V Turecku vyznává 80 až 90 procent obyvatel sunnitský islám. Měli by se pětkrát denně modlit směrem k Mekce, nejíst vepřové, nepít alkohol atd. Nicméně i díky zakladateli Turecké republiky Mustafu Kemalovi Attatürkovi, který ji založil v roce 1923 na sekulárních základech (zrušil mnohoženství, zakázal ženám zahalovat si obličej a nosit fez jako pokrývku hlavy), dělají toto dobrovolně na základě své víry, nikoli že je to nařízeno zákonem. Odlišuje se tímto – a vyšší mírou demokracie – Turecko od ostatních zemí v regionu směrem na druhou stranu od Evropy?

Je to určitě země, kde shora řízená sekularizace proběhla nejintenzivněji.  Zapustila své kořeny poměrně intenzivně, zejména mezi vzdělanými vrstvami ve městech. Je tam velký rozdíl mezi Istanbulem a venkovskými oblastmi ve vnitrozemí. Dalšími institucemi, které prošly výraznou sekularizací, byly státní správa a armáda. Ta do devadesátých let hlídala Attatürkův odkaz. Kdykoli měla pocit, že se něco staví proti němu, vyvolala převrat a vracela to zpátky do zavedených kolejí. V islámském světě bychom samozřejmě našli i další země, kde je pojetí islámu podobně „liberální“ jako v Turecku. Nicméně je třeba říct, že v Turecku vycházel islám vždy z právních škol, které byly otevřenější. V posledních dvaceti letech se situace mění. Dochází tam k jakési vesnické revoluci. Vládnoucí Strana spravedlnosti a rozvoje současného prezidenta Erdogana je hodně postavená na venkovském obyvatelstvu a k těm změnách dochází. Můžeme říci, že dochází k jisté formě „konzervativní revoluce“ a příklonu k tradicionalističtějším formám islámu. Ta je ale jiná než ve státech kolem Perského zálivu, která je často spojovaná s radikálními skupinami, jako je Islámský stát. Spíše bych řekl, že je to takový návrat k lidovým islámským tradicím.

Je náboženská umírněnost Turků způsobena i blízkostí Evropy a je tu znát i vliv křesťanství?