Před více než dvěma lety jste na základě prezidentské milosti opustil vězení. Jak jste to období prožil?
Byly to dva roky a tři měsíce, což znamená jedna třetina panem prezidentem stanovené podmínky je za mnou. Prožil jsem tu dobu naprosto úžasně. Nemohu to samozřejmě pořád porovnávat s vězením, protože v takovém případě je všechno lepší než vězení. Takže přes dva roky už vedu normální, slušný život. K tomu chci připomenout jednu zásadní věc. Doživotní trest mi soud uložil na základě posudku, jehož závěrem bylo, že moje resocializace není možná, tedy že nejsem schopen se z vězení začlenit zpět do společnosti. Jedná se o posudek znalců Rabocha, Pavláta, Hynka a Zvolského. Právě na podkladě jejich posudku jsem byl odsouzen na doživotí. Tvrdili, že moje osobnost se bude zhoršovat a zhoršovat a negativní rysy se budou prohlubovat.
Původní znalecké posudky mluvily o něčem jiném, ty konstatovaly, že jsem vyzrálá osoba a moje resocializace možná je. To je nejzásadnější. Soud v Plzni si nechal vypracovat znalecký posudek od tamních odborníků, ti vyhodnotili, že problémy sice jsou, ale návrat do společnosti je možný. To v dané době dle tehdejších zákonů znamenalo, že jakmile zazní, že je možná resocializace, nemůže mě soud odsoudit na doživotí. Plzeňský soudce Pravoslav Polák tehdy rozhodl, že se mu to nelíbí, tak nařídil nový znalecký posudek.
Kvůli čemu? Tam byly protichůdné posudky obou stran?
Vůbec ne, nešlo o žádnou kolizi, že by třeba obhajoba měla své znalecké posudky a obžaloba svoje. Ne. Obžaloba měla svůj posudek, který de facto říkal, že nemůžu dostat doživotí a autoři tohoto posudku, když byli vyslýcháni u soudu, tak jeden z nich dostal přímou otázku, zda bych měl dostat trest v rozsahu 12-15 let, 15-25 let nebo doživotí. A ten znalec řekl, že pokud bych byl uznán vinným, on by uvažoval o trestu v rozsahu 12-15 let. Tohle se nejspíš soudci tak strašně nelíbilo, že si vymyslel potřebu zadat nový znalecký posudek v Praze. Řekl mi, že půjdu na dva až tři měsíce do ústavu, kde mě budou zkoumat a výsledný znalecký posudek bude ještě lepší. Proti tomu jsem nic neměl. Jenže to bylo jinak. V žádném ústavu jsem nikdy nebyl, ti čtyři znalci za mnou přijeli do Valdic a po necelé hodině rozhovoru na mě vypracovali posudek stylem, že opsali ten původní z Plzně s rozdílem, že změnili závěrečnou větu o resocializaci, abych mohl dostat doživotí. Pouze tam dali, že resocializace možná není.
No, takže já jsem už dva a čtvrt roku na svobodě a do společnosti jsem se začlenil bez problému. Žiju normálně, nedělám nic nelegálního, chovám se tak, jako se chovají všichni ostatní a když se s kýmkoli setkám, nikdo nemůže říct, že by se mnou byl jakýkoli problém nebo že byl nebyl schopen komunikace atd.
Snažil jste se po svém propuštění zjišťovat, jak to tehdy s tou změnou a s novým posudkem bylo?
Ano. Nedalo mi to a setkal jsem se s profesorem Rabochem, jedním ze čtyř autorů onoho posudku. Raboch šéfuje Psychiatrické klinice na Karlově náměstí v Praze. Ptal se mě, proč jsem ho vyhledal, a já na to řekl, že ho jdu požádat, aby napravil to, co napáchal. Vymlouval se, že nic neudělal, že posudek plzeňských znalců vlastně jen opsali. Tak jsem mu připomněl, že to sice opsali, to ano, ale změnili zásadní větu v závěru, že moje resocializace není možná. Teď se jasně ukázalo, že neměli pravdu a říkám mu, aby to napravili. On na to, že to přece nemůže a proč by to měl dělat. Vymlouval se tím, že byla jiná doba a podobně. Také jsem se ptal, jestli na něj někdo tehdy vyvíjel nátlak. To prý úplně říct nemůže, ale byl tehdy mladej, byla jiná doba. To si neuvědomovali, že na základě jejich slov dostanu doživotní rozsudek? Dnes se ukazuje, že prostě ti znalci neměli pravdu a posudek byl nesprávný. Raboch z toho byl hodně nesvůj, seděl proti mně se sklopenou hlavou, nevěděl, co má říct a sváděl všechno na ty zbylé tři znalce, že on za nic nemůže a podobně.
Zkoušel jsem oslovit Karla Hynka, další spoluautora posudku. To bylo neštěstí, kdybyste to slyšel. Zavolal jsem mu a když pochopil, s kým mluví, začal se mu třást hlas, říkal, že on nic a prý ať jdu za Pavlátem, že on s tím nic nemá, nic neudělal a už nemůže, je starý člověk a nechal si omylem puštěný hovor. Jel jsem autem, tak jsem to nevypínal a říkal si, že to vypne on. Jenže to neudělal a povídal si sám pro sebe: to jsem mu to řekl dobře, ježiš, to je dobře. Ještěže s tím už nejde nic dělat, a mluvil v podstatě z cesty. Neskutečné! Zajímavé je, že tenhle Karel Hynek dneska nesmí dělat posudky, protože před časem na něho podali žalobu, že vydává nepravdivé znalecké posudky, ale já na základě jeho posudku jsem odsouzen na doživotí. Šílené, o tom bych mohl mluvit strašně dlouho.
Abych se ještě vrátil k tomu, jak se mi žije. Samozřejmě jsem nadšený, žije se mi skvěle. Velice rád opakuji, že se každé ráno po probuzení podívám na okno, nejsou tam mříže. Jsem veskrze pozitivní člověk, a proto jsem přežil tu hrůzu těch 23,5 roku se zdravým rozumem. Fakt jsem pozitivní. Přijdu ven, kde svítí sluníčko a řeknu, jak je krásně. Lidi začnou, že se těšili na léto, ale už je moc vedro. Já jim řeknu, ne, je to krásný. Když prší, mám radost, že bude zelenější tráva, ale většina si začne stěžovat, že prší moc dlouho atd. Takhle já nefunguju. Jsem stále spokojený. Mám úžasného psa, bydlím se skvělou partnerkou, vůči které nemůžu říct jediné negativní slůvko.
Takže dost užíváte života…
Jasně, chodím se opalovat, plavat, chodím na ryby, na střelnice, když mě přátelé pozvou. Jezdím i létám do zahraničí, prostě pohoda, žádný problém.
Napadá mě, jestli jste přece jen určitý problém neměl. Před časem jste čelil kritice kvůli reklamě pro firmu, co vymáhá dluhy, že jste jí propůjčil svou tvář a lidé se prý báli. Reflex dokonce přinesl příběh jedné ženy, které prý vymahači z této agentury vyhrožovali a ona se kvůli vám bála opouštět byt. Jak to celé bylo?
Moje zkušenost s novináři je veskrze pozitivní. Většina se ke mně chová seriózně, solidně, slušně. Když vyjdou nějaké články, je to v pohodě. Narazil jsem za celou dobu na jediný problém a to je věc, o které mluvíte. Šlo o Reflex a pana J. X. Doležala. Zaútočil na mě, že dělám reklamu pro vymahačskou společnost a ještě mě tituluje jako „nájemného vraha“. K tomu bych drobně odbočil. Když o mně chce někdo mluvit jako o nájemném vrahovi, tak by si mohl ověřit, že jsem nikdy nebyl odsouzen za nájemnou vraždu, protože ten údajný nájemce, který mi měl zaplatit, byl osvobozen. Byl původně stíhaný za to, že si mě měl najmout na vraždu, ale soud ho osvobodil. Nic takového se neprokázalo. Přesto novináři, kteří chtějí očerňovat, mluví o nájemném vrahovi. Tak to vůbec není.
