Který televizní ředitel byl nejlepší?Anketa
V Turecku vyznává 80 až 90 procent obyvatel sunnitský islám. Měli by se pětkrát denně modlit směrem k Mekce, nejíst vepřové, nepít alkohol atd. Nicméně i díky zakladateli Turecké republiky Mustafu Kemalovi Attatürkovi, který ji založil v roce 1923 na sekulárních základech (zrušil mnohoženství, zakázal ženám zahalovat si obličej a nosit fez jako pokrývku hlavy), dělají toto dobrovolně na základě své víry, nikoli že je to nařízeno zákonem. Odlišuje se tímto – a vyšší mírou demokracie – Turecko od ostatních zemí v regionu směrem na druhou stranu od Evropy?
Je to určitě země, kde shora řízená sekularizace proběhla nejintenzivněji. Zapustila své kořeny poměrně intenzivně, zejména mezi vzdělanými vrstvami ve městech. Je tam velký rozdíl mezi Istanbulem a venkovskými oblastmi ve vnitrozemí. Dalšími institucemi, které prošly výraznou sekularizací, byly státní správa a armáda. Ta do devadesátých let hlídala Attatürkův odkaz. Kdykoli měla pocit, že se něco staví proti němu, vyvolala převrat a vracela to zpátky do zavedených kolejí. V islámském světě bychom samozřejmě našli i další země, kde je pojetí islámu podobně „liberální“ jako v Turecku. Nicméně je třeba říct, že v Turecku vycházel islám vždy z právních škol, které byly otevřenější. V posledních dvaceti letech se situace mění. Dochází tam k jakési vesnické revoluci. Vládnoucí Strana spravedlnosti a rozvoje současného prezidenta Erdogana je hodně postavená na venkovském obyvatelstvu a k těm změnách dochází. Můžeme říci, že dochází k jisté formě „konzervativní revoluce“ a příklonu k tradicionalističtějším formám islámu. Ta je ale jiná než ve státech kolem Perského zálivu, která je často spojovaná s radikálními skupinami, jako je Islámský stát. Spíše bych řekl, že je to takový návrat k lidovým islámským tradicím.
Je náboženská umírněnost Turků způsobena i blízkostí Evropy a je tu znát i vliv křesťanství?
Osmanská říše bylo klasické impérium. Osmané velmi dobře věděli, že jestli mají takhle velkou a rozdílnou říši udržet, musejí nastavit nějaká pravidla. Osmanští Turci nikdy nebyli žádní náboženští fanatici. Byla to obrovská říše, v mnoha ohledech nesourodá. Na jedné straně z velké části křesťanský Balkán, ze kterého se rekrutovala vojenská elita. Janičáři – jakožto elitní vojsko vznikalo tím, že křesťanům odebírali chlapce a z nich budovali tuto armádu. Na druhé straně měli celou řadu oblastí šíitských. Pod svojí správou měli celou Mezopotámii – dnešní Irák. Pak tam měli různé proudy sunnitského islámu. Osmanská říše vždy islám držela imperiálně. V tom smyslu, že sultán byl Chalífa, ale nikdy nerazil nějaký striktní muslimský proud. Z tohoto hlediska je osmanský islám hodně pragmatický.
Když jsme zmínili křesťanství – našel jsem si informaci, že na území Turecka je i malý národ Aramejců, a aramejština byla údajně rodná řeč Ježíše Krista a i dnes jsou to ortodoxní křesťané. Jestli tedy ještě existují, asi už jich moc nebude...
Jsou to původně Syřani, kteří mluví aramejsky. Ta skupina je malá, dnes nikdo neví, kolik jich je. V celé této oblasti – Jižní Anatolie, Sýrie, Libanon – se kultury velmi prolínaly. Třeba v Libanonu tvoří 40 procent populace křesťané. Mezi nimi například velká skupina maronitů, ale i poměrně velká komunita Arménů či celá řada takzvaných staroortodoxních církví. Jsou tam i pro nás v jistém ohledu „exotické“ skupiny, které na nás dnes působí zvláštně jako ti takzvaní Aramejci. Nejsou jediní, je jich tam více a jsou pro nás ještě záhadnější. Turci uměli tohle udržovat v rovnováze. Impérium vznikalo postupně od poloviny patnáctého století a udrželo se až do dvacátého století. Takže byli schopni tu oblast udržet 500 let pod palcem.
