Který z uvedených lídrů má vaši největší důvěru?Anketa
Symbolicky na Den učitelů vyrazily stovky pedagogů, doktorandů a studentů humanitních oborů vysokých škol demonstrovat za vyšší platy. Vadí jim, že berou stejně jako nekvalifikovaní pracovníci. Máte pro ně pochopení? Nebo byste jim namítl, že výše kvalifikace není rozhodujícím kritériem pro odměnu za práci, ale potřebnost či prospěšnost vykonávané práce pro společnost? Nebo to vidíte úplně jinak?
Po celou dobu mého ministrování na mně pokřikovali kolegové z vysokých škol, že už mám prezidentu Zemanovi předložit seznam profesorů ke jmenování. A já to udělal až dva dny před ukončením mého ministerského působení. Protože jsem si nedovedl představit, že budu stát v historické budově Karolina a všem stejně koukat do očí a třást rukama. Navíc bych se tím aktivně zúčastnil debaty mezi prezidentem Zemanem a bývalým ministrem školství Fialou, která nešla k podstatě problému. A prezidenta Zemana se nepodařilo do věcné debaty vtáhnout, což nikoho znalého jeho osobnosti celkem nepřekvapuje.
Pak jsem psával složité polemiky, jak by se měla napravit kvalita profesorské profese na vysokých školách. Ani je radši nebudu citovat, číst je nemá smysl, čas je zavál. Pokud jde o humanitní obory, generace profesorů vzešlých z kotelen, kteří byli šťastni, že konečně mohou celé dny trávit v knihovnách a posluchárnách a mohou se konečně věnovat svému oboru, odešla.
Jací jsou ti, co přišli po nich a teď by měli být tahouny vzdělanosti?
Současní profesoři zahrnují například tyto typy: 1) Vyučující co největšího počtu studentů, na humanitních fakultách. 2) Excelentní vědci plnící kritéria vysoké citovanosti bez ohledu na různé dopingové (pardon, publikační) aféry, jejichž snahou je, aby studenti zejména pracovali na jejich projektech a nekladli zbytečné otázky, zejména na přírodovědeckých fakultách. 3) Vysoce kvalifikovaní státní úředníci, zejména na lékařských fakultách, kteří legitimují medicínské postupy, o nichž vyučují v kursech dalšího vzdělávání. 4) Profesoři na technických fakultách a univerzitách, často s vlastní firmou nebo kanceláří.
Pro laickou veřejnost bych je přirovnal k těmto kategoriím: instruktoři v praktických kursech, špičkoví sportovci, vysoce kvalifikovaní státní úředníci a odborníci s těsným napojením na praxi. Tím nechci vůbec říci, že tato typologie je vyčerpávající. Ale na druhou stranu systém k těmto typům činností směřuje a těžko se těmto rolím vyhýbá.
Nespletu se, když si tipnu, že profesoři v některých z vámi uvedených kategorií si mohou přijít na velmi slušné peníze?
Mezi profesory se vyskytují naprosté špičky odměňování, jako byla kdysi děkanka Kohoutková na Fakultě stavební ČVUT s roční odměnou 3,7 mil. korun. Abych předešel zbytečným osobním polemikám, i já jsem jako profesor produktem tohoto systému. Přestože jsem v době svého profesorského řízení splňoval některá kritéria i na 600 %, ještě dnes doháním to, co bych považoval za podmínku profesorství na technické vysoké škole. Už mi zbývá jen mít za sebou vlastní úspěšnou firmu, konstrukční kancelář nebo ateliér. A obdivuji kolegy, kteří se zařazení do systému vyhýbají, a přesto zůstávají na vysokých školách.
Psali jsme:
Co si myslíte o požadavku protestujících pedagogů, aby vláda přidala vysokým školám přibližně deset miliard korun? Na úkor koho nebo čeho by jim je měla dát? Nebo ještě víc prohloubit zadlužení země? Neměl by jim někdo vysvětlit, že jsou placeni z daní, které odvádějí i ti nekvalifikovaní, nad nimiž ohrnují nos?
