Josef Skála, kandidát na šéfa KSČM: Finanční giganti vymýšlí nové podfuky. „Kavárna“ chystá randál v cizím zájmu. Z čínských investic mají vítr jen lháři a „tuneláři“

Množí se varování před příchodem další ekonomické krize. Exšéf Bank of England Lord Mervyn King například uvádí, že světové hospodářství je na pokraji další havárie. Česká ekonomka Šichtařová prorokuje krizi s velkým K, běžně se používá termín „dokonalá bouře“. Ekonomická bouře prý začne na finančních trzích, které jsou prý přehřáté. Co z toho může být pravda a v jakém horizontu?

Shakespeare má svatou pravdu. Doba se vymkla z kloubů a šílí. Švindlu „nadějného růstu“ sekunduje i „levice“ na baterky. A rizika, která jsou na spadnutí, nastolují mozky jiného ražení – nepočítám-li nás, pár solitérů zleva. Finanční trhy jsou skutečně „přehřáté“. Ta věta však neříká o nic víc, než že „pacient má horečku“. Zda si ji uhnal na slunci, má chřipku, zápal plic – anebo se ozval karcinom – však už nevysvětluje.

Tady o banální chřipku nejde. Kapitálu se vrací zádrhel akumulace – řečeno slovy Kapitálu. Tedy nadbytku „volných“ peněz, lačných po dalším zhodnocení, které však drhne díky deficitu peněz, za něž si normální lidé kupují hmatatelné statky. Právě o tomto zádrhelu – a ne jen o mikrospáncích regulace a „děravé legislativě“ – byla už krize od podzimu 2008. Panstvo, které ji zavinilo, ji k obrazu svému i „vyřešilo“. A sice „znárodněním“ gigantických ztrát a dluhů, co zbyly po prasklých „bublinách“ – a „tiskem“ tisíců nových miliard, „krytých“ hlavně tím „toxickým“ odpadem. I ty však – místo, aby pomohly obětem krize – spadly do klína raubířům spekulantského „kasina“. A navíc za úrok blížící se nule.

Finanční trhy to „přehřívá“ za situace, kdy se veřejné finance prohýbají pod nadílkou minulé krize. Tím menší „balíčky“ jsou s to rozdávat „banksters“ ve chvíli, až jim rupnou i dnešní „bubliny“. Tím úslužněji se proto předělávají i normy sanace bank. Aby se jejich bankrotářská manka, „znárodňovaná“ dosud oklikou přes veřejné rozpočty, směla záplatovat rovnou z vkladů klientů. Říká se tomu „bail-in“ – „sanace z vnitřních zdrojů“. Pokusným králíkem byl Kypr. Tam to ještě postihlo „jen“ vklady nad 100 000 EUR. Ty nižší garantovaly starší pravidla EU. Už brzy to ovšem, tvrdí zlé jazyky, může být klidně jen desetina. Banky by se tak mohly „hojit“ i z každého vkladu nad našich cca 270 tisíc korun.

Příznačným švindlem je „záporný úrok“. Zatím ho, pokud mi něco neuniklo, uplatňují jen mnohé centrální banky vůči depozitům těch komerčních. Toho, co tím jen simulují, by se však dosáhlo právě cestou, jíž se marně domáhají demokratické síly – progresivního zdanění neproduktivního kapitálu. „Záporný úrok“, uvalený na „mrtvé peníze vůbec“, má totiž dominový dopad i na úrok komerčních bank. A trestá tak i každého, kdo šetří na auto nebo penzi – a žádný kapitál, natož neproduktivní, nemá. Aby ho zároveň nahnal mucholapkám „investičních produktů“, slibujících „zaručené zhodnocení“ peněz, které mu ti samí „banksters“ znehodnocují na standardních účtech. Tím víc „peněz jiných lidí“ (OPM, other people's money) to „kasinu“, zvanému finanční trhy, přihrává i touto cestou. O to víc hrozí oči pro pláč i úsporám, jež na ten hazard přistoupí jen proto, že na běžném i spořícím účtu ztrácejí hodnotu.

Korunu všemu nasazuje další kulišárna. V podobě „bezhotovostních peněz“, majících ty „hotové“ postavit už brzy mimo zákon. V některých skandinávských zemích už se platí jen kreditními kartami. Je to i hvězdná hodina pro šmíráky v našem soukromí – zahraniční i domácí, erární i privátní. Je to však i další pojistka, že před dominem „záporného úroku“ – a „sanací z vnitřních zdrojů“ – už nebude úniku.

