Jednání Radka Vondráčka v Rusku je nehorázné ponížení ČR, říká poslanec Pirátů Lipavský. Cítíte se poníženi?Anketa
Zanedlouho oslavíme sté výročí vzniku Československa. Vy se velice často a rád do České republiky ze Spojených států vracíte, takže máte neustálý kontakt se svou vlastí, ale zároveň můžete na dění u nás nahlížet s nadhledem. Myslíte, že existují důvody pro to 28. října slavit, když tehdy založená republika už stejně neexistuje?
V České republice se dnes slaví i příchod věrozvěstů. Čím mrtvější je osoba nebo instituce, tím náruživěji je oslavována. Samozřejmě, že by bylo inspirativnější a racionálnější slavit přítomnost, anebo i společnou vizi naší budoucnosti. Tomu však tradiční politici nerozumějí, žijí ze dne na den; zviditelňovat se ale touží: více řečnit, méně dělat. Je to pro ně až bolestně žádoucí, obzvláště když dosud existují tleskající a pokřikující „naslouchači“. V České republice se tedy i nadále bude slavit to, co už dávno bylo a stále více nadávat na to, co ještě nikdy nebylo.
Říká se, že se máme nejlépe v historii, ale nevážíme si toho. Dá se to vůbec porovnávat?
Ještě tak, abychom se měli nejhůře v historii! Nejlépe si lze vážit toho, že se máme, tím, že budeme silněji vnímat, co se dá zlepšit a hledat nové cesty, jak se mít lépe. Mám někdy pocit, že tím „vážením si“ se často myslí přestat přemýšlet, držet hubu, držet krok, naslouchat štědrým – samozřejmě z našeho – politikům, vytleskávat se až k infarktu z vděčnosti – a dát si ještě jednu navíc, na cestu. Tudy tedy cesta opravdu nevede.
Máme monokulturu nejen v polích, ale i v myšlení a vzdělávání: uměle lpíme na rukodělné průmyslové fázi, a porovnáváme se tak s nejhoršími, ne s nejlepšími. Lhaní už bereme jako politické privilegium moci, a považujeme za „naše“ i to, co nám od roku 1990 dokonale nepatří. A porovnávat se jen sami se sebou? No, pak už jsme zpět u těch věrozvěstů.
Když se podíváme na rozdíl v životní úrovni mezi námi a Západem, brzdí nás stále dědictví komunistického režimu? Nebo je problém v odlivu zisků na Západ? Nebo se málo snažíme a neinvestujeme do naší budoucnosti, třeba v rámci vědy a výzkumu? Nebo je to v něčem jiném?
Jak dlouho se budeme vymlouvat na „dědictví komunismu“? Což nejsme svéprávné bytosti? To komunisté ovlivňují i generace, které je nikdy nepoznaly? Což neumíme myslet sami za sebe? V zemi Komenského neumíme vzdělávat vlastní děti? V zemi Baťů neumíme sami, tj. česky, podnikat? A proč dosud nemáme podnikatelské univerzity? Jsme v zemi Čapka – a stále věříme ve strany a stranictví, ne sami v sebe. A nejsme ani na špici robotizace. V zemi Křižíka a Porsche nemáme vlastní elektromobil? V zemi Borovského nemáme nezávislá media?
Vězí to tedy spíše v tom, že jsme raději námezdníky než podnikateli, že nechceme vlastnit, ale spíše prodávat své statky, že chceme žít jen ze dne na den, podle našich politiků, a ne dle výzvy předků: „To nejlepší na světě nám úplně stačí.“ Ani naše „věda a výzkum“ nám nepomohou, pokud nebudou násobeny podnikatelským duchem a vášní po originalitě. Musíme se odnaučit „pajcovat“. A podnikatelem zde určitě nemyslím běžného podnikavce – těch máme dost.
Psali jsme:
V historii Československa docházelo zhruba po dvaceti letech ke zvratům. Skončila první republika, za stejnou dobu po únoru 48 přišly události osmašedesátého, po něm se za zhruba dvě desítky let odehrály listopadové změny. Od těch už brzy uplyne třicet let a tento systém v Česku zatím „drží“. Je to tím, že je tak dobrý a spravedlivý, nebo mezinárodními okolnostmi? A ohrožuje vůbec něco náš ústavní a politický režim? Válka? Ekonomické zhroucení? Vystoupení z EU?
