Které velmoci věříte nejvíc?Anketa
Během 33 let, které Leonid Rešetnikov odsloužil v ruské rozvědce, u něj došlo ke zvratu světonázoru, kdy se tento generálporučík stal hluboce věřícím, což nejspíš nebylo jednoduché utajit před vedením v podmínkách sovětské rozvědky. Došlo k tomu ale na počátku 80. let, kdy už zaznívaly první náznaky uvolňování a blížící se „perestrojky“. Z časů rozvědky mu ale zůstala láska k Rusku a silná intuice, která mu pomáhá se dobře orientovat v procesech probíhajících v Rusku. Právě o dění ve východní velmoci a jejím vztahu k okolním zemím, včetně naší, se doktor Rešetnikov přijel podělit do Prahy, kde se setkal jak s českými politology, tak i s politiky a další odbornou veřejností.
Po ukončení činnosti v rozvědce přešel jako ředitel do Ruského ústavu strategických studií. „Náš institut dodává podklady, studie a názory přímo Vladimiru Putinovi,“ řekl na semináři Rešetnikov. Dodal ale, že na úřadu prezidenta je institut zcela nezávislý a podle slov ředitele si proto může dovolit hlavě ruského státu dodávat i stanoviska, s nimiž prezident nemusí souhlasit.
Co Vás vlastně přivedlo do řad rozvědky?
Tak za prvé, v Bogomolovském institutu (Institut ekonomiky světové socialistické soustavy AV SSSR), kde jsem dva roky (do r. 1976) pracoval, to bylo pro mne poněkud nudné. Měl jsem jako vědecký pracovník pouze dvoudenní povinnou účast na pracovišti. Pravda, v té době jsem pomohl manželce obhájit disertační práci, protože zatímco ona psala, já se staral o dceru. Jsem ale z podstaty hodně činorodý člověk, takže mě to moc nebavilo.
Druhým důvodem bylo to, že jsem měl vlastenectví v krvi už od dětství, jak se u nás říká, „už od nočníku“.
Prezident Putin před časem řekl, že ho vlastenectví naučila KGB. Bylo to ve Vašem případě obdobné?
Mě naučili milovat svou zemi tatínek a maminka. Byli to velcí patrioti. To jsem ostatně napsal i v úvodu své knihy – byli to opravdoví ruští lidé a velcí vlastenci. Vyrostl jsem v tom, stejně jako můj bratr i sestra.
Tehdy jsem byl přesvědčen, že se KGB zabývá bojem s nepřáteli naší země. Bylo to mé přesvědčení a upřímně a svatě jsem tomu věřil. Ono tomu tak vlastně ve skutečnosti bylo, protože mluvíme o tehdejším sovětském státu. A KGB proti nepřátelům tehdejšího státu skutečně bojovala. Tím spíše rozvědka. Ta nikdy nepůsobila uvnitř země, ale vždy za jejími hranicemi. Takže to vypadalo opravdu věrohodně. Kde jsou nepřátelé naší země? Samozřejmě, v zahraničí. A v tomto duchu jsme také pracovali.
Kde všude jste pracoval?
Za sovětské éry, v časech Brežněva a Andropova, jsem působil v Jugoslávii, zatímco po rozpadu Sovětského svazu, už v době Ruské federace, jsem působil v Bulharsku a Řecku.
Co ale bylo zajímavé, že všichni, kdo jsme pracovali v zemích socialistického tábora, jsme měli zákaz verbovat členy spřátelených komunistických stran a vedení. Proto se například naše práce v Jugoslávii soustředila výhradně na USA.
Říká se, že například v Londýně neměla sovětská rozvědka možnost působit ve větším okruhu, než bylo 20 kilometrů, a že pak tu štafetu přebírala rozvědka socialistického Československa.
Nevím, kde jste to slyšela, ale v zásadě je to pravda. Protože v některých zemích se kontrarozvědka, například i v Londýně, soustřeďovala především na rozvědku sovětskou. Proto také byla dohoda, že některé mise přebírala ať už československá nebo jiná zpravodajská služba a vykonávala to, co jsme my nemohli udělat, protože jsme byli tou pozorností kontrarozvědky omezeni. Byla to opravdu dobrá, řekl bych, bojová spolupráce a měli jsme velmi dobré vztahy. Mezi mými přáteli z těch dob byli i Češi.
Kdy jste vlastně začal mít pochybnosti o tom, že sloužíte správné věci?