Podobných podfuků se rojí ještě víc. Vynalézavost „banksters“ je nebetyčná. Ten absurdistán drží už jen na kapačkách. Čím později vypoví i ty, tím drsnější budou následky.

Čína v řadě ohledů stagnuje, její problémy se přelévají do celého světa. Jak hodnotit budoucnost ambiciózní nastávající velmoci? Považujete za zajímavé její projekty, kterými se snaží prosadit v zahraničí, například projekt Nové Hedvábné stezky a některé další investice? Máme se bát čínských investorů, za kterými mohou být skryty velmocenské snahy Číny?

Čína velmocí prostě je, ať se to komu líbí, nebo ne. Její poslední století je impozantní. S projekty typu Nové Hedvábné stezky přichází to, nač se dnešní Evropa jinak nezmůže. Skutečný rozvoj – a na obrovské ploše. Garance spousty pracovních uplatnění – a to i pro diplomované talenty. Most mezi ekonomickým potenciálem Asie a Evropy – a tím i šance na rovnější vztah s „globálním Minotaurem“, jak Americe říká Varufakis.

Té nabídce je ovšem třeba jít naproti. Čína nikoho na kolenou neprosí. Bát se těch investic musí jen „tuneláři“, s nimiž nepočítá, a Minotaurovi pacholci. Čínský prezident míří do Prahy. Fanklub Tibetu, dokud tam řádil středověký totáč, chystá jarmareční randál. Takový part – v cizím zájmu proti tomu našemu – který by „kavárna“ nevzala, zřejmě ani neexistuje.

Jak bude Čína konkurovat Rusku a jeho Eurasijské unii? Chce investovat ve Střední Asii...

Mezi Čínou a Ruskem jsou logicky na pořadu i otázky, v nichž sedí za stolem proti sobě. Už třeba cena vzájemně nakupovaných komodit. Peking a Moskva však mají hlavně zájmy, které je spojují. Nejde jen o verbální deklarace. Ilustruje to i poslední epizoda. Situace na trhu energií nutí rozšířit externí financování i Gazprom. Západní banky mají pokyn dělat problémy. Gazpromu poskytla úvěr čínská banka. Největší, jaký kdy čerpal. Na pět let a za podmínek, jež z tlaku druhé strany nevytřískají sebemenší kapitál.

Číně i Rusku jde po krku politika „změny režimu“. Vedení obou zemí zbavila všech iluzí. O to víc táhnou za jeden provaz. Hlavně ve všem, co těm intrikám staví plot. Ekonomika obou zemí se v mnohém doplňuje. Tím snáz se budují i „pozitivní synergie“.

A střední Asie? Nabízí jí snad investice, srovnatelné s čínskými, i kdokoli jiný? Ne jen do zázemí vojenských základen, majících obklíčit Rusko i Čínu? Ale skutečného růstu a diverzifikace jeho zdrojů?

Jaký je stav ruské ekonomiky? Jak se vypořádala se sankcemi a nízkými cenami ropy a plynu?

Ekonomické zbraně, provokující „Majdan“ na Rudém náměstí, jsou klackem o dvou koncích. V případě „sankcí“ jimi Amerika dusí i Evropu. Sama přitom s Moskvou vesele navyšuje obrat. Manipulace s cenami ropy i plynu neškrtí jen arabské šejky. Škodí i americké produkci. Donedávna jen té z břidlice, do níž napumpovaly mraky peněz i banky a investiční fondy. Teď už však hlásí útlum i korporace, těžící tradiční technologií. Takové „sadomaso“ mívá v Americe jen krátký dech.

To „sado“ ruská ekonomika přirozeně cítí. Alarmistické tirády bych však bral s rezervou. Nahoru vyletěly hlavně ceny luxusního zboží. Většina Rusů je nekonzumovala ani dřív. Tím víc to ekonomická válka prohrává politicky. Barometrem jsou ruské televizní kanály – a to i ty privátní. Na vlasteneckou notu tam duje i většina těch, kdo se dřív „řediteli zeměkoule“ klaněli až po pás.

V posledním čtvrtstoletí prošlo Rusko lekcí, kterou hned tak nezapomene. Na to, aby nevábilo dravce, je příliš bohaté. Na to, aby je cizina skutečně vytrhla, je zas příliš velké. Suverenitu mu zajistí jen masivní reindustrializace. Jen ta sníží závislost na energetickém exportu – i importu banálních artiklů. S tím si musí poradit samy i menší země. Tím méně to kdokoli udělá za Rusy.

