Pískání a nadávky provázely při pokládání květin na Národní třídě premiéra Andreje Babiše i vicepremiéra Jana Hamáčka. Zatímco na premiéra křičeli: „Táhni odsud, estébáku,“ Hamáčka nazývali ocáskem. Nejen s pískáním, ale i s výzvami k odstoupení se setkal rektor Univerzity Karlovy Tomáš Zima při proslovu na Albertově. O čem tyto protesty svědčí?

Svědčí hlavně o tom, že někteří svým chováním naštvali jiné lidi tak, že se rozhodli svůj názor projevit právě takto. To je všechno, co mají ty tři události společné. Kdybyste to chtěli rozebrat, tak bychom to museli rozdělit na tři případy. Prvním je Andrej Babiš, který dál polarizuje společnost a nedaří se mu ji přesvědčit, že by mohl být přirozeným reprezentantem většiny lidí v zemi. Být úctyhodným není to samé jako vyhrát volby. Jeho předlistopadové působení vnímají lidé právě v souvislosti se 17. listopadem citlivě. Jan Hamáček to schytává hlavně za to, že není jasné, zda jde ČSSD dnes o něco víc než jen o to přežít svou klinickou smrt. Za mne jsou to ale dnes hlavně sociální demokraté, kteří toho mohou svými postoji v zemi hodně změnit. Jen není jasné, jestli to není nakonec sebevražedná mise. Pokud jde o rektora Tomáše Zimu, tak si myslím, že má za sebou sérii kroků, které vyvolávají pochybnosti o tom, že by byl schopen ustát silnější tlak nějaké vlivné skupiny na univerzitu a její svobody. Myslím si ale, že křik a pískot je vždy výrazem určité bezmoci nad tím, co se děje. Jsou to mezní reakce, které svědčí o tom, že něco je rozbité.