Vypadá to, že se Donald Trump začíná více soustředit na mezinárodní politiku, než se očekávalo. Byl však americký útok na leteckou základnu, kterou využívá syrská a ruská armáda, bez patřičného vyšetření chemického útoku v syrské provincii Idlíb, nutný?

Jistě to tak může působit, ale nemyslím si, že by Trump opravdu domácí politiku  odsunul, jak říká americké úsloví, „na zadní hořák“, protože se rozhodl přednostně řešit stávající mezinárodní krizové situace. Ten útok na společnou syrsko-ruskou leteckou základnu a hrozby severokorejskému režimu přece ani v nejmenším k nějakému řešení nesměřují. Konfrontační atmosféru naopak vyhrocují a odhodlání protivníků čelit americkému nátlaku jen posilují. To znamená, že nemohou sloužit jako základ nějakého řešení přijatelného pro všechny zúčastněné. Myšlené vážně mohou být jen krokem k další eskalaci s nedozírnými následky, které by mohl riskovat jen někdo zcela iracionální. A Trumpovi, přes všechnu jeho nepředvídatelnost, takovou iracionalitu připisovat nelze.

Proto si myslím, že motivaci těch jeho zahraničních iniciativ je třeba hledat jinde, a to  v naléhavé potřebě řešit politické problémy, kterým čelí na domácí scéně. Konkrétně  potřebuje vzít vítr z plachet kritikům, kteří ho obviňují, že v případě potřeby nedokáže být dostatečně rozhodný v použití americké vojenské síly, a jednak – a to hlavně – jednou provždy smést ze stolu obvinění, že tajně kooperuje s Putinem za to, že mu měl dopomoci k volebnímu vítězství nebo třeba i proto, že Rusové na něho mají kompromitující materiály. Vsadil na to, že americká veřejnost bude chápat ten útok na základnu v Idlíbu především jako úder proti Rusům kvůli jejich podpoře Bašára Asada a že jeho protivníci dospějí k závěru, že kdyby byl opravdu kontrolován Rusy, tak by ho přece nemohl nařídit. Částí americké veřejnosti, která k němu byla až dosud ostře kritická, i mainstreamovými médii to tak skutečně bylo přijato, takže v tomto směru mu to vyšlo.