To téma má ovšem i rozměr, o němž se česky poníženě mlčí – na rozdíl od znalejších mozků západně od Aše. Na to, co Washington zkouší na Moskvu teď, vsadil už Reagan. Amerika byla na prahu velké krize už tehdy. „Time-out“ jí darovali jen Gorbačov a spol. Tu kořist však už strávila. Dneska je na tom ještě hůř. A Rusku už rauš „nového myšlení“ nehrozí. „Studenou válkou“ napodruhé riskuje sama Amerika.

Zatímco ekonomika roste, levicoví pozorovatelé kritizují fakt, že běžní lidé, i v České republice, častokrát růst nepociťují. Tedy že reálné mzdy a životní úroveň nerostou tak, jak by měly. Stejně tak pokračuje trend častějšího uzavírání pracovních úvazků jiných než hlavní pracovní poměr, což vede řadu lidí do příjmové nejistoty nebo rovnou pracující chudoby. Jak jsme na tom v tomto směru v ČR, jak je na tom západní Evropa? A co Spojené státy, kde řada lidí „funguje“ na potravinových poukázkách?

Dnešní vteřina dějin je raritou hned trojmo – a to celého novověku. Příjem – a přidanou hodnotu – mění stále víc v mimoběžky. Past „pracující chudoby“ roste jako máloco. Vězí v ní i desítky procent obyvatel „zlaté miliardy“. Bývá to i dřina na několik úvazků. V pobuřujícím přepychu se topí i ti, co nic kloudného neumí. Pokud se práce rovnou neštítí, padají z nich hlavně „ubrané hodnoty“. Tím užší je hrdlo „sociální mobility“. Z bobánků, narozených „za vodou“, tam najdete i vnoučata. Z těch, počatých na opačném pólu, poskočí skutečně výš jen stále tenčí zlomek. Traktáty o „refeudalizaci“ už píší i profesorské cvikry.

Alibi privátního zisku hlásá, že je odměnou za riziko. Na špici vertikály kapitálu však neplatí už ani to. Tady se inkasuje lví díl globálního výnosu – a rizika, ztráty i náklady „znárodňují“ hned na vstupu. Jak na konto všech, koho živí jen vlastní ruce, tak podnikatelů, riskujících střechu nad hlavou. A stále víc i veřejných financí. Tím ovšem padá i to poslední, co z kreditu „konce dějin“ ještě zbylo.

Amerika, máte pravdu, to zahustila nadoraz. Lídr všech rentiérů – dneska i kdykoli dřív – dluží víc, než celý okolní svět. A zároveň drží na „potravinových známkách“ celou šestinu vlastní populace. Milionům rodin zbyl na spaní jen karavan. Je to hodokvas sociálního darwinismu. V petřínské bludiště mění i kritéria. Točí se hlavně kolem indexů, jak se zhodnocuje kapitál. Podmínky těch, kdo ho zhodnocují, v nich hrají „marginální“ roli. O tom je celá alchymie věštící „růst“ i „recese“. Tak hulvátský rozvod s tím, co má ekonomika v původním pojmu, láme i starší rekordy.

Podle zjištění nevládní organizace Oxfam jedno procento nejbohatších lidí světa v roce 2015 vlastnilo více majetku než zbylých 99 % populace planety. 62 nejbohatších lidí světa disponuje stejným majetkem jako 3,5 miliardy dalších obyvatel země. Co tomu říkáte? Kde je příčina? Může za těchto podmínek vůbec existovat volný trh rovné soutěže? Neškodí toto svobodnému podnikání? Není například odstraňování obchodních bariér jenom nahrávkou pro nadnárodní korporace, monopoly a oligopoly, aby zničily konkurenci malých a středních podniků na národní úrovni? Lze to vůbec nějak řešit? Jak lze konkurovat takové koncentraci kapitálu? Neměl v tomto Marx pravdu?

Marxe už „porazily“ i postavičky nesahající mu ani po tkaničky. Víc než co jiného „vyvracely“ právě vše, co napsal na téma koncentrace kapitálu – a třídní polarizace. O tom, že „rovná soutěž“ je jen nekalá reklama – a podstatou kapitalismu je monopol na existenční zdroje. Akumulace kapitálu z cizí práce, který slabší konkurenci drtí – a sám se tím víc šikuje do stále strmější vertikály. Zatímco většinu ostatních krok za krokem „proletarizuje“ – bez ohledu na to, kam se řadí sami.

