Nedávno americký prezident Donald Trump odstoupil od Pařížské dohody z roku 2015, tedy od celosvětového ujednání o ochraně klimatu. Co si o tom myslíte?
Od Trumpa se dalo čekat celkem dost věcí, vše naznačoval. V předvolební kampani ale nikdo nevěřil, že to opravdu udělá. Šlo totiž o dohodu, která se domlouvala strašně dlouho, a čekalo se na přistoupení právě USA a Číny. