Na Slovensku byl zavražděn investigativní novinář Ján Kuciak, který pracoval pro zpravodajský portál Aktuality.sk. Zemřela i jeho partnerka. Oba byli zastřeleni. Že jejich smrt souvisí s novinářskou prací Kuciaka, potvrdila policie. Novinář Ondřej Kundra na sociální síti poznamenává, že takto to dopadá, když někdo v legraci hovoří o zabíjení novinářů. „Chytnout za hlavu by se měli všichni ti, kteří novinářům vyhrožují. V Česku k jejich likvidaci nabádá například prezident Zeman, a není v tom rozhodně sám,“ psal na Twitteru. Měl by Miloš Zeman a další změnit přístup k novinářům?

Myslím, že celá záležitost je hroznou lidskou tragédií. A to na prvém místě v případě zavražděné partnerky investigativního novináře, která nepochybně neměla s jeho psaním nic společného. Vraždění novinářů je odpudivá praxe mafiánských struktur a samozřejmě velice přeji Slovákům, aby slovenská policie, případně zpravodajské služby rychle rozpletly tuto kauzu. Někteří čeští novináři by ovšem neměli přecházet v souvislosti s touto záležitosti k podpásovým útokům na ty české politiky, ke kterým nemají právě nejvřelejší vztah. Mám na mysli české novináře útočící na českého prezidenta. To, že Miloš Zeman nevhodně žertoval na úkor novinářů, je zřejmé, ale dramatizovat to ad absurdum nemá smysl. V Česku se koneckonců útoky na novináře projevily maximálně nějakou tou fackou...

Média minulý týden připomněla výročí „Vítězného února“ roku 1948. Popasovala se s tímto výročím dobře? Vy sám jste na webu Vaševěc.cz uvedl, že Vás problematika komunistického převratu v únoru 1948 vždy velmi zajímala. „Měl jsem možnost si jednak přečíst všechnu možnou dostupnou literaturu o převratu a také hovořit s mnoha lidmi, kteří osobně zažili v někdejší národně socialistické straně a také v sociální demokracii dny února 1948..."

Pokud jde o únorový převrat v roce 1948, celá problematika mě osobně velice zajímala a zajímá. A měl jsem v minulosti unikátní možnost hovořit s celou řadou lidí, kteří únorový převrat zažili jako členové národně socialistické strany nebo sociální demokracie. Jedním z těch pamětníků, se kterým jsem se stýkal v 70. a 80. letech, byl někdejší poslanec národních socialistů Antonín Vandrovec. Byl jedním z představitelů levicového křídla nár. soc. a byl odborářským funkcionářem. Díky němu jsem se dozvěděl mnoho o zákulisí února 1948 ve straně národních socialistů, která byla do února 1948 nejsilnější protikomunistickou formací. Od Jiřího Horáka, Radomíra Luži a Přemysla Janýra, tedy významných osobností sociálně demokratického exilu, jsem se dozvěděl mnoho také o tom, co předcházelo únorovému převratu v roce 1948 v sociální demokracii. A také o tom, co následovalo po únoru 1948. Chtěl jsem pochopit už jako chlapec, jak je možné, že komunisté v únoru toho roku zvítězili. Četl jsem samozřejmě také všechnu možnou dostupnou literaturu o únorovém převratu.

Novinář Pavel Šafr k Únoru 1948 napsal: ,,Česká společnost je zasažená infekcí bolševismu, která měla v plebejském národě příznivé podmínky růstu. Rovnostářství, závist, xenofobie a nízký majetkový stav většiny obyvatelstva vedl už po první světové válce k rozšířenému názoru, že zemědělskou půdu je možné konfiskovat, a tedy ukradnout. Antiněmecká hysterie pak Čechy po další válce dovedla k myšlence okradení německých občanů, čímž byl tak masivně narušen právní pořádek, že následné znárodňování českého majetku už nepřišlo nikomu divné. Prosovětské a proruské emoce, touha krást, nedostatek slušnosti a náboženské víry, absurdní husitská legenda a rozvrat přirozených hodnot. To vše vedlo Čechy ke komunismu. V roce 1946 volilo komunistickou stranu více než 40 procent Čechů. Pro ruské okupanty jsme byli nádherné sousto. Sami jsme si v únoru 1948 vlezli na pekáč. Sovětští poradci mohli být s námi spokojeni.“ Je to správný historický výklad? Je naše společnost nemocná bolševismem? A hlavně: Je díky tomu teď ohrožena demokracie stejně jako v roce 1948?