Drží, protože je bezobsažný. Je s námi, ale není náš. Je založen na výprodeji českého kapitálu, lákání a zvýhodňování cizích peněz, posilování smluvního námezdnictví. Tím se dlouhodobě oslabují národní kapitalisté i kapitál, a posilují oportunisté, úplatkáři, podvodníci, zahraniční „investoři“ a dobrodruzi. Všichni investují především do sebe – ne do nás, to by byli blázni. A musí to držet, protože je to podporováno státní politickou sférou. Lidem pak nezbývá nic jiného než volit strany a ne osobnosti; tj. volit mezi kamenem a tvrdým místem. I tu ústavu jsme převzali od politikařů 20. let. Světový úspěch Baťů a podobných přece neměl nic společného s tehdejší politikou státního socialismu. Hospodářské zhroucení nás stále ještě čeká – nejsme součástí rychle pronikající budoucnosti. Ale vystoupit z Evropské unie by bylo sebevražedné: nejsme svéprávný stát, naše věci nepatří nám, ale cizím na našem území. Nelze prostě vyskákat z takhle rozjetého vlaku; nejdříve je třeba zastavit, anebo alespoň zpomalit mašinu, která akceleruje ve stále se smršťujícím kruhu.
O vystupování z Evropské unie se v Česku vede dost živá debata. Během sta let státnosti jsme nejprve spoléhali na Francii a Západ. Poté jsme se ocitli ve sféře vlivu Sovětského svazu. Naše nynější spojence označuje většina domácí politické scény za požehnání a garanci budoucnosti. V čem je nastavení vztahu Česka k Evropské unii a podoba EU jako taková v pořádku a v čem je nutná změna?
Nemůžeme stále hledat – a oplakávat – své „spojence“. Nejdříve musíme vybudovat sami sebe. Vědět, umět a dělat tak, abychom se sami stali vyhledávanými spojenci. Třeba i ve spolupráci se Slovenskem. Vezměte třeba Singapur, Taiwan, Švýcarsko, Finsko a další malé země „bez spojenců“: je třeba začít věřit sami v sebe, tj. ne sami sebe chválit, ani nepřijímat chválu druhých, ale soustředit národní úsilí tisíců podnikatelů, ve stovkách vlastních regionů a lokalit, abychom mohli přestat konzumovat sebechválu a nakupovat si chválu., Je třeba spolupracovat za účelem nabídky znalostí, myšlenek, inovací a účelové, neopsané a neposkvrněné, původní originality – jak tomu bývalo v dobách Baťů a dalších, již zmíněných velikánů. Máme v nich odkaz, která žádná jiná země na světě nevlastní – a to je naše velké štěstí i výzva. Odkaz je však třeba naplnit, ne jej prošustrovat ve spontánních franšízách. Nejde vlastně ani tak o velkou změnu, jako spíše o probuzení, pochopení a uvědomění si své vlastní síly a potenciálu – obzvláště v mladých generacích. Pochopení je diktum zcela klíčové. Bez pochopení nám zbude jen zmatení, chaos, turbulence a tápání. Žijeme přece ve zmatku vlastního myšlení – příroda sama nezná turbulence: vše má jasné příčiny a následky: jasné ovšem jen pro ty, kteří pochopili podstatu a nezvratnost akcelerující změny. Pamatujme na 3P: Pochopit – Přizpůsobit se – využít Příležitostí.
Hospodářské dějiny zdůrazňují vyspělost první republiky a její přední umístění v dobových světových žebříčcích. Na druhou stranu, značnou část její populace sužovala bída, tvrdili komunisté. Za komunistů zase sužovala bída všechny, říká se dnes. A dnes samoživitelky, důchodci a jiné skupiny žijí v bídě, říká levice, a pravice oponuje, že každý si dnes za svůj životní standard může sám. Jak je to tedy s tou bídou za sto let naší novodobé státnosti?