Ty první pochybnosti se objevily počátkem 80. let. Pochybnosti o tom, že ten řád, kterému sloužíme, neprojde zatěžkávací zkouškou. Byly to tehdy jen první náznaky pochybností, které se ale přesně a konkrétně zformovaly už v polovině 80. let. V té době mi také pomohlo, že jsem začal nacházet víru.
Není tajemstvím, že jste hluboce věřící. Víte, v českých zemích je jen velmi obtížně pochopitelné, že pracovník KGB, tedy přesněji sovětské rozvědky, mohl být věřícím…
Víte, říká se, že cesty Boži jsou nevyzpytatelné. A všude má Bůh své stoupence. Dokonce se stávaly případy, že byli i mezi ochrankou gulagů (trestních pracovních táborů). Byli to, pravda, jednotlivci, ale přesto dokázali lidem pomáhat.
A co Vás na té cestě ovlivnilo?
Ovlivnilo mě i to, že nastoupilo pochopení a zklamání z komunistického řádu. Zjistil jsem, že komunisté nejsou.
Jak nejsou?
Nejsou, byli jen členové strany, ale skuteční komunisté nebyli. Je to ostatně i průkazné. Když v roce 1990 padla sovětská moc, neproběhla ani miniaturní demonstrace na její obranu, obhajobu. Nikdo do toho nešel. Zatímco, když padla carská moc, samoděržaví, lidé sice byli zmatení, ale ti, co byli proti tomu, se srotili u řeky Don, na Kubáni a bojovali v občanské válce celých 5 let. Obětovali své životy.
Z toho plyne, že tehdy existovala část národa, který odmítal přijmout tu novou, komunistickou moc. Ale v roce 1991? Všichni souhlasili. Padla, no tak padla. Zemřela, no tak budiž.
Myslím, že už v polovině 80. let bylo mnohým myslícím lidem jasné, co je to za vládu, moc. My, straníci, spíme na stranických schůzích a přemýšlíme, jak se odtud vypařit. Všechny ty řeči… Co k tomu dodat?
Kdy se to změnilo?
Když se začínají v hlavě rojit otázky. Kam jít? S kým? Jak kráčeli moji předci? Psal se rok 1980, a když jsem v Bělehradě procházel kolem pravoslavného kostela, spatřil jsem velkou skupinu stařečků a stařenek. Zastavil jsem se a naslouchal, protože jsem zaslechl ruštinu. Ale jakou ruštinu! Tu jsem slýchával snad jen od mé maminky, bez žargonu, bez dialektu, čistý starý jazyk. Slyšel jsem slova jako profesor, poručík, kadet… A tak jsem stál a přemýšlel. Tito lidé… Proč jsou tady? Proč oni, Rusové, jsou zde? Přesto, že jsou v zahraničí už 70 let, si uchovávají svou ruskost, uchovávají si jazyk, svou víru… Proč jsou oni tady a my tam? To jsou ty otázky počátku 80. let.
Víte, hodně záleží na zvídavosti lidského rozumu. Líná hlava se ničeho nedopátrá, nepůjde do žádného kostela… Jestliže je ale člověk zvídavý i zvědavý, pak nutně musí začít přemýšlet – co se vlastně stalo a co s tím dál?
Ve své knize popisuji, že když jsem přišel do církve, tak se mě řada lidí ptala: Proč jste přišel do kostela? Musel jste asi zažít nějakou tragédii? Žádná tragédie, tedy spíše jediná. Zřítila se moje země. Žádná jiná tragédie mě nepostihla.
Přesto, je to velký posun…
Člověk si začíná uvědomovat, že něco fungovalo tisíc let tak, a sedmdesát let onak. A jak jsme vůbec uchovávali tu zemi po dobu oněch 70 let? Cestou represí, likvidací lidí, občanskou válkou, tvrdou diktaturou, tvrdou kontrolou. Bylo to snad jinak? Ne, bylo to právě tak.
Ale i v těch tisíci letech byly přece války…
Ale samozřejmě, byly války, byly popravy, všechno bylo, ale zatímco tehdy to byly excesy, za našich dob to byla každodenní realita. Alespoň že v 70. letech přestali popravovat. Ale bylo dost jiných nesmyslností.
Koupil jsem svému bratrovi zájezd do Bulharska, ale úřady ho nepustily. Proč? Můj bratr nikdy nebyl ve straně. Pak si zavolali mého otce a říkají, Petře Kuzmiči, tvůj starší syn vyprávěl nevhodné vtipy. Ať si odpočine doma, aby dostal rozum. Takže jenom pro ty vtipy ho nepustili. Dokonce i to se kontrolovalo. A právě proto vznikaly otázky: kam jít, co dělat? Hodně jsem četl a právě některé knihy mi pomohly pochopit, že nepravoslavný Rus je mimořádně nepříjemný jev.