Myslím, že to pan Šafr, pokud jde o jeho vývody o zasažení české společnosti „infekcí bolševismu“, poněkud přehání. Radikalizace obyvatelstva nebyla po II. světové válce jenom věcí Československa, docházelo k ní prakticky ve všech evropských zemích. V Československu byla situace velmi specifická. Široké vrstvy českých občanů byly těžce zasaženy mnichovskou zradou našich západních spojenců, tedy Británie a Francie. Československá společnost měla v živé paměti také devastující nezaměstnanost, která provázela První republiku, prakticky po celá 30. léta. Prostě pro čs. občany, kteří měli v čerstvé paměti předmnichovskou První republiku, nebyla představa o návratu jejího politického a ekonomického systému bezezbytku právě tím, co by většina chtěla. 

Zpochybňovat pozemkovou reformu z doby první Československé republiky, jak to dělá pan Šafr, je věcí vkusu. Vždyť se jednalo vesměs o majetek církve a církevních řádů, případně o majetek cizácké šlechty. Jedni i druzí se k tomuto majetku dostali na začátku třicetileté války konfiskacemi majetku nekatolické šlechty a českých měst. Pozemkový majetek tak po roce 1918 vesměs přešel zase z cizích do českých rukou. Nevím, co pan Šafr myslí výrazem „absurdní husitská legenda“. Já období husitství považuji za jedno z nejvýznamnějších v českých dějinách. A nepovažuji v něm nic za absurdní. Snahy o nápravu církve a celé tehdejší společnosti byly dobrou věcí. A Češi v tom tehdy předběhli významnou část západního světa. Vždyť německá reformace přišla až o sto let později!

Rýsuje se pravděpodobná varianta vlády: kabinet ANO, ČSSD s podporou komunistů. I s ohledem na to, že si připomínáme kulaté výročí „Vítězného února“, co říci k tomu, že se u nás počítá s tím, že by se nějakým způsobem na vládě podíleli i komunisté? Prezident Miloš Zeman také pojede na jejich sjezd. O čem to svědčí?

Nevidím v tom žádné drama, pravostředové strany se z jednání o vládě samy a z vlastního rozhodnutí vyloučily, takže je logické, že politický prostor obsadí někdo jiný. Je však na sto procent jisté, že komunisté do vlády jít nechtějí. A pokud komunisty podpora menšinové koaliční vlády perspektivně oslabí, což lze předpokládat, nebude mě to příliš tížit. To, že Miloš Zeman coby prezident pojede na sjezd KSČM, vidím jako jeho snahu o zasypávání příkopů, které v české společnosti existují. Tomio Okamura se dostal do pozice místopředsedy sněmovny, protože byl zvolen většinou v Poslanecké sněmovně. Může se mi to nelíbit, ale musím to jako demokrat respektovat.

SPD je na tapetě, co se týká výroků v souvislosti s táborem Lety u Písku. Šéf SPD zpochybnil oplocení, poslanec Miloslav Rozner uvedl, že to byl „neexistující pseudokoncentrák“. Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský v této souvislosti u Václava Moravce pochyboval o tom, jak je možné, že se člověk jako Tomio Okamura vůbec dostal na post místopředsedy Sněmovny. Za vážnou situaci považuje to, že „byl parlamentem demokraticky v tajné volbě zvolen člověk, jehož veřejně prezentované názory jsou skutečně rasistické, xenofobní, neonacistické, a to nemluvím o populismu a demagogii“. Jak hodnotit přínos Tomia Okamury pro českou politiku?

K významné pozici populistů v českém politickém systému, počínaje rokem 2010, přispěl ovšem významně právě zmíněný pan Rychetský, jenž se nyní pohoršuje nad Okamurou, a Ústavní soud pod jeho vedením, když protiústavně v září 2009 zrušili ustavní zákon, který otvíral cestu k mimořádným sněmovním volbám. Volby se tak nekonaly v mimořádně stanoveném termínu v říjnu 2009, ale až na jaře 2010 v řádném termínu a významnou část hlasů v nich získali populisté z Věcí veřejných - dokonce každý devátý volič je tehdy volil! Koneckonců ani výsledek populistické strany paní Bobošíkové, byť se tato strana nedostala do Poslanecké sněmovny, nebyl vůbec špatný (přes čtyři procenta odevzdaných hlasů). Z hlediska demokracie nebylo právě dobře, že zavedené politické strany jaksi přivedly zemi do těžko řešitelné krize, takže se zdálo, že selhaly a voliči hledali zázračné řešení…i když to ve skutečnosti selhal Ústavní soud. A od té doby ho občané hledají v každých následujících volbách intenzivněji a intenzivněji. A dveře dokořán k tomu otevřel právě Rychetský.