Jako extrémní příklad bych dal Ateliér tělového designu na Fakultě výtvarných umění VUT. I když je jejich prezentace v současnosti mnohem krotší, než bývala, kdokoliv mimo jejich největší obdivovatele chápe, že taková činnost patří do nějaké proslulé umělecké čtvrti. Ne na vysokou školu.
Všichni profesoři na roztodivných oborech se domáhají podpisu prezidenta, kterému ovšem nedávají právo zkoumat cokoliv ze své kvalifikace. Novou událostí dějin se ovšem stalo, že se profesoři dovolávají vzájemné rovnosti v odměňování. Správně, však je přece všechny jmenoval císař pán, pardon, prezident republiky.
Ti, co přišli demonstrovat, chtějí, aby rektoři univerzit při přerozdělování peněz pro jednotlivé fakulty tolik nezvýhodňovali lékařské a přírodovědecké obory, což se podle nich nyní děje. Co říkáte této hozené rukavici vám, přírodovědcům, a tomu, že ministr školství Vladimír Balaš prohlásil, že problém je nejen v institucionálním podfinancování, ale i v tom, jak si vysoké školy prostředky rozdělují uvnitř, čímž jako by dal protestujícím za pravdu?
Částečně jsem na tuto otázku už odpověděl. Univerzity zjevně nemají mechanismus seberegulace. Ale abych jim nekřivdil, po velmi dlouhou dobu, od ministryně Buzkové, byly univerzity financovány velmi významně podle počtu studentů. Každý pochopí, že navyšovat počty studentů na Matematicko-fyzikální fakultě je o dost obtížnější než na ekonomických oborech (i když i na MFF UK snaha byla). Co měly univerzity dělat? A když už to udělaly a vyrobily vysoké počty docentů a profesorů na „měkkých“ oborech, nemůžou je dnes vyhodit.
Navíc je tu fenomén soukromých vysokých škol a s ním spojená instituce tzv. létajících profesorů, kteří mají úvazek hned na několika z nich. Byl údajně zaznamenán jedinec, který měl více hodin pracovního úvazku, než je počet hodin v roce i po uvážení doby dovolených. Takový člověk si jistě přišel na slušné peníze i v humanitním oboru.
S požadavkem akademiků souhlasí i prezident Petr Pavel. „Naprosto souzním s požadavkem, který byl vznesen, protože si nemyslím, že by bylo systémově správné, aby byli učitelé některých fakult, konkrétně filozofických, hodnoceni za stejnou práci hůře než jejich kolegové z ostatních fakult,“ řekl Pavel při návštěvě Moravskoslezského kraje. Jde opravdu o stejnou práci?
Myslím, že pan prezident není úplně věcně obeznámen se všemi aspekty toho, co mu bude předkládáno k podpisu.
arm. gen. v.v. Ing. Petr Pavel, M.A.
V reportáži Aktuálně.cz o té demonstraci mě zaujalo vyjádření Mgr. et Mgr. Pana X, PhD., který přednáší vojenskou historii na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy. Podle něj čelí naše společnost v poslední době obrovskému množství výzev. Pokud je chceme zvládnout, potřebujeme humanitní vědy. Máme za sebou velkou uprchlickou krizi, nyní bojujeme s krizí v souvislosti s válkou na Ukrajině. „Napsal jsem disertační práci, která analyzuje význam krymské války pro Rusko, to je něco, co je v dnešní době platné,“ řekl. Jsou humanitní vědy opravdu tím, co nám pomůže výzvy zvládnout? Jak? Není právě ta zmíněná disertační práce ukázkou něčeho, čehož význam pro společnost se limitně blíží nule?
