Letos v říjnu kandidujete v senátních volbách za Stranu soukromníků v Olomouci. Co vás vedlo k tomu, že jste se rozhodl kandidovat, a proč právě za Stranu soukromníků ČR?
Dne 17. listopadu 1989 jsem byl na Albertově, pamatuji tehdejší očekávání. Uběhla desetiletí a společnost je rozpolcena. Vytrácí se paměť. Ba co víc, vytrácí se „selský rozum“. Stále méně je respektován názor občana. Slovo občan zdůrazňuji, neboť pociťuji odklon od modelu občanské společnosti k autoritativnímu řízení státu. Na modelu středostavovské společnosti byl vystavěn úspěch meziválečného Československa. Střední stav nyní reprezentuje šest set tisíc deklarovaných soukromníků České republiky.
Zvažoval jsem, zda přijmout oslovení ze Strany soukromníků ČR. Konečnou odpověď mi dali jak mí mladší kolegové – studenti, tak má osobní zkušenost. Ti mladší mě povzbudili slovy: „Nerozděluješ, umíš propojovat!“ Osobně pak odmítám v České republice prosazující se společenský model „rozděl a panuj!“ A ona osobní zkušenost? Ve své praxi se po desetiletí pohybuji mezi Čechy v cizině, od Vídně po Los Angeles nebo Buenos Aires, od Švédska po Izrael. Jen ve druhé polovině 20. století odešlo do ciziny více než dvě stě tisíc Čechů. A ve většině se prosadili jako soukromníci. Svou pílí a pracovitostí. Pro mě to odpovídá kvalitní prvorepublikové zkušenosti a realitě. Máme co dohánět. Nakonec i současná Česká republika „ve světě“ stále žije z odkazu meziválečného Československa.
S jakými cíli jdete do voleb osobně?
Vstupuji s tím, co umím. Pohybuji se v oblastech vzdělávání, vědy, kultury. V pozici vysokoškolského učitele naslouchám třetí desetiletí názorům studentek a studentů, od nejmladších až po seniory – studentky a studenty univerzit třetího věku. Jsou kritičtí ke stavu společnosti, stále víc, a to právem. Pociťují, že jsou omezováni – dokonce v části svých práv vyslovit svůj názor. Za zásadní pokládám vytvářet prostor pro budoucí řešení, nechat hovořit druhé, třebaže oponenty. Vytratilo se umění naslouchat, vytratilo se vážit si poctivé práce. Vážit si poctivé práce, vážit si slušnosti – jsou to skromné cíle?
Fotogalerie: - Soukromník Felix
Ve volbách proti vám bude osm dalších kandidátů. Čím byste své voliče přesvědčil, aby dali hlas právě vám?
Nikdo z kandidátů není nepopsaným listem. Máme za sebou výhry i prohry. Sociální sítě dovolují, abychom byli velmi rychle prolustrováni. Oslovujeme svou minulou a současnou prací, svým chováním k okolí. Jiné deklarace jsou falešné. Pro každého – i pro historika je zajímavé číst, co vše bylo v minulosti deklarováno a nenaplněno. Budu jednoduchý – nabízím zkušenost domácí i zahraniční, nabízím korektnost. Umím naslouchat. Historik má mít odvahu vstoupit i do aktuálního dění – nejen přednášet za katedrou. Připomínám, že být korektní není slabost, být korektní je normální.
Psali jsme:
Co by byl první krok v senátu, který byste po svém zvolení učinil?
První krok nebudu předvídat, nebudu předbíhat dění. Zkusme to třeba v příštím rozhovoru. Z mnoha možných kroků vybírám alespoň jeden – zmenšit byrokratizaci státu, zmenšit byrokratizaci občana – podnikatele, snížit byrokratizaci našeho života.
Co je podle vás největším problémem Olomouce, který je třeba vyřešit?