Nejen o krizi liberální demokracie hovořil profesor Tomáš Halík v Otázkách Václava Moravce. Populismus nabízí podle něj nový politický model, který zpochybňuje model liberální demokracie a právního státu a přichází s modelem přímé demokracie, „která by znamenala likvidaci právního státu a kultury, která tu vznikala od osvícenství“. To vše má souvislosti i se sociálními sítěmi, kde si lidé „hýčkají svůj tekutý hněv“, a právě toho populisté využívají. Změnit by se podle něj měla i média. „Nejde o to, aby byly zastoupeny všechny názory, ale aby tam byli lidi, kteří mají co říct,“ konstatoval. Jakou vy máte zkušenost s „tekutým hněvem,“ agresivitou a strachem na sociálních sítích? Do jaké míry vidíte spojitost mezi populisty a „asociálními sítěmi“ a skutečně je přímá demokracie cestou k likvidaci právního státu?“

Populismus v Česku - a je jedno, když mu někdo dává nálepku Okamurův nebo Babišův - stvořili právě lidé jako Tomáš Halík a jeho spoludiskutující z pořadu Otázky Václava Moravce uplynulou neděli. Tito lidé - a někdo jim říká přátelé pravdy a lásky -, jsou ve skutečnosti velmi netolerantní vůči jiným názorům a velmi nesmiřitelní vůči všem, kdo získávají podporu veřejnosti ve volbách. Sami ovšem odvahu k tomu, aby kandidovali ve volbách, nemají. To, že určitá část české společnosti chce vidět věci jinak, než tito nositelé jediné správné cesty, vytváří živnou půdu pro úspěšnou existenci populistických stran v Česku.

Politické strany se aktuálně dohadují o tom, jak má vypadat obecné referendum v praxi. V souvislosti s tím se také debatuje, zda by měli Češi rozhodovat i o případném vystoupení ČR z EU. „Pokud Česko podlehne blouznivcům prosazujícím Czexit, bude to ekonomická a civilizační katastrofa,“ říká k tomu komentátor Petr Honzejk. Prezident Hospodářské komory Vladimír Dlouhý předpokládá po Czexitu krach firem, propouštění, a to možná i na desetiletí. Už samotný začátek debaty na toto téma podle viceprezidenta Svazu průmyslu a dopravy Radka Špicara vyděsil japonské investory, kterým musel údajně vysvětlovat aktuální politickou situaci. Nebylo by lepší tuto debatu raději zastavit?

Myslím, že se věci v souvislosti s Czexitem poněkud přehánějí. To, že česká veřejnost je dosti euroskeptická, nemusí vůbec znamenat, že by případné referendum o vystoupení z EU dopadlo stejně jako ve Velké Británii. Průzkumy veřejného mínění z poslední doby ukazují, že přeci jen je v české společnosti většina těch, kteří si přejí, přes všechny výhrady k EU, pokračování evropské integrace a plnou účast Česka v ní. Myslím, že referendum v této otázce je zbytečné a zbytečně bychom s ním ztráceli čas a energii. Argumenty pro setrvání v EU by však neměly být demagogické. Žádná civilizační katastrofa by se nekonala, ani kdyby lidé rozhodli o vystoupení z EU. Nebezpečné v této souvislosti  je to, na co upozorňuje R. Špicar. Zahraniční investoři by byli k takové zemi, která nemá jasno o svém setrvání v EU, velmi zdrženliví. A nové investice, to je práce pro lidi, to jsou mzdy, to je životní úroveň lidí. Nemá smysl ztrácet čas referendem o vystoupení z EU.

Novinářka Petra Procházková nechce, aby o ní v referendu „rozhodovali nevzdělanci a tupci, ignoranti s fašistickými sklony a manipulovatelné mozkové trosky“. Doufá, že nepřipustíme, aby o složitých a odborných věcech rozhodovali lidé, které to vlastně ani nezajímá a dokáží jen opakovat tupá laciná hesla o tom, jak nám EU zakazuje to či ono. Co říci k jejímu názoru?

Vždycky jsem byl příznivcem přímé demokracie. Podporoval jsem přímou volbu prezidenta, vznik zákona o krajském referendu. Podporuji přímé volby hejtmanů, primátorů a starostů větších měst a stejně tak podporuji uskutečňování referend. Samozřejmě podporuji také vznik zákona o celostátním referendu. Umím si představit, že čeští občané budou rozhodovat o významných otázkách života společnosti, v referendu. Názory paní P. Procházkové na referendum jsou překvapivě reakční. Podívejte se, kolik zákonů zpracovaných parlamentem je paskvilem. I lidé v referendu mají právo na omyl. Pokud se dívám do Švýcarska, tak i tam často došlo k hlasování, nad jehož výsledkem jsem kroutil hlavou. Ale po několika letech lidé změnili většinově své rozhodnutí v novém referendu. Prostě v demokracii nemá nikdo patent na rozum, a pokud chceme zvýšit zájem lidí o věci veřejné a politiku, musíme se snažit jít i například cestou referend, zkrátka cestou přímé demokracie. Ideálem by mělo být to, ať si lidé sami rozhodují o svém osudu. Názor paní Procházkové mně připomíná stanovisko někdejšího šéfa italské neofašistické strany G. Almiranteho. Ten se někdy před padesáti lety vyjádřil v tom smyslu, že stovka hlasů narkomanů a alkoholiků se nevyrovná jeho jedinému hlasu.