, je pro spekulanty v zemědělství kvůli eurodotacím nemyslitelné, a u těch skutečně hospodařících to je z ekonomických důvodů zřejmě obtížné, ne-li dokonce nemožné.

Fotogalerie: - Tvrdá rána ekonomice

O tom, že stát se o problémy s vodou ale moc nezajímá, svědčí i nedělní diskuse v pořadu Otázky Václava Moravce. Ministerstvo zemědělství prý dokončí v červnu analýzu melioračních a závlahových systémů. Řekl to náměstek ministra zemědělství Pavel Sekáč. Podle něj většina melioračních systémů, které se budovaly za komunismu k vysušení pozemků, ale stejně nefunguje. S tím zásadně nesouhlasil soukromý zemědělec Daniel Pitek, podle kterého by měly být systémy, které odvádějí vodu z krajiny, okamžitě zlikvidovány. Není to jeden z důkazů, jak špatně je naše zemědělství řízeno, a to i v tak strategické věci, jako je zadržení vody v krajině?

Nevím, tyto privatizované otázky veřejnoprávní televize nesleduji, takže nemohu komentovat. Ten mrťafa, co rozhodnutím nějaké strany má dovoleno tento pořad zřejmě nadosmrti opanovat, staví otázky nesmyslně, bulvárně, zkratkovitě. Myslím, že problém ani takto nestojí, ty meliorace se zase nedělaly úplně zbůhdarma, tak pitomí za minulého a najednou chytří za tohoto režimu zemědělci zřejmě nebyli a nejsou. Problém je nepochybně složitější – zkoušel ten mameluk otázku zadržování vody v krajině nadnést třeba po povodních?

Zásadní rozhodnutí, jak, co a kde pěstovat, musí udělat Ministerstvo zemědělství. A to ne nařízením, ale stanovením vhodných podmínek pro jednotlivé zemědělce. Je to jen hudba budoucnosti, anebo se toho brzy dočkáme? Jde i o suverenitu státu.

Obávám se, že Ministerstvo zemědělství toho nemůže dělat ve strategickém ohledu až tak moc. Tady je rozhodující EU a v ní mají největší slovo, kromě Němců, zemědělské lobby (mafie) francouzské a polské. Mě jako spotřebitele rozpálil k nepříčetnosti eurozákaz provádět hygienické kontroly polských potravin kvůli tomu šuntu, co nám sem posílají. Nevím, jestli regulace EU v oblasti zemědělství byly někdy něčím prospěšné (kromě těch, kdo si je staví podle svých potřeb). Toto vyhodnotit a případně omezit či zrušit bude úkolem po(korona)krizového deglobalizačního úsilí, které, jak doufám, nastane.

O vodu, které začíná být už i v některých obcích opravdu vážný nedostatek, se staráme velmi špatně. Kritizované je velmi často vlastnictví velkých vodárenských společností, které bývají často v rukou zahraničních investorů. Jako kdyby na vodu, důležitou strategickou surovinu, někdo kdysi zapomněl. Zachrání to podle vás výstavba nových přehrad?

Nejde jen o přehrady. Každá dobrá myšlenka se totiž dá zdiskreditovat tím, že ji přeženete, že se jí chopí fanatici anebo chamtivci, v horším případě obojí, a že ji takto budou ve skutečnosti její odpůrci torpédovat. Jak pravil prezident Klaus, jak se z věci stane ideologie, jak z ní uděláte -ismus, je to v háji, respektive bylo by dobré, kdyby to bylo jenom v háji. Z tohoto pohledu jsem velmi opatrný, protože za tou ideou postavení mnoha přehrad už tuším rozjařenou „betonovou lobby“. Stavět, stavět, stavět – v to doufají oni i politici, protože ve stavebnictví se dají nejlépe manipulovat náklady a „odklonit“ peníze zpět do stranických pokladen.

Proto budu spokojen pouze s velmi komplexním přístupem státu k zadržování vody, který bude počítat s opatřeními od malých až po ty přehrady. 

Dovolím si ale ještě upozornit na pohled z úplně z jiné strany. Před nějakou dobou vydala skupina hydrologů zajímavou knížku „Nové vodní paradigma“ (je zdarma ke stažení ZDE). Mne jako laika velmi zaujala a soudím, že by se toto téma mělo stát součástí vzdělávání od druhého stupně výše, aby se mladí lidé učili o této problematice přemýšlet komplexně, kriticky a v souvislostech. 

Takže rychlá opatření nám pomohou přežít, ale uspět můžeme pouze kvalitním vzděláváním. Příští rok vzpomeneme dvousetleté výročí narození Karla Havlíčka Borovského, který napsal: „Jsou toliko dvě politické strany na světě. Strana poctivých a strana nepoctivých. Poznáte je podle toho, kterak školství podporují.“ Takže zde leží těžiště onoho řešení.

A když už jsem citoval Havlíčka, připojím ještě jeho „Geografický“ epigram, uvozený poznámkou: „Když se zeměpisci chlubili, že do Čech odjinud žádná řeka neteče.“

„Nechlubte se, vlastenci, není to věc řádná, že neteče odjinud do Čech voda žádná. Točíme-li ze sudu nedolévajíce, zůstanou nám naspodu brzy jen kvasnice. 

Nechlubte se, nechlubte, špatná je to sláva, že vytéká do Němec všechna česká šťáva.“

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.