Co je zapotřebí osvětlit – a vyřešit ve vztahu k Olomouci, je z republikového pohledu pověst města. O tom jsme takřka denně informováni periodiky. Přijedu-li do Prahy, jsem dotazován – „tak jak u vás?“. Jde o diskutované propojení politiky, byznysu, policie, kriminálního prostředí. Olomoucký případ/olomoucký příklad, pojmenovaný Vidkun, sehrává z pohledu renomé Olomoucka zápornou roli. Ale jsou to naopak právě Olomouc, Haná, střední Morava, kde jsou kromě velkého kapitálu tisíce drobných a středních podnikatelů od zemědělců, řemeslníků až po profese lékařů, psychologů, učitelů atd., všichni v soukromém sektoru, kteří jsou ve své píli konfrontováni s realitou moci a arogance.
Svou pozici bude ve volbách obhajovat senátor Martin Tesařík z ČSSD. Odvedl podle vás za svoje působení dobrou práci?
Pan senátor je volen za ČSSD, tudíž naplňuje priority či představy své strany. Pohybuje se v politice desetiletí. Každému, ať v politice či mimo politiku, se při zastupování veřejného zájmu povede mnohé naplnit ke spokojenosti většiny, jindy může být spokojenost, i samotného senátora, menší. Bezesporu pana senátora mrzí (výše zmíněné) záporné vnímání Olomouce v českých médiích a v České republice obecně. Chceme-li hodnotit, pak musíme hodnotit stranu, kterou zastupuje, a tou je sociální demokracie. Sociální demokracie se vzdálila zájmu občana. Jako vysokoškolský učitel učím kladnými příklady. A občan má právo vstoupit do veřejného prostoru nejen v den voleb. V den voleb vyjádří své generální mínění. Senát není prostorem určeným pro účelovou konfrontaci, senát je prostorem pro vážení názorů, i protichůdných, a to ve prospěch občanského zájmu.
Ve své vědecké práci jste se mimo jiné věnoval i imigrantům do Latinské Ameriky. Lze to nějak porovnat se situací s uprchlíky z arabského světa do Evropy?
Co propojuje imigraci na americký kontinent, která se děje v dlouhém čase od konce 15. století dodnes, je více než půl tisíciletí a uprchlíky přednostně z arabského světa do Evropy v posledních letech, je pojem MIGRACE. Migrace je pohybem a pohyb je přirozeným stavem života. Jde o přirozený jev, tudíž v lidské společnosti nic nového. Půl tisíciletí na jedné straně a několik let či desetiletí na straně druhé lze obtížně srovnávat, nemá-li to být porovnávání účelové. Kde vidím kardinální současný problém při všech tragédiích v arabském světě? Je jím Turecko, role Turecka, odklon Turecka od hodnotového světa Evropy.
Někteří historici říkají, že spolu s imigranty přijde i konec křesťanských hodnot v Evropě. Jaký je váš názor?
Těžiště křesťanského světa leží v románské Americe, v Latinské Americe. Taková je světová realita. Nakonec obsazení svatopetrského stolce Latinoameričanem, Argentincem – papežem Františkem, je toho potvrzením. Musím připomenout, že byl v Latinské Americe spíše očekáván brazilský kandidát. A doplním, že František je první protiváhou jinému Argentinci a nejpopulárnějšímu Latinoameričanovi 20. století – Che Guevarovi. Oba dva chtěli/chtějí společnost léčit. Dám přednost léčbě slovem.
Pokud hledáme příčiny konce křesťanských hodnot, pak je nutné zastavit se na prahu vlastního „českého domu“ – zvláště „nepokradeš“ denně zní v médiích. A těch přikázání máme deset. Ale jde nám o Evropu a jak žít s našimi nejbližšími sousedy. Evropa jiné sousedy než arabský svět neměla a nebude mít. Evropa s bolestí přes světové konflikty dozrála do současné podoby. Evropa podává pomocnou ruku a našim sousedům, kteří v Evropě hledají ochranu, nezbývá, než respektovat evropské hodnoty. Pokud se MY sami evropských hodnot nevzdáme, nebudou ztraceny.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Barbora Richterová