V našich zemích bída vždy byla, a to i za první republiky. Bída je i dnes, a ne nemalá. Stačí se jen podívat kolem sebe, dnes jako tehdy. Důležité je, že se procento vnímaných „bídníků“ neustále snižuje. Ale jen málo nám to řekne, protože kontexty první republiky a dneška jsou zcela jinde. Bída je relativní pojem, svázaný s kulturou a kontextem dané doby. Mnohem horší je ignorování současné bídy a natírání reality na růžovo, tj. nahrazování pravdy nepravdou, nebo dokonce silně jedovatou a zrádnou polopravdou. V těchto „uměních“, tj. nehledat a nerespektovat pravdu, se politické strany vůbec neliší. Všichni jsou „barvíři“, s růžově nebo černě poskvrněnými prsty. V jejich očích je vše jinak: přebarveno. Američané a jejich media už přestávají mluvit o politických stranách.
Namísto „party“ je stále častěji užíván výraz „tribe“, tj. kmen. Politické kmeny vyjadřují přesněji podstatu politických stran: jde jim jen o boj, válku a vítězství – winning. Tohle „Winning“ vylučuje spolupráci. Spolupráce už dávno z politiky vymizela, a tím se uklání i stranická demokracie. Politické kmeny nakonec vybíjejí jeden druhého. Pak už zůstává jen jeden: tj. totální diktatura jediného kmene. Demokracie musí být o doplňujících se myšlenkách, tedy o spolupráci; ne o tribalismu, solidaritě a v konci úplném porobení nebo vyhlazení poraženého kmene. Monokultura moci je, tak jako všude v přírodě, ohrožením přizpůsobení a přežití.
Mají Češi za sto let republiky dost svých hrdinů? A bývají tito hrdinové doceňováni? Kdo to byli?
Všichni hrdinové a gerojové jsou mrtví: zastřeleni, umučeni, upáleni, pověšeni. Jakmile vás někdo zastřelí, stáváte se hrdinou. Dokud jste byli živí, nikdo si vás nevšímal, ani nebral vážně. Mrtví se nemohou bránit, nemohou dosvědčit své „hrdinství“. Kdo se za svého života může cítit hrdinou? Nespočívá větší hrdinství právě v tom odhodlání přežít, nezapomenout – a zůstat tak živým svědkem, nositelem a zapáleným obráncem pravdy žijící, tj. skutečné, a ne jen pravdy mrtvé, tedy již bez nositele – a tudíž předmětem interpretace a reinterpretace, narovnání nebo pokřivení těmi, kteří přežili, a tak mohli podat svědectví své vlastní pravdy – nad bezbrannými hroby mrtvých.
Po vzniku republiky jsme museli bojovat s Němci o naše pohraniční území, z nichž nás později vyhnali, nakonec o pár let později zase my je. Nyní žijeme v mírové koexistenci, německé podniky zainvestovaly naši porevoluční obnovu. Máme dvojaký vztah k Angele Merkelové vzhledem k migraci. Co z minulosti mají Češi vážně prožívat, co vnímat s chladnou hlavou a čeho se do budoucna bát? Dá se ještě mluvit o „nevyřízených účtech“ s Němci?
Žili jsme s Němci, Židy, Slováky, Poláky i Rusíny, na společném území. Žili jsme ve spolupráci, vzájemné podpoře a úspěšně. Pak přišli politici, kteří přerostli v diktátory a – podobně jako dnes – si podmanili naivní, volící masy. Nejde tedy o Němce, ale o německé politiky – a tak i o to výlučné stranictví vůbec. Účty je třeba si vyřídit v našem vnímání a chápání historie, ne s „Němci“. Beethoven, Goethe, Porsche i Einstein byli také Němci.
A jak pohlížet na Rusy? Diskutuje se o tom, zda nás v roce 1945 osvobodili od nacistů, nebo zda nás připojili ke svému impériu. K tomu srpen 1968. Je zde jejich ekonomická nadvláda nad námi. Nyní proti nám prý vedou „hybridní válku“. Takže totéž jako s Němci: Co z minulosti vážně prožívat, co vnímat s chladnou hlavou a čeho se do budoucna bát?
Jsou Rusové, a jsou ruští politici, diktátoři a zločinci. Beneš nám nedovezl Rusy, ale Stalina, přičemž Stalin vlastně nebyl Rus. Stejně tak Brežněv, a ne Rusové, ponížili naši zem. Dobří lidé podléhají diktátorům, populistům a lhářům, ne jen v Německu a Rusku, ale i v Česku, na Slovensku a nyní viditelně a prominentně i v USA. To je to, čeho je třeba se bát, ale ne mít strach: nutno se tomu bránit a proti tomu bojovat. I Puškin, Tolstoj, Dostojevský, Mendělejev a Čajkovský byli Rusové.
