Co jako režisér mnoha historických filmů z období totalit (ať už nacistické, nebo komunistické) říkáte na úroveň současné veřejné debaty o těchto režimech?

Život v předlistopadovém režimu je součástí přímé prožitkové zkušenosti několika generací. Režim není v hodnotících rovinách a především v emoční intenzitě vnímán monolitně, ale v několika podobách. S jinou intenzitou ho odsuzují ti, kteří prožili v dospělém věku 50. léta, s jinou emoční intenzitou ti, kteří byli v produktivním věku na konci let sedmdesátých a v letech osmdesátých. Oprávněně příkré postoje zaujímají lidé, kteří byli postiženi stalinistickým terorem a represemi po přepadení Československa po srpnu 1968 vojsky Varšavské smlouvy, zejména pak po nástupu husákovské normalizace, která zanechala stopy v mysli a cítění nejen bezprostředně postižených, ale i žijících rodinných příslušníků. Tato sociální vrstva, postižená normalizací, mnohdy nereflektuje, že jejich nejbližší v přímé generaci patřili v nejednom případě k těm, kteří v nejtvrdších časech represí patřili k establishmentu komunistického režimu. Ve veřejné debatě mnohdy nejsou vnímány ani geopolitické souvislosti – kupř. existenční postižení disentně uvažujících lidí v desetiletí „mccartysmu“ v USA se ve společenské praxi nelišilo od normalizace po roce 1970.

Období německého nacismu a s ním spojených poměrů v Protektorátu Böhmen und Mähren má už přímých pamětníků, kteří je existenciálně prožili, jen pomálu. Nebýt památníků systematického etnického vyvražďování Židů, Cikánů a za naší východní hranicí Slovanů (s občany Čech a Moravy mělo být naloženo selektivně: „…ostatní, co stojí na opačném pólu: jsou to lidé špatné rasy a špatně smýšlející. Ty musíme dostat ven. Na východě je hodně místa…“ R. Heydrich 2. října 1941), nebýt Osvětimi, Treblinky, Sobiboru, německý nacismus by byl dozajista interpretován méně kategoricky, než dnes.