Gážisté cirkusu, majícího tu pravdu zadupat do země, se chytili pojmu „proletář“ – a udělali z něj synonymum montérek. Sám Marx jím přitom mínil každého, z koho kapitál tuneluje nadhodnotu. Všichni ti, kdo to buď neví, nebo zatloukají, pak tím laciným podfukem i groteskně „triumfují“. Například banálním „objevem“, že „modré límečky“ vytlačuje technologický pokrok. Kdo už nemusel k ponku nebo lopatě, ale za kancelářský stůl, vnímal to jako sociální vzestup. Dokud rostly s produktivitou práce i příjmy, živila v něm ten dojem i vlastní životní úroveň.

Kapitalismus na „druhý globální pokus“ však ruší i to. Mantinely, omezující koncentraci kapitálu aspoň zčásti, boří jeden za druhým. Příjmová a majetková nerovnost láme rekordy. Jedinému procentu toho nepatřilo víc, než všem ostatním, ani v obskurních despociích. „Proletář“ má aspoň jistotu výplaty – a zákonné výpovědní lhůty. Statisícům českých pracovních sil se upírá i to. Jak v montérkách, tak coby „kravaťáci“ mají šanci jen na „živnosťák“. „Svobodného podnikání“ v tom není ani za mák.

Marxe „vyvrací“ jen notoričtí hlupáci. Erudovanější mozky z něj pokoutně opisují. Paul Craig Roberts byl za Reagana druhým mužem fiskálu – a šéfprojektantem „reaganomiky“. Zamlada napsal o Marxovi celou knihu. Kapitál je náročné čtivo. Bez adekvátní erudice se zvládá jen těžko. Marx ovšem magnetizuje i kratšími texty. Nově i studenty ekonomických fakult v Americe. Tady je, zjistila nedávná studie, vůbec nejčtenějším titulem Komunistický manifest. Až po něm následují Adam Smith, Ricardo, Samuelson – natož Hayek či Milton Friedman. U nás jsme zatím „sto let za opicemi“. Je to znát.

Podle statistického úřadu poklesla v letech 2007 až 2014 reálná kupní síla americké domácnosti (respektive její medián) po započtení inflace o čtyři tisíce dolarů... Opět. Nenahrává současný systém velkým korporacím na úkor střední třídy?

Reálný příjem většiny amerických domácností je na úrovni počátku 70. let. Roky tu díru doháněly na dluh. Ten je teď dohání i s úroky. „Střední třída“, typická pro „tři zlaté dekády“ po válce, se ztrácí před očima. Příčin je víc. Ta, od níž vede největší pupeční šňůra, se však „zatlouká a zatlouká“. Velkokapitál si „střední třídu“ pěstoval jen po dobu, kdy byl vystaven systémové výzvě. „Katastrojka“ ho toho „nutného zla“ zbavila.

Teď si „pýcha moci“ – řečeno s Williamem Fulbrightem – vystačí i bez širší sociální opory. Koho si dřív hýčkala, toho dnes drží v šachu. Dluhovou pastí i jinými formami existenčního nátlaku. „Americký sen“ hlásá pravý opak. Za tvrdou práci slibuje šanci mířit výš. Lepší život pro každou novou generaci. Dnešní ročníky na startu jsou na tom mnohdy hůř než vlastní rodiče. Tak absurdní zpátečka má své meze.

Signálů, že se k nim blíží, přibývá. Takže aspoň dva. Sanders je „demokratický socialista“. Kampaň mu financují statisíce dárců. Po 30 dolarech v průměru. Hillary prosazují „banksteři“, zbrojaři i válečnická vrchnost a masová média. Přesto se Sandersem leckde prohrává. Krajně „nesystémovým“ kandidátem, byť úplně jiného typu, je i Trump.

Pokud jde o druhý z těch signálů, tuhnou z něj rysy. Americká policie se vyzbrojuje jako na regulérní válku. Na nácvik pouličních bitev si už pořídila i celé „umělé město“.

Není to tak, že střední třída nese na svých bedrech hlavní daňovou zátěž – dotuje nadnárodní korporace i sociálně slabé či nepřizpůsobivé?

Na téma, kdo koho dotuje, je i poslední kniha Josepha Stiglitze, laureáta Nobelovy ceny za ekonomii a bývalého hlavního ekonoma Světové banky. Nebo komentáře Roberta Reicha, za Clintona ministra práce – a třeba i letošní první číslo Foreign Affairs, věnované sociální polarizaci. Také spousta dalších zdrojů se shoduje, že větší díl svého příjmu než „Big Business“, odvede na daních i dělník z automobilky či řadový personál KFC.