Sám jsem se trochu zabýval historií fyziky, protože náš ústav je umístěn v prostorách, kde pracoval významný přírodovědec a matematický ekonom první poloviny 19. století Jiří Buquoy. Němčina 19. století mi dala spoustu práce. K úplnému pochopení, co se tehdy dělo, bych byl potřeboval umět ještě minimálně dobovou francouzštinu a mít spoustu času na shánění literatury a k práci v archívech. Osud humanitních věd u nás je hodně smutný, zvláště z toho pohledu, že národní obrození bylo především dílem vědců z humanitních oborů. Znávali mnoho jazyků a číst historickou literaturu a běžně o ní na mezinárodní úrovni polemizovat bylo samozřejmým předpokladem profesorství. Bez toho češství ztrácí smysl.
Ale co s tím? Petra Buzková byla ministryní školství už v roce 2002, a dnes píšeme rok 2023. Orientaci humanitních fakult na počty studentů nějakým jedním činem rychle nezvrátíme.
V polovině roku 2013 jste ve funkci ministra školství vystřídal nynějšího premiéra Petra Fialu. Být v této funkci nyní, jak byste se k požadavkům vysokoškolských pedagogů humanitního zaměření stavěl?
Důvody, které kdysi vedly paní Buzkovou k masívnímu navyšování počtu studentů, byly mezinárodní. Měli jsme „málo vysokoškoláků“. Jenže se jednalo o absolventy terciárního vzdělávání, ne o absolventy univerzit v našem tehdejším smyslu slova. Dnes máme spoustu soukromých vysokých škol, mnohem více, než tvůrci vysokoškolského zákona v roce 1998 kdy předpokládali. Máme pořád ještě vyšší odborné školy navázané na střední školy a k překvapení všech je o mnohé z nich slušný zájem. Nemusíme nahánět počty absolventů terciárního vzdělávání ve státem financovaných institucích.
Prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M.
Když se nad situací v českém vysokém školství zamýšlíte, napadá vás něco, co by pomohlo jednak jeho úrovni, jednak jeho finančnímu zajištění?
Spíše jako anekdotu jsem nedávno publikoval způsob, jak celou věc rázně vyřešit: Vraťme se k rakouskému císařství nebo k první republice, kdy měli profesoři dokonce samostatný zákon a tím také samostatné peníze ze státního rozpočtu. Za Rakouska měli dokonce uniformu se šavlí. Pak jich bude muset být zákonitě méně, tolik, na kolik stačí peníze. A stát nastaví měřítka kvality.
Jako přírodovědec bych například jako nepodkročitelné kritérium na filozofických fakultách stanovil znalost alespoň šesti jazyků, z toho nejméně tří (včetně mateřského) aktivně. U mimoevropských jazyků by možná stačil k lingua franca angličtině i jen jeden, ale skutečně aktivně. Pak by se zkoumala odborná kvalifikace, tu už bych nechal Národnímu akreditačnímu úřadu. Ten by mohl i jmenovat odborníky k oponentnímu řízení a někdo z jeho členů by mohl být přítomen profesorskému řízení. Koneckonců, být profesor je podle zákona kvalifikace, tak ať je vše úředně v pořádku. Sbor profesorů, nezávislých díky nezávislému financování státem, by pak řídil univerzity.
Nedomnívám se, že někdo má sílu to udělat. Opět si dovolím osobní poznámku: I kdybych se byl za takových podmínek sám neměl stát profesorem. Je fajn jím být, ale svět na tom nestojí. A nebýt profesorem je až na výjimky finančně výhodnější. Kdybych se ale byl profesorem nestal, první námitka proti všem mým úvahám na toto téma by byla, on jen těm profesorům závidí. A žádná diskuse by nenastala.
Jaké dopady by úbytek počtu profesorů, oborů a studijních míst měl?
Pokud by byli jen státní profesoři, bylo by méně míst na vysokých školách placených státem. Co by stát nutně potřeboval, to by si specificky zaplatil, třeba na Univerzitě obrany. Boj proti covidu řídili zrovna lékaři z Univerzity obrany. Kdo by na to měl a na státní univerzitu by se nedostal, mohl by stále studovat za vlastní peníze na soukromé vysoké škole. Státem financované terciární vzdělávání s nižšími náklady poskytují i ty vyšší odborné školy.