Zpět k vaší otázce. Pan Doležal z Reflexu se nechal obalamutit paní, která mu přišla namluvit, jaká je strašná chudinka, které všichni ubližujou. Pan Doležal byl přesvědčený, že ta žena je chudák, že čelí teroru a vymáhají po ní peníze, které nedluží a z údajného dluhu asi 40 tisíc narostlo penále milion korun. Tak to ale vůbec není, skutečnost je opačná. Ta paní spáchala podvod, vzala si úvěr na staré lidi, které oblbla a je za to stíhaná. K tomu existují důkazy a dokumenty. Novináře obelhala, že ona je oběť. Skončilo to tak, že pan Doležal volal na všechny možné instituce, na policii, státní zastupitelství a na soudy a snažil se celý aparát přesvědčit, že bych měl jít do vězení, protože jsem si „dovolil“ udělat reklamu. Znovu opakuji, šlo o reklamu, nešlo o práci pro tu agenturu. Udělal jsem prostě reklamu pro firmu, která mě oslovila a ta reklama byla myšlena jako humor. Jestliže to někdo nepochopil, byla to prostě legrace. Nad rámec toho říkám, že považuji za normální, aby lidé platili svoje dluhy. Je tu trend, že dlužníci nemusí platit a věřitelé se ke svým penězům nedostanou, tak to je zvláštní. Já nedlužím nikomu nic. Dokonce jsem zaplatil peníze za to, co jsem neudělal. Zaplatil jsem za soudy, které mě odsoudily za to, co jsem neudělal. Nemám ani jedinou korunu dluhu. Je mi divné, že když někdo udělá podvod, vezme si peníze, které mu nepatří, má je vrátit a místo toho běží za novinářem a vydává se za chudáka, kterému je ubližováno. To je postavené na hlavu.
Jestliže dlužím peníze, mám je vrátit. Ano, něco jiného je, pokud někdo v tramvaji nezaplatí pokutu pár set korun, zapomene na to a naroste mu dluh na 20 tisíc. Tomu rozumím, že se to lidem nelíbí. Ale pokud někdo úmyslně podvede jiné lidi, má to vrátit a místo toho lže, že nemůže spát, protože Kajínek udělal reklamu, to je absurdní. Je smutné, že si ten novinář nezjistil fakta a útočil na mě.
Vy jste to tehdy ale takto nekomentoval, nebo ano?
Nevyjadřoval jsem se k tomu, nechával jsem to plavat. Docela mě pobavilo, jak se ten pan novinář tváří jako mravokárce, jako ten nejspravedlivější, a přitom špatně odvedl svou práci. Neověřil si fakta a prezentoval příběh, který byl vylhaný. Za oběť a chudinku vydával ženu, která je ve skutečnosti podvodnice a čelí kvůli tomu stíhání. Ta žena udělala z pana Doležala hlupáka. Myslel si, jak pomáhá a bije se za pravdu a spravedlnost a útočil na mě, že si nesmím dovolit udělat reklamu. Proč bych nemohl? To by nikdo nemohl vystupovat v reklamě. Když Marek Vašut udělá reklamu na rohlík, nezodpovídá přece za to, jak ho ta pekárna vyrobila. Stejně tak já, když udělám reklamu pro vymahačskou agenturu, nezodpovídám za metody té agentury. Krom toho tyto agentury si nemohou dovolit dělat něco nezákonného, to jinak nejde. Ti lidé si všechno nahrávají, jsou pod kontrolou. Takže shrnuji, ta paní není žádná chudinka, kterou vystrašila reklama s mým obličejem, ale je to podvodnice, která parazitovala na starých lidech a dostala je do velkých problémů.
Ještě zcela odlišné téma. Letošní podzim bude v duchu 30letého výročí pádu komunistického režimu a navrácení svobody. Vy jste významnou část tohoto období strávil ve vězení. Určitě máte v živé paměti dobu předtím, a teď už dva roky naplno fungujete v demokratické a svobodné společnosti. Přitom často zaznívá naříkání některých lidí, že za komunistů bylo lépe, nadává se na vysoké ceny, nízké platy atd. Jak tohle vnímáte? Jak se vám v dnešním světě a systému žije?
Z mého pohledu jednoznačná jedna důležitá věc. Za totality byla strašným problémem nesvoboda. Nebylo možné vycestovat, nebylo možné pořádně nic říct. Doma jsme říkali jednu věc a ve škole nebo na veřejnosti něco jiného. Bylo to schizofrenní. Pamatuji si, kdy jsem měl velké problémy kvůli dlouhým vlasům. Nebo jsem si v tuzexu koupil kalhoty, na kterých byla malá vlaječka, která vypadala jako americká a když mě na ulici potkali policajti, nutili mě, aby tu vlaječku odpáral.