Psali jsme:
V českých médiích je osobnost prezidenta Vladimíra Putina vykreslována zpravidla s určitým podtextem ohrožení. Myslíte, že je čeho se, v případě Vladimíra Putina, obávat?
Rozhodně ne. Putin je správný ruský chlap, který velmi fandí vlastní zemi, prožívá ji. Má velmi rád své Rusko a váží si lidí. Není to PR, když se objevuje na místech katastrof, nehod. On to opravdu prožívá a byly případy, kdy brečel. Víte, a pro nás, pro Rusy, vidět chlapa brečet, svědčí o tom, že to není člověk bez srdce. Je to člověk, který má emoce, který se trápí pro lidi, pro to, co je mu drahé…
Ale to mluvíme o jeho lásce k Rusku…
Já prostě nerozumím tomu, proč by se měli Češi Vladimíra Putina vůbec obávat? Z jakého důvodu? Vždyť přece právě Putin říká: Nebudeme se do toho míchat, nemáme to zapotřebí. Musíme zvedat Rusko, soustředit se na sebe. Uvedu vám příklad. Kdyby ten bláznivý Saakašvili nenapadl Jižní Osetiji, byly by vztahy s Gruzií stejné jako dřív. Osobně jsem byl pro uznání (svrchovanosti) Jižní Osetije, ale byl jsem v drtivé menšině.
Podobná situace je v Podněstří (dnes součást Moldávie – pozn. red.). Lidé, kteří tam žijí, a to jsou už z dávných časů ruská území, neustále opakují, my chceme být součástí Ruska, chceme být ruskou provincií…, ale samozřejmě je nikdo neposlouchá. Dvacet let je odmítají uznat. Ale ti lidé v Podněstří se také nevzdávají. Stále bojují. Jezdili jim tam pomáhat i naši dobrovolníci, kozáci.
Ta území samozřejmě nikdo nebude chtít Rusku vrátit.
A proč se nic nemění? Protože Putin nikoho neohrožuje a nikomu nevyhrožuje. U něj dominuje v tomto směru pravidlo: Uznejte, že jsme stejní jako vy, a bude všechno v pohodě a bez problémů.
Co myslíte, že je třeba udělat, aby byly vztahy mezi Českem a Ruskem dobré?
Ale já si osobně myslím, že nejsou zase tak špatné.
Řekněme, že k dokonalosti mají přece jen daleko…
Možná by mělo Rusko projevit více iniciativy, zatím co Česko by mělo ustát tlak, vedený proti vztahům s Ruskem z vnějšku. A určitě se mu to podaří, bude-li chtít. Co by se vlastně mohlo stát? Jistě, budou vyvíjet nátlak, teď mám na mysli například USA, no a co? Vždyť samotné Spojené státy jsou v předkrizovém období. Ten tlak bude prostě třeba ustát a klidně rozvíjet vztahy dál. Vždyť koho máte z velkých zemí jako nejbližší sousedy – je to Německo a Rusko. Samozřejmě, že není třeba opomíjet ani malé sousední země.
Proč je ale vyvíjen takový tlak proti Rusku?
Jsou to výmysly dvou kategorií lidí. Jsou to za prvé ti, kteří si nepřejí rozkvět Ruska, což jsou v prvé řadě Spojené státy americké, a za druhé, jsou to psychicky narušení lidé (směje se), kteří jsou v každé zemi. To jsou lidé, kteří si doslova vymysleli obraz Ruska jako vnějšího nepřítele. Neustále tento obraz využívají, ale dokázat jim nic nelze.
Nemůže zde být ve hře i skutečnost, že si někdo velmi nepřeje rozkvět České republiky? Je pochopitelné, že když se rozvine vzájemný rusko-český obchod, může mít Česko velký problém s Evropou.
Ale samozřejmě, že i tento faktor může být ve hře. Navíc, je třeba si uvědomit, že Česko je doslova ostrůvkem západních Slovanů. Což podle mne také vyvolává nevoli ze strany tradičního Západu. To je ale jenom můj dohad. Nejsem zrovna panslavista, ale v Evropě ve skutečnosti některé země vnímají tento jev rozpačitě, až negativně. Není to sice u některých zemí silné, ale jako trend se to prostě hodí.
Co tedy s tím?
Nic, je třeba jen rozumně přistupovat k vnějším tlakům, protože je třeba si uvědomit, že takové země budou hájit především své vlastní zájmy. A stejnou věc by měly udělat i naše státy.
Psali jsme:
autor: Radmila Zemanová-Kopecká