Není tedy třeba se bát géniů z tvůrčích sfér života: nikdo je nevolí, není třeba je volit: jsou, vedou a definují duši národa. Je třeba se bát jen těch, které je tolik nutné volit, za kterými musí stát beztvará, početná a neinformovaná masa – protože oni, sami o sobě, bez manipulovaných davů, by nebyli ničím.
Při pohledu na sto let Československa jsou nejčastěji zmiňováni T. G. Masaryk, Edvard Beneš, Klement Gottwald, Václav Havel a Václav Klaus. Co nejvýstižnějšího se k nim dá říci a nezapomíná se v tomto úzkém výčtu na někoho, kdo také „psal dějiny“?
Vyjmenoval jste zde pouze politiky, až na jednu výjimku již mrtvé. Dějiny však psali podnikatelé, vynálezci, vědci, nezávislí a nebojácní novináři, umělci – lidé, kteří něco uměli a měli národu co dát, třeba jen do vínku. Dějiny píší pouze ti, které není třeba volit, kteří něco umí, a tudíž mohou inspirovat svým úsilím – jen tak, sami o sobě.
Republika vzniklá před sto lety už neexistuje, Češi a Slováci se vydali každý jinou cestou. Jak s odstupem pohlížet na roky 1991–1992, kdy jsme se rozešli? Byl to nedostatek trpělivosti a vzájemné empatie, nebo nutnost, která předešla „jugoslávskému“ způsobu dělení státu?
Nic nebrání česko-slovenské spolupráci na kulturních, podnikatelských, vědeckých, vzdělávacích projektech, na samosprávních, regionálních i lokálních úrovních. Čeho více je třeba? Podle hesla „Uděláme si to sami“ je třeba spolupráce těch, kteří něco umí, a proto nemusí být voleni. Ty, kteří musí být voleni, ponechme těm, kteří nemohou nic sami, protože neumí, a tak si volit své atrapy musí. Bratry Tomáše a Jana nikdo nevolil – a proto, ze Zlína, dobyli svět. Zničili je však ti, kteří voleni byli.
Nedávno, přední američtí podnikatelé, podniky a instituce odmítli účastnit se „Davosu v poušti“, tj. podpořit zkorumpovaný a nebezpečný režim Saudské Arábie, a klanět se jejich penězům. Obhájili a zachránili tak duši, hodnoty i reputaci svého národa: Trump a trumpisté to však nedokázali, protože jsou jen volení, nástrojům peněz se klanět musí, stejně jako diktátorům všude ve světě. Volby přece mají následky. Zodpovědnost voličů za sebe i druhé se nedá zdůraznit dostatečně silně.
S tvrzením, že vztahy Čechů se Slováky jsou nyní nejlepší za dobu naší vzájemné koexistence, byste souhlasil?
Naše vztahy by mohly být výrazně lepší! Zde mluvíte jen o vztazích volených politiků, kteří se navzájem povzbuzují v korupci, lhaní, zločinu a stranické netoleranci i sebestřednosti. Vyjadřují tak svoji profesní solidaritu. Češi ani Slováci však nepotřebují solidaritu, ale spolupráci. Koexistence coby solidarita a koalice není existence coby spolupráce. Neomezené možnosti spolupráce jsem zmínil již výše:Klíčem však je, opakuji: „Uděláme si to sami“. A to mohou jen ti, kteří něco umějí, mají co dát, a tak inspirují a vedou skutečným příkladem, ne prázdnými stranickými projevy, poklonkováním se cizině a přísliby „modrého z nebe“.
Bylo pro budoucnost obyvatel tohoto regionu rozdělení prospěšné a existují nějaká rizika či nebezpečí, jimž by lépe oba národy čelily ve společném Československu? Ohrožuje nás vůbec něco?
Je čas a je na čase pro společné Československo de facto, i když ne ještě de jure. Taková spolupráce není nezákonná a solidární partajníci na obou stranách jí nemohou zabránit. Mohou se jí aktivně zúčastnit, anebo pouze přihlížet a – jak už to v politice bývá – v klidu, potichu a předčasně opustit propůjčenou scénu.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