„Střední třída“ dotuje korporace i tam, kde dřív nemusela. Například strmě rostoucími náklady na vzdělání, bez něhož je lepší uplatnění bez šance. Teď ale i statisíce jeho absolventů berou zavděk platy recepčních, číšníků, portýrů či pokladních. Tím hůř pak splácejí i půjčky, bez nichž by nedosáhli na diplom. Za situace, kdy jim je k ničemu. Publicistika, absolutizující břemena „střední třídy“, ovšem i cíleně mlží. Stále víc těch, koho do ní stále řadí, tam fakticky už nespadá – nebo balancuje na samé hraně. Oč víc musí škudlit, zadlužovat se a pak před těmi závazky kličkovat, tím nutkavěji lpí mnohdy aspoň na pomyšlení, že jsou „přeci jenom něco víc“. Tím snáz se jim vtlouká do hlav, že viníkem jejich martýria jsou ti „ještě níž“, které „musí dotovat“. Něco na způsob české demagogie o „zneužívání dávek“. I ta často zabírá víc právě u lidí, co nad propastí sociálního vyloučení vrávorají sami. Spojit jedni i druzí síly, panstvu by hořela koudel pod šimpánem. Tím víc se investuje do toho, aby to viděli vzhůru nohama.

Jaké je ideální místo České republiky na ekonomické mapě světa a co by mělo Česko změnit? Například Ilona Švihlíková doporučuje podporu mikroekonomiky. Kde je tedy cesta? Co podporovat? Export do zemí BRICS?

Někteří investoři od nás dezertují už proto, že si sem přišli jen pro lukulské „investiční pobídky“. Na jedno pracovní místo to někdy dělalo i několik milionů. Investoři se ráčili nabalíkovat – a zvednout kotvy. Poptávku po levné práci však snižuje hlavně technologický pokrok. Řadu výrobních oborů to vrací do zemí, které je dosud vyvážely za lacinou prací.

Nic proti podpoře „nejmenších českých podniků“, mají-li skutečně perspektivní program – a není-li to jen habaďůra, maskující další „tunel“. Nám ovšem chybí hlavně ekonomická strategie a koordinovaná politika. Tak, aby precizovala reálné šance na konkrétních trzích – a těm šila na míru výrobní a distribuční programy, odpovídající našim specifickým možnostem. Hlavně obory a projekty, generující kvanta přidané hodnoty – za niž se právě nám ovšem také platí. A nabízející důstojnou šanci i kvalifikované práci. V zemích, před nimiž tu „mainstream“ leze po břiše, to koordinuje stát. U nás se to má dodnes za „etatistickou“ svatokrádež. Řada inovací, často skutečně převratných, se tu přitom rodí stále. Jak co do marketingu, tak finančního zázemí jsou však – až na pár světlých výjimek – odkázány na zahraniční zdroje.

Doby, kdy jsme vyváželi investiční celky na klíč, jsou ty tam. „Kdo za to může,“ je veřejným tajemstvím. Ztracený status nám vrátí jen politika, jež se s tím dědictvím rozejde nadoraz. A místo sklapovaček „spojenecké vděčnosti“ – i atavismů opačným směrem – prosadí racionální ekonomický kalkul. Spousta vývozů západním směrem nás drží v krajně subalterní pozici. Leckdy na samé hranici únosnosti. Na trzích, kde jí to nehrozilo – a měla tam navrch i co do kvality a know-how – to doháněla už „první republika“. A už před ní i český průmysl za monarchie. BRICS je největším z podobných trhů dnes. Technologií i kvalitou nám už v lecčem ukazuje záda. Tím víc to chce nohu do dveří tam, kde se tak ještě nestalo.

Pro některé by rozpad EU byl katastrofou, pro některé požehnáním. Dovedete si představit lepší Evropu bez EU? Jak by naše země dokázala hospodářsky obstát bez EU? Stala by se „kořistí Ruska“, jak slyšíme v podstatě pokaždé, když se o rozpadu EU mluví?

