Vypadá to, že se Donald Trump začíná více soustředit na mezinárodní politiku, než se očekávalo. Byl však americký útok na leteckou základnu, kterou využívá syrská a ruská armáda, bez patřičného vyšetření chemického útoku v syrské provincii Idlíb, nutný?
Jistě to tak může působit, ale nemyslím si, že by Trump opravdu domácí politiku odsunul, jak říká americké úsloví, „na zadní hořák“, protože se rozhodl přednostně řešit stávající mezinárodní krizové situace. Ten útok na společnou syrsko-ruskou leteckou základnu a hrozby severokorejskému režimu přece ani v nejmenším k nějakému řešení nesměřují. Konfrontační atmosféru naopak vyhrocují a odhodlání protivníků čelit americkému nátlaku jen posilují. To znamená, že nemohou sloužit jako základ nějakého řešení přijatelného pro všechny zúčastněné. Myšlené vážně mohou být jen krokem k další eskalaci s nedozírnými následky, které by mohl riskovat jen někdo zcela iracionální. A Trumpovi, přes všechnu jeho nepředvídatelnost, takovou iracionalitu připisovat nelze.
Proto si myslím, že motivaci těch jeho zahraničních iniciativ je třeba hledat jinde, a to v naléhavé potřebě řešit politické problémy, kterým čelí na domácí scéně. Konkrétně potřebuje vzít vítr z plachet kritikům, kteří ho obviňují, že v případě potřeby nedokáže být dostatečně rozhodný v použití americké vojenské síly, a jednak – a to hlavně – jednou provždy smést ze stolu obvinění, že tajně kooperuje s Putinem za to, že mu měl dopomoci k volebnímu vítězství nebo třeba i proto, že Rusové na něho mají kompromitující materiály. Vsadil na to, že americká veřejnost bude chápat ten útok na základnu v Idlíbu především jako úder proti Rusům kvůli jejich podpoře Bašára Asada a že jeho protivníci dospějí k závěru, že kdyby byl opravdu kontrolován Rusy, tak by ho přece nemohl nařídit. Částí americké veřejnosti, která k němu byla až dosud ostře kritická, i mainstreamovými médii to tak skutečně bylo přijato, takže v tomto směru mu to vyšlo.
Zároveň si myslím, že Trump nařídil ten útok na společnou syrsko-ruskou leteckou základnu v přesvědčení, že když bude Rusy s předstihem dvou hodin ohledně útoku varovat, že rusko-americké vztahy žádnou podstatnou újmu neutrpí a že Putin pochopí, že Trump si tím získává mandát k případnému budoucímu sbližování s Ruskem. Jestli mu vyjde i to – za předpokladu, že to tak opravdu koncipoval – je v současné době nemožné předpovědět. Vyloučit se to ale nedá, koukněte na rusko-turecké smíření po sestřelení ruského bombardéru tureckým bojovým letadlem v listopadu 2015.
Podle ruského premiéra Dmitrije Medveděva byla akce na hraně vojenského střetu s Ruskem. Kam až může toto „pošťuchování“ zajít?
Jestliže se v těch předcházejících úvahách mýlím a Trump by se dál snažil tlačit na Rusko vojensky, což považuji za krajně nepravděpodobné, tak to povede zcela určitě k onomu Medveděvem zmíněnému střetu. Ruské prohlášení, že každá další vojenská akce proti Rusku – a rozumějme tím i vitální ruské zahraniční zájmy – povede k vojenské odvetě, bylo ultimativní. A každému, kdo má jen základní znalost tradičních ruských hodnot a ruského chápání národní cti, musí být jasné, že Rusové podle toho ultimáta budou konat.
V současnosti, alespoň verbálně, je na mušce USA Severní Korea. Vámi ceněný viceprezident Mike Pence prohlásil, že USA došla strategická trpělivost s KLDR. Dojde k útoku na východoseverní konec „osy zla“?