Psali jsme:
Nicméně v poslední dekádě jako by byl v Turecku islám na vzestupu, už jste to ostatně nakousl. V posledních volbách vyhrávala umírněná islámská strana s názvem Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP), jejíž lídr Recep Tayyip Erdogan je nyní tureckým prezidentem. Mění se nějak turecká společnost od Kemalova sekulárního odkazu, či je dokonce ohrožena demokracie v této zemi?
Nemluvil bych o demokracii v Turecku. Z hlediska západních standardů tam nikdy nebyla. Protože i to přederdoganovské Turecko fungovalo tak, že když armáda měla pocit, že se něco vyvíjí jiným směrem, vyvolala státní převrat. Od dvacátých do devadesátých let Turecko v nějaké periodě jednou za deset let zažilo státní převrat. Pak se armáda stáhla a fungovala státní správa, ale těžko se dalo mluvit o demokracii západního střihu. Na druhou stranu, pokud ji budeme poměřovat se zeměmi v oblasti Zálivu, tak to byla společnost otevřenější a liberálnější. Ke změně však dochází. Jednak proto, že po desítkách let polovojenského režimu je z něj řada lidí unavená. A pak tu platí další věc – jakákoli politická akce, která je vedena shora a není schopná zapustit kořeny ve spodních vrstvách společnosti, dříve či později začne být zpochybňovaná. Kemalovský sekularismus se opravdu dobře ujal v elitních skupinách – v armádě, ve městech, v podnikatelských vrstvách. V naprosté většině turecké společnosti to bylo něco, co respektovali, protože mocipáni nahoře to chtěli. Ale ve skutečnosti se s tím příliš neztotožnili. Do jisté míry to byla jakási revoluce. Hledali alternativu, minulý režim byl zkorumpovaný, pro mnohé nepřijatelný. Erdogan přišel s nějakou alternativou. Nemusíme s ní souhlasit a mít k ní výhrady. Ale pro velkou část turecké společnosti to alternativa byla a stále je.
Mnoho Turků už v EU – hlavně v Německu – žije. Způsobilo by Evropě nějaký problém, kdyby Turci získali do zemí EU bezvízový styk, jak požadují?
Nevím. Nejsem příliš odborník na mezinárodní vztahy v této oblasti. Nemyslím, že by došlo k nějakému razantnímu nárůstu imigrace nebo příchodu Turků do Evropy. Jak jste zmínil, je jich tu už dost a kontakty tady jsou. Je to spíše symbolická záležitost. Evropa slibuje Turecku možná třicet let – kdy začaly první rozhovory –, že by mohlo někdy do budoucna vstoupit do Evropské unie. V první fázi Erdoganovy vlády to bylo velké téma, Erdogan byl hodně proevropský. Byly to ale takové sliby, u kterých bylo jasné, že se příliš nenaplní. Když se zhruba před 15 lety debatovalo o Evropské ústavě, jedním z velkých témat byla preambule, z jakých kořenů Evropa vyrůstá. A tady dokonce státy založené na sekulárních principech, jako byla Francie, najednou začaly tlačit a podporovat to, že Evropa vyrůstá mimo jiné z křesťanských kořenů. Jeden z důvodů bylo to, že se vedla debata, jestli Turecko patří do Evropy. Je obava z toho, aby nedošlo k nějaké islamizaci Evropy. Celá debata je vedena tímto směrem. Osobně si nemyslím, že by zavedení bezvízového styku nějakým zásadním způsobem ovlivnilo evropskou ekonomiku tím způsobem, že by začaly přicházet statisíce či miliony Turků. Celá řada jich tu už je, a kdo z nich se sem chce dostat, cestu si najde.
Erdoganova AKP proklamuje za svůj cíl vstup do Evropské unie. Je však tento záměr dnes reálný – zvláště i v tom kontextu, že EU prochází poměrně velkou krizí?
Nemyslím, že by to bylo reálné. Turecko není jediným ožehavým problémem, který si bude Evropská unie přehazovat. Stejný je i Ukrajina. Evropská unie není v současné době v takové kondici, aby mohla přijmout Turecko nebo Ukrajinu. Jsou to velké země, velká sousta. Evropská unie i kvůli tomu, co se děje ve vztahu k Brexitu, ve vztahu k debatám k nějaké rekonstrukci, není schopna je přijmout. V nejbližší, ale i střednědobé perspektivě je to podle mě naprostá science fiction. Dá se mluvit o nějakých specifických vztazích, o nějaké bližší spolupráci na specifické bázi. Ale ne o plnohodnotném členství. To by nikdo politicky neustál a nejsem si jistý, zda oni o to takto natvrdo sami stojí.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Oldřich Szaban