Jak že to říkával Palacký? Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm? S EU je to podobně. Místo jalových vášní – o pohromě, či požehnání – to chce rozum do hrsti, dokud je čas. Dnešní EU je docela jiná, než v době našeho vstupu – natož ještě o pár let dřív. Že by se vše, v čem očividně chřadne a degeneruje, obrátilo k lepšímu, postrádá viditelný důvod. O tom, kam až její eroze dojde – a čím to skončí pro nás – budou rozhodovat ti, kdo v ní hrají první housle. Nás postaví před hotovou věc. Že to nebude o „solidaritě“, ale právu silnějšího, neví jen beznadějný fanatik.

Je to křižovatka vyžadující státníky, a ne Hujery. Politiky, nadané panoramatickou optikou. Schopností podnikat včas i praktické kroky. Identifikovat priority národního zájmu. Získávat pro ně všechny dostupné spojence. Být připraven na všechny varianty. Od zachování EU ve víceméně dnešním tvaru – až po její výraznou redukci. Jak v teritoriálním, tak věcném smyslu. Zdá se vám, že s tím někdo už aspoň začal? Dá se to čekat od kariér, vyhnaných prášky „spojenecké věrnosti“?

Až bude ještě hůř, vynutí si to střídání stráží. Ty nové však zdědí „snědený krám“. V zemi, kterou ty dosavadní degradovaly na cizí kolonii, tentokrát v srdci Evropy – za pár nicotných postů i kont v daňových rájích. Pak bude ovšem „košile bližší než kabát“ i tam, kde mají od naší ekonomiky klíče. Poprava OKD vysílá zprávu, jíž nerozumí jen trouba nebo poskok. Tím víc to chce pracovat na alternativách už teď.

S tou „ruskou kořistí“ je to jako s čertem na zlobivé děti. Strašidlo nesmí hlavně opustit tajuplnou tmu. Jinak je totiž jen pro smích. Co konkrétně by se tu stalo „ruskou kořistí“? Jestliže skoro vše, co vynáší zisk, už v cizích rukou je? Včetně karlovarských hotelů – i řady jiných kapacit – které si ruské subjekty už koupily?

Z předchozí otázky zcela vydělme dohodu TTIP. Jakým způsobem se ve vás osobně vyvíjí úvaha ve smyslu „podepsat, nepodepsat“? Jak nahlížíte na současný stav procesu ratifikace TTIP?

V klepetech „omezené suverenity“ už jsme. TTIP má dorazit i její vyzáblé torzo. Nastolit absolutní monarchii velkých prachů. A všemu, co jí ještě stojí v cestě, vzít oporu ve vymahatelném právu. Nás to postihne o to víc, že jsme jen kandrdas i v Evropě. Vláda do toho chomoutu poleze sama a po čtyřech. Právo veta má však i parlament. Tím větší musí pocítit tlak. Jako celek – i každý jednotlivý poslanec, ochotný národní zájem prodat. Funguje to. Musí se chtít. Minimálně tak, jako když hrozilo, že se v Brdech rozvalí jeden z dílů cizí „jaderné triády“ – a nás změní v cíl prvního protiúderu.

Jak vážně v současné době vypadá hrozba ještě většího zbídačení třetího světa, zejména Afriky, v důsledku klimatických změn? Čili, bouře, záplavy a zejména sucho. Geolog Václav Cílek často opakuje, že v důsledku těchto procesů se můžeme „těšit“ na další migrační vlny do Evropy. Má pravdu? Existuje nějaké řešení?

Václav Cílek není z těch, co malují čerty na zeď. „Třetí svět“ je drancován už třetí století – a leckde i déle. Proměna v „banánové republiky“ – či bonanzu zahraničních těžařů – mu vnutila ekonomickou strukturu, demolující jeho přirozené zázemí. Plení miliardy životů i přírodu. Plodí humanitární kalamity. Miliony migrantů vyhání už desítky let. Třeba v arabských „naftokraciích“ tvoří větší díl pracovní síly, než v západní Evropě i Americe dohromady.

Dosud to ovšem byla nabídka, jdoucí panské poptávce naproti. Z vlny, valící se Evropou teď, však už trčí i hrot vzpoury. Pěsti na vrata metropolí, co „globalizaci“ všeobecné hojnosti jen naslibovaly. A nadělily ji jen hrstce kompradorů – kdežto ostatní masu drží pod prahem důstojnosti. Především to je to nové, čím stěhování národů míchá kartami, v nichž jde i o nás. Panstvo, mající to na svědomí, to chce „rozepsat“ i zemím a vrstvám, jež nikoho jaktěživ nedrancovaly.