Leckdo by si mohl terciární vzdělávání rozmyslet a rovnou začít pracovat. Byla by to důchodová reforma na druhém konci, plátci daní by se přidali na začátku, ne na konci pracovní kariéry.
V akademickém prostředí se pohybujete tři desítky let, z toho tři roky jste působil i na univerzitě v Lundu ve Švédsku. Jaká to pro vás byla zkušenost?
Na roky 1992 až 95 v Lundu rád vzpomínám. Zažil jsem profesory Torbjörna Drakenberga (*1921), který ve svých mladých letech sám postavil spektrometr NMR, a profesora Per-Åke Albertssona (*1930), který vyvinul unikátní metodu separace frakcí biologických membrán mezi dvě vodné fáze a přístroj, na němž se ty separace prováděly. To druhé setkání mne nakonec vedlo k odchodu od biochemie až ke stavbě mikroskopů, teorii informace, teorii měření a analýze obrazu. Protože jsem viděl jak chápání fyzikálně-chemické podstaty biochemie degeneruje a že není v lidských silách tomu čelit. Dnešní aktéři biochemického výzkumu bez uzardění používají kity, směsi chemikálií dodávané komerčními firmami, a troufají si takto získané výsledky, které často ani neviděli, protože je dělali studenti, interpretovat a publikovat. Nejen v humanitních vědách se projevují masové fenomény.
Co mají ve Švédsku zachováno ze starých časů, je profesorské privilegium, právo profesorů uplatnit své výsledky na trhu. U nás výsledky duševní činnosti profesorů vlastní univerzita. Rychlost a efektivitu uplatnění nápadů ve prospěch společnosti to výrazně zpomaluje. I na malé efektivitě uplatnění výsledků výzkumu v praxi reputace univerzit tratí.
Spoustě lidí vadí, jaké zbytečné až absurdní předměty či obory se na humanitních vysokých školách vyučují. Jak by se daly omezit a ty nepotřebné či nevýznamné zrušit, když právě odtud se rekrutuje největší podpora ideovému směřování EU a po nástupu vlády Petra Fialy i Česka? Copak je představitelné sáhnout na genderová studia a podobné nesmysly?
Celý svět je plný roztodivných typů univerzit a jiných vysokých škol. Kdo četl román Johna Irvinga Svět podle Garpa, ten si vzpomene, že matka hlavního představitele nešla na univerzitu proto, že pochopila, že hlavním cílem pobytu tam je najít si vhodného ženicha. A to se jednalo o 30. léta 20. století. Jelikož vysoké školy zcela ovládl anglosaský přístup, není žádná jednoduchá cesta zpět a ani ji vlastně nikdo vážně nepožaduje. Poslanci typicky nemívají na své děti čas, ty pak rostou jako dříví v lese, ale vysokou školu by mít měly. Jinak by to byla ostuda. Těžko od zákonodárců očekávat nějaký radikální řez.
V rakouském Klosterneuburgu založili v roce 2006 Institute of Science and Technology Austria (IST) jako takzvanou elitní univerzitu. Podle vzoru Weizmannova ústavu v izraelském Rehovotu. Ředitele jmenuje správní rada a sbor profesorů se zabývá jen skutečně odbornými záležitostmi. Studenti se přijímají jen do doktorského studia, ale již po skončení bakalářského stupně. Z hlediska formálního posuzování akademické výkonnosti jako je počet publikací, citací, grantů ERC a podobně je IST fenomenálně úspěšný. To na něj přivádí spoustu vědeckých talentů, které pak v Rakousku zůstávají jak na vysokých školách, tak v průmyslu. To je jistě správná cesta. My jsme měli šanci takový ústav vybudovat z evropských fondů 2007-2013 (fakticky 2015), a neudělali jsme to. Jedná se ale o přírodní vědy.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
