Dá se říci, že s ohledem na nejrůznější vlivy se stále více projevuje atomizace společnosti. Myšlenky, které po roce 1989 dominovaly v návaznosti na osobnost prezidenta Václava Havla, jsou sice dnes stále udržovány, ale jak velkou část veřejnosti ještě dokáží oslovit?

Myšlenky Václava Havla nejsou tak úplně jeho, jsou totiž obecně platné. Když někdo řekne, že láska a pravda musí zvítězit nad lží a nenávistí, je to pravda. Kdo by chtěl znát větší hodnotu než pravdu, tedy pravdivost a opravdovost bez pokrytectví? Kdo by nechtěl žít takový autentický život? Vedle toho je tady ale ještě možnost, že kdo tak žije, hledá sebe, nedělá, co nechce, a také za svou pravdu bojuje. Může se pak ovšem potkat s tím, že při tom ubližuje ostatním lidem. A tady je korektivem ta láska, kterou měl možná na mysli Václav Havel.

Objevují se negativní komentáře, nelichotivé vtipy, vulgární poznámky. Proč je už některým lidem k smíchu teze, že by mohla zvítězit pravda a láska nad lží a nenávistí?

Mnozí se tomu smáli už v době, kdy to Václav Havel vyhlásil. A víte, kdo jsou největší „pravdoláskaři“? To jsou vlastně naši extremisté. To jsou lidé, kteří většinou pocházejí ze špatných rodinných poměrů, ztratili identitu a zkouší ji najít v tom, že za něco bojují a hledají pravdu.

Ale kde je ta láska?