Nejdřív k tomu, že Mika Pence si „cením“. To je nedorozumění. Když jsem v minulém rozhovoru vyjádřil názor, že Pence je pro Trumpovy voliče i republikánské politiky stoupající hvězdou, která může nakonec Trumpa tak zastínit, že Republikáni nominují Pence svým kandidátem v příštích prezidentských volbách místo něj, bylo to prostě proto, že se mi to jeví jako fakt. Že by šlo ale o skutečného ideologického spoluúčastníka Trumpovy vzpoury proti washingtonskému establishmentu – o druhého Trumpa, ale bez Trumpových nevyzpytatelných přemetů – si nemyslím ani dost málo. Ideologicky jde o zcela jinou osobnost, a to o náboženského fundamentalistu, jednoho z takzvaných „evangelicals“, ale neplést s našimi evangelíky. Jako takový se mi jeví spíš jako vážná politická hrozba – věří mimo jiné v druhý příchod Kristův, kterému bude předcházet, jak praví Zjevení svatého Jana, apokalyptická bitva dvou supervelmocí. Tedy ne zrovna někdo, kdo by takovému střetu chtěl zabránit.
Ale k prohlášení o tom, že Spojeným státům americkým „došla strategická trpělivost“ s KLDR. Zřejmě to má být hrozba, ale její konkrétní význam bychom mohli znát jen tehdy, kdyby bylo také řečeno, co to ta „strategická trpělivost“ je. Mně se to jeví jen jako umně formulovaná fráze, která má zastřít, že Spojené státy žádnou strategii pro imunizaci – neřkuli likvidaci – severokorejského režimu nemají. A ani mít nemohou, pokud nebudou ochotné vyvolat jaderný konflikt obřích rozměrů, při kterém zmizí z povrchu světa minimálně celá Jižní Korea a větší část Japonska, a možná i část západního pobřeží Spojených států amerických. Takže nic než jalové řeči. Aspoň dokud Pence je jenom viceprezidentem.
V Turecku proběhlo referendum, podle něhož byly prezidentu Erdoganovi přisouzeny obrovské pravomoci. Do jaké míry to změní vztah Západu ke svému partnerovi z NATO?
Pokud bude Erdogan ochoten plnit své závazky k NATO, nezmění to nic. Západní média nás budou ujišťovat, že ta jeho autokracie není až zas tak hrozná, a že vlastně je potřebná, aby se země stabilizovala. Podobně jako v případě jiných autokratických režimů, které jsou spojenci Spojených států amerických, třeba Saúdské Arábie. Ale o tom, že Erdogan se bude ochoten podřídit disciplíně NATO, lze oprávněně pochybovat.
Vztah EU k Turecku to ještě více ochladí. Nemyslíte si, že by v reakci mohla přijít další migrační vlna z východu?
Závisí na tom, čeho se bude vedení EU bát víc, migrační vlny, nebo dalších ústupků Erdoganovi. Tipuji, že se budou bát víc toho prvního.
Jak vnímáte Trumpovy názorové veletoče ve vztahu k Číně? Nejdřív nepřítel, nyní kamarád...
Ten jeho čínský veletoč nebyl podle mého názoru opravdovým zvratem nějakého upřímně zastávaného postoje ve prospěch jiného. Mně se to nejeví jako názorový veletoč, ale jako aplikace silácké vyjednávací metody „carrot and stick“, tedy „cukr a bič“, ve které se doufá, že protivník, když dáme najevo, že jsme ochotni ustoupit od extremistického požadavku, bude spíš ochoten k nějakému pro nás žádoucímu kompromisu. Zřejmě je to metoda, na jejíž úspěšnost Trump věří, asi mu v podnikání dobře sloužila. Její aplikace v politickém kontextu je ale problematická, protože na rozdíl od většiny podnikatelských vítězství a porážek ty politické nejsou nutně definitivní a nevratné.
Je možné pro běžného člověka, aby se v tomto „vodopádu“ informací ještě dokázal orientovat a podle nich si tvořit vlastní názor? Máte na to vy nějaký osvědčený systém?
Pro běžného člověka to obtížné asi je, ale pro profesionálního, vysokoškolsky vzdělaného politologa, trénovaného v tom, jaké parametry – historické, sociologické, ekonomické, psychologické a další – je třeba brát v analýzách a prognózách v úvahu, by to zas takový problém být neměl. Ta potíž je spíš v něčem jiném. V tom, že objektivní profesionální politolog se nemá kde uplatnit. Světovým médiím, včetně našich, nejde ani dost málo o nějaký dobře fundovaný politologický rozbor, ale o manipulaci veřejnosti, a vlády zase chtějí přitakávače. Legitimní politologie se tak stává čím dál tím víc jen samoúčelnou akademickou disciplínou, která nemá možnost být běžnému člověku k užitku.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