Podívejte se též na starší rozhovor s Jiřím Kajínkem ve studiu PL TV:
Podstata věci. Lidé si dnes stěžují, že mají malé platy a že je to hrozný. Stačí nám ale kupecké počty k tomu, abychom zjistili, že tehdy to bylo mnohem horší. Vezměme si třeba 80. léta, průměrný plat třeba 2400 korun. Škodovka tehdy stála 60 tisíc korun a než si na to člověk našetřil, musel pracovat dejme tomu třikrát delší dobu než v současné době. Dneska vám stačí třetinová doba, než si našetříte na nějaké normální auto. Takhle to lze porovnat u všech komodit nebo zboží a vždycky nám vyjde, že dnes mají lidé mnohem víc peněz než tenkrát. Jenže takoví lidé to nechtějí vidět. Chtějí jen kritizovat, nadávat. V naší společnosti pro významnou část lidí svoboda nic neznamená. Neuvědomují si, co svoboda je. Řeknou, že jsou svobodní a že stejně nevědí, co s tím. Můžou se přece rozhodnout sami, co a jestli vůbec něco budou dělat. Když nic nebudete dělat, nikoho to nezajímá. Když budete chtít odcestovat kamkoli, nikdo vám nebrání. Můžete si dělat, co chcete. A ti lidé vám řeknou, že na to nemají. Ale to není pravda. Podívejte se, kam se dá letět za 10 tisíc korun. Je možné za to letět na skvělou dovolenou k moři, žádný problém. Lidem se dnes žije mnohem líp.
Takže co podle vás teď lidem chybí? Nebo co by chtěli?
Problém je to, že lidé chtějí všechno. Současná doba víc odlišila hodně bohaté lidi od zbytku společnosti. Za komunistů bohatí nebyli tolik vidět. Dnes to vidět je a spousta běžných lidí by chtěla mít to, co mají hodně bohatí majitelé firem, ale neuvědomují si, kolik práce a času za tím je. Závist, která tu existuje, je prostě strašná. Lidé si závidí, nemají se rádi. Panuje tu nevraživost. Mezilidské vztahy jsou dnes mnohem horší než za minulého režimu. To je na tom nejsmutnější. Lidé mají svobodu a možná mají problém se s tím vyrovnat. Část lidí by asi chtěla kapitalisticky žít, ale socialisticky pracovat. Pokud něco chci, musím o to víc pracovat. Přitom tu je řada pracovních příležitostí, které lidé odmítají. Nedávno mi jeden kamarád, majitel restaurace, říkal, že k němu přišla 18letá holka po škole bez praxe, že by ráda nastoupila, ale že chce aspoň 40 tisíc měsíčně, že za míň makat nebude, že to nebude ani vstávat. Tady je problém.
Co je podle vás v současné době největší problém?
Lidé si už na život ve svobodě natolik zvykli, že svobodu nevnímají. Zevšednělo to, lidé si neuvědomují, co svoboda všechno přináší. Berou to automaticky. Svoboda, to je úžasné. Tohle přinesl rok 1989. Jen se s tím hromada lidí neumí vyrovnat a správně s tím naložit. Každý v naší zemi, kdo je trochu bohatý, hned je braný za zloděje a zločince. Tak to přece není. Jistě, jsou tu lidé, kteří získali peníze nezákonně nebo nemorálně. Ale pokud je za penězi skutečná práce, kdy tomu třeba podnikatelé obětují všechno, co na tom chce kdo závidět? Ať si ti závistivci taky pracují 16 hodin denně a budou mít ty peníze.
Když někdo čeká, až mu někdo něco dá, to je pak složité. Kdybyste viděl, kolik mi chodí zpráv a dopisů, abych někomu dal peníze, to je neuvěřitelné. Někdo drze napíše, že nemá peníze a chce, abych jim něco dal, aby mohli žít. Když se jich zeptáte, proč nejdou pracovat, nevědí, co na to odpovědět. Takových případů je mraky. Mohl bych udělat knížku, kolik lidí mě už žádalo o peníze a jakými způsoby to odůvodňovali. Teď poslední případ mě neskutečně pobavil. Nějací youtubeři mě oslovili, abych jim dal milion korun, že se mnou udělají video a zpropagují mě a bude to pro mě zajímavé. Psali, že jsou zajímaví, že jsou influenceři a ovlivní lidi a když jim dám milion, budu z toho profitovat. Neuvěřitelné, to nestačíte zírat.
Abych to uzavřel, žijeme ve svobodné zemi, měli bychom si toho vážit. Svoboda dává každému velké možnosti, jen musíte něco dělat a snažit se. Kdo bude jen ležet doma a závidět nebo nadávat, ničeho nedocílí. Buďme rádi za dobu, ve které žijeme. Důležité je mít nějaké cíle a vědět, co od života čekáme. Většina lidí chce obyčejný život, moct chodit do práce, kde si vydělají tolik peněz, aby mohli důstojně žít. Takoví lidé problém nemají. Problém mají ti, co si moc vymýšlejí, že by chtěli všechno, co mají ostatní.
Fotogalerie: - Před Hradem proti Hradu
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Radim Panenka