Tu demagogii odrazí jen zpráva, mířící až k jádru věci. Řešením je jen masivní reparace – na účet těch, komu z „třetího světa“ napadaly zlaté cihly. V podobě rozvojových investic, které mu vrátí práci a elementární důstojnost – a zkrotí i ekologická rizika. Nic polovičatějšího to stěhování už nezastaví. Právě to se však nerodí ani v zárodku. Čím později na to dojde, tím víc bude mezitím na koni fanatismus všeho druhu. Ve „třetím světě“ – i v samotné „pevnosti Evropa“.

„Elity“ se k tomu nemají. Pouštět žilou umí jen nám. Právě o tom se zdá být i barnumsky avizovaný „plán B“, který začaly kuchtit v Bruselu minulé pondělí. „Muslimští bratři“ z Ankary se sice „zavázali“, že začnou migranty, které nám expedovali, brát zpátky. Jen ale pod podmínkou, že Evropa místo nich přijme jiné – „kus za kus“. Turecký pašalík tak dostane další miliardy přesto, že spustil totalitní teror i doma. V situaci, kdy si vraždou ruského pilota zadělal na sankce, které ho vyjdou na desítky miliard. A pokleslá reputace Turecka sráží dolů i příliv turistů z jiných zemí. „Plán B“ tak zatím vypadá spíš jako „záchranný balíček“ Erdoganovi. Zvlášť vytrucuje-li si i bezvízový režim s „Schengenem“. Lepší dárek si export chaosu a teroru do Evropy přát snad ani nemůže.

Geneticky modifikované potraviny, téma diskusí o chudobě a kvalitě výživy. Jste pro jejich další rozvíjení? Souhlasíte s tvrzeními, že nejen geneticky modifikované, ale i jiné potraviny pochybné kvality začínají být problémem výživy chudší části obyvatelstva zejména v USA?

Páteří amerického marketingu je „three-tiers concept“. Tedy prodej v zásadě stejného produktu, nabízeného ve třech kvalitách – „good“, „better“ a „the best“. „Globalizace“ to změnila v univerzální praxi. Velice markantně i v případě potravin. A to jak pro „třetí svět“, tak třeba i Českou republiku – oproti „staré Evropě“. Hordy bruselských byrokratů sepisují směrnice, jak nesmí vypadat kyselá okurka. Které jablko je „podměrečné“, a vhodné tak už jen na mošt. Kam všude nelze napsat „máslo“ nebo „rum“. Seznam té idiotské buzerace je samozřejmě ještě mnohem delší. Zato zákaz prodávat to samé – ve stejném balení, ale úplně jiné kvalitě – si nikdo sesmolit netroufne. U nás ta nižší přitom stojí mnohdy víc, než ta vyšší hned za Rozvadovem.

Nejde jen o chuť. Internetem kolují i vážnější expertízy. Špičkoví odborníci tu varují před fatálními zdravotními riziky. Naše kuchyně je dnes, papírově vzato, zdravější než ještě docela nedávno. Počet klientů onkologických klinik se však téměř zdvojnásobil. Za pouhých deset let a v době, kdy se prý životní prostředí radikálně zlepšilo. Kde se ta expanze rakoviny bere? Čím to, že napadá stále mladší ročníky? A hlavně tlusté střevo i jiné orgány, kde hraje klíčovou roli právě to, co jíme a pijeme? Je to jen nahodilá synchronie?

V Americe zarazí i jiná věc. Obezita – často tak obludná, jak ji Evropa skoro nezná – je tu typická pro příjmově nejnižší vrstvy. Ještě v 80. letech to byl okrajový jev. Už na prahu století však doslova zaplavil ulice. Přemírou kalorií tu bude jen u pár procent. Potraviny, upravené geneticky – či z chovů, přikrmovaných anaboliky - však konzumují hlavně tyto vrstvy. Dá se kauzální vazba vyloučit i tu?

Atlas všech rizik, spojených s GMO a „urychlovači růstu tkání“, se teprve rodí. Co chvíli přibude nový signál. Z posledního v pořadí mrazí. Tvrdí totiž, že jsou to právě geneticky upravené potraviny, co lidské organismy zbavuje i reprodukční schopnosti. Ten zdroj to spojuje i s tím, co z jistých sejfů uniklo už před pár lety. Optimální počet světové populace – stálo v té „studii“ – je v řádu 1–1,5 miliardy. A vše nad tuto hranici je pro byznys už jen přítěží. Je to jen „konspirační“ folklór? Nebo něco víc?

