Pískání a nadávky provázely při pokládání květin na Národní třídě premiéra Andreje Babiše i vicepremiéra Jana Hamáčka. Zatímco na premiéra křičeli: „Táhni odsud, estébáku,“ Hamáčka nazývali ocáskem. Nejen s pískáním, ale i s výzvami k odstoupení se setkal rektor Univerzity Karlovy Tomáš Zima při proslovu na Albertově. O čem tyto protesty svědčí?
Svědčí hlavně o tom, že někteří svým chováním naštvali jiné lidi tak, že se rozhodli svůj názor projevit právě takto. To je všechno, co mají ty tři události společné. Kdybyste to chtěli rozebrat, tak bychom to museli rozdělit na tři případy. Prvním je Andrej Babiš, který dál polarizuje společnost a nedaří se mu ji přesvědčit, že by mohl být přirozeným reprezentantem většiny lidí v zemi. Být úctyhodným není to samé jako vyhrát volby. Jeho předlistopadové působení vnímají lidé právě v souvislosti se 17. listopadem citlivě. Jan Hamáček to schytává hlavně za to, že není jasné, zda jde ČSSD dnes o něco víc než jen o to přežít svou klinickou smrt. Za mne jsou to ale dnes hlavně sociální demokraté, kteří toho mohou svými postoji v zemi hodně změnit. Jen není jasné, jestli to není nakonec sebevražedná mise. Pokud jde o rektora Tomáše Zimu, tak si myslím, že má za sebou sérii kroků, které vyvolávají pochybnosti o tom, že by byl schopen ustát silnější tlak nějaké vlivné skupiny na univerzitu a její svobody. Myslím si ale, že křik a pískot je vždy výrazem určité bezmoci nad tím, co se děje. Jsou to mezní reakce, které svědčí o tom, že něco je rozbité.
Jak posoudit vystoupení Pavla Novotného v ruské TV?Anketa
Snad největší nevoli sklidil Václav Klaus mladší. „Ty zkurvysyne,“ musel si vyslechnout poslanec Klaus se svým doprovodem, když chtěl uctít 17. listopad. Další mu nadávali do „Putinových děvek“. Podle některých neměl Václav Klaus mladší na Národní třídu vůbec chodit, jiní tvrdí, že s sebou neměl brát dceru. Co k tomu říci?
Neumím posoudit, zda byla, nebo nebyla největší. Myslím, že Václav Klaus mladší vsadil na politiku postavenou na emocích, vyvolávání strachu a vhodně usměrněných polopravd. Za těchto okolností k sobě přitahuje výrazně větší pozornost než drtivá většina politiků. Když se podíváte do výzkumů veřejného mínění, tak se mu tahle strategie začíná vyplácet. Jestli někdo někam měl nebo neměl chodit, není otázka, na kterou chci odpovídat, ať si kdo chce, chodí, kam chce. Blbý je, že jsem ve společnosti, která věnuje víc pozornosti křiku pár lidí než skutečným problémům. Nakonec asi nejhorší na tom všem je, že se tak vytváří a dál posiluje pocit, že společnost je rozdělena na dva davy křiklounů, kteří se snaží navzájem překřičet či přesprosťačit. Realita je ale jiná, na obrazovkách i v diskuzích pod články vidíme jen zlomky společnosti.
V uplynulých dnech několikrát zazněla kritika vůči používání slov pravdoláska a pravdoláskař. Nad tím, že se používá v pejorativním smyslu, se pozastavil před kamerami ČT Petr Pithart. Rozčilovala se i Nora Fridrichová na Václaváku. Připomínala, že je to třicet let, co Havel řekl, že „pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“. Tento výrok je podle ní zesměšňován a vulgarizován stejně jako ti, kteří se k němu hlásí. Proč se tato vyjádření používají v negativním kontextu? Lze souhlasit s tím, že karikování slov o pravdě a lásce je minimálně nevhodné?
Mě to vlastně štve. Zvlášť proto, že tyhle útoky na slova jako pravda a láska přicházejí od lidí, kteří se dnes hlásí ke konzervativnímu a národoveckému proudu. Přitom české myšlení bylo vždy spojeno právě s těmito pojmy. Stačí se podívat na Mistra Jana Husa, zakladatele naší státnosti Tomáše Garrigue Masaryka, ale třeba také na takové myslitele, jako byl Emanuel Rádl nebo Jan Patočka. Ti všichni v dějinách patřili mezi ty, kteří si právě moc pravdy velmi silně uvědomovali a přemýšleli o ní. Na prezidentské standartě máme napsáno Pravda vítězí a zároveň se pravdě vysmíváme. Láska je pak tím nejvyšším ze trojice víry, naděje a lásky, o které naší křesťanské tradici nejvíce jde. Je smutné vidět, jak se tohle všechno ničí kvůli nedůvěře, beznaději a nenávisti. Na druhou stranu ale já pořád věřím, že pravda vítězí, jen to má trochu krkolomnou cestu. Víra v to, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí, je podle mne jednou z největších myšlenek téhle země v kontextu celé Evropy.
Pokud jde o vztahy s Ruskem a řešeninašíbolestné minulosti, nynípřilil olej do ohně starosta Řeporyjí Pavel Novotný snahou o vybudování pomníku vlasovcům. Dokonce vystoupil v ruské televizi a pohádal se tam. Ať už kvůli němu, nebo kvůli jiným konfliktům s Ruskem nechali Rusové v Moskvě 10 hodin čekat naši vládní delegaci. Je to celé jen „pěna dní“, nebo už tady máme opravdový problém? Proč má být cokoliv kolem Ruska tak velké téma?
To je složitější otázka. Na té nejjednodušší úrovni můžeme říct, že jakkoli se někomu chování Pavla Novotného nemusí líbit, tak jeho chování je součástí svobody slova. Nevěřím tomu, že ruská státní televize nevěděla, koho si to zve do debatního pořadu, obdoby Kotle. Čekala skandál, dostala ho. Bylo by naivní si myslet, že se Pavel Novotný začne chovat jinak jen proto, že je v ruské televizi, a nemyslím si, že by autoři toho pořadu byli nějak naivní.
Nutno ovšem dodat, že pro Rusy jsou témata spojená s kritikou Sovětského svazu za druhé světové války citlivou záležitostí. Rusko chce, aby mu byla projevována úcta, byť již to dávno není nějaká globální velmoc a vlastně žije ze vzpomínek na časy, kdy pod hlavičkou Sovětského svazu prakticky neomezeně vládlo velké části světa. Heroický příběh o Sovětském svazu, který porazil hitlerovskou třetí říši prakticky bez pomoci, je součást ruské národní identity, a také silným nástrojem ruské státní propagandy. Jakékoli zpochybnění tohoto příběhu je automaticky státní mocí bráno jako nepřípustné. Jenže ono to bylo celé složitější.
Pokud by to mělo být tak, že nám kvůli Novotnému bude Putinova garnitura dělat obstrukce, znamenalo by to, že doufá, že stát má u nás takovou moc, aby zpacifikoval řádně zvolené zástupce samosprávy. Na tohle jsme u nás, a obzvlášť od Rusů hákliví.
Konečně je tu poslední rovina: Vztah mezi Ruskem a Českou republikou, ale také vztah mezi Rusy a Čechy. Na státní úrovni Rusko není přítelem České republiky a naopak. Rusko je bezpečnostní hrozba a jeho chování na Ukrajině má být pro nás mementem. Na druhou stranu je naše země novým domovem pro desítky tisíc Rusů, kteří k nám přicházejí za lepší životem. Někteří tu žijí už v druhé generaci a mají české občanství, jsou součástí naší země. Vůči nim bychom se měli chovat vstřícně a snažit se o jejich maximální integraci tak, abychom je nevyháněli do náruče Putina. To, že je Putinovo Rusko zemí, ve které vládne organizovaný zločin maskovaný za stát, by nemělo posilovat v Češích domácí antirusáctví.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jaroslav Polanský