Ve světle všeho, o čem jsme hovořili... Jaké ekonomické recepty nyní potřebuje vyspělý svět? Novátorsky levicové typu nepodmíněný základní příjem, zdanění neproduktivního kapitálu, zdanění vyšších příjmů, ,,fair trade“ uspořádání vztahů mezi chudými a bohatými zeměmi... Nebo konzervativně pravicové, tedy vyšší odpovědnost jedince, odbourávání sociálního státu, snižování daní, liberalizace trhu práce? Nebo „národní kapitalismus“ typu Ruska a Číny, kde stát je v určitých oblastech velmi silný, kontroluje strategická a síťová odvětví, na druhé straně jsou tam nízké daně, snaha odbourávat byrokratickou zátěž...

Pravice, schovaná za liberální frázi, je u cíle. Překročit vlastní stín už nemá kam. Ztuhla ve sfingu asociálního inženýrství. Těm „za vodou“ to lahodí. Opačný pól už jen dráždí. Toho se zastane víc i Orbán a Marine Le Penová. Dělat z nich fašisty je nesmysl. Z těch, kdo jim funí do zátylku, však už mnohdy ne.

„Reformní“ levice vzdala i reformy, které by kapitalismus polidštily aspoň zčásti. Teď už se pere jen o koryta, která ho odlidšťují. Svět změní k lepšímu jen síly nalevo od ní. Jen jim tak zůstal i terén, kde se dřív utkávala soc.dem. s liberálním reformismem. Levici, která není na prodej, to nabízí nevídanou šanci. Rubem je zákeřná past. Tkví v tom, nakolik „reformovatelný“ je vůbec ještě svět, sevřený krunýřem dnešní ekonomické a politické moci.

Restituce všeho, oč „sociální stát“ už přišel – a naopak jeho další expanze – je imperativem lidských práv, visících na dnešním oltáři hned nahoře. Je to však i jeden z klíčových směrů, jak děsivé disproporce dnešní ekonomiky aspoň zmírnit. Jenže už její dnešní provoz – a tím i financování sociálních položek – se zvládá jen za cenu dalšího zadlužování. Gordický uzel rozetne jen zásadní redistribuce příjmů. Ta je však tím posledním, nač „elity“ přistoupí po dobrém. Skutečnou změnu přinese až demokratizace vlastnické struktury. Základy se jí přitom dají klást už dnes. Například expanzí veřejného sektoru všude tam, kde ten privátní očividně selhává – anebo si z veřejného dělá dojnou krávu.

Pokud jde o jiné reformní inciativy už dnes, osobně považuji za klíčové ty, jejichž cílem je redukovat parazitní rentu – i prostor, v němž si finanční „kasina“ smí hrát s „penězi jiných lidí“. Nejenom cestou „sektorového“ zdanění, ale i přímých mantinelů. Jen to vytvoří zdroje i na „základní nepodmíněný příjem“, zkracování pracovní doby i další humanizující kroky na opačném pólu. Razit ty požadavky, aniž se udeří na jejich skrytý rezervoár, znamená koledovat si o stigma, že je to levice, kdo chce veřejnou kasu zadlužit ještě víc. A přihrávat falešné alibi „elitám“, které nás do dluhové pasti ženou i nad ohlodaným torzem „sociálního státu“.

Nepančovaná levice musí být oázou naděje. Na ale za cenu, že sama živí iluze. A dělá tak, jakkoli bona fide, užitečného idiota. To není pozvánka do čekárny, jak to dopadne. Ale kostra manuálu, jak na to. To, s čím levice přichází, nesmí znít jako dobromyslná suplika, jíž chybí vlastně jen pár poslaneckých hlasů – takže to možná napraví už příští volby. V poloze parlamentních tisků osloví jen hrstku. Chce to panorama reálných zájmů – a jejich demarkačních čar. Legitimních nároků – a žáby na prameni. Teprve pak se legitimní požadavky stanou silou, opřenou o vůli angažované většiny. Až jí dají i politický tvar.

Jen tak má znovu šanci i to, co se už zdávalo banalitou. Dnešní produkční potenciál by uměl jak „nepodmíněný základní příjem“, tak kratší pracovní dobu i řadu jiných civilizačních skoků. Škrtí ho bludný kruh, v němž střečkuje akumulace kapitálu. I mnohem skromnější cíle jsou tak reálné až za jeho horizontem. Až to rozcestí nastane, začínat od nuly by bylo pozdě. Návrhy, atakující už dnešní poměry, musí mít i strategický rozměr. Právě tím jsou levice a „levice“ k rozeznání. Už na první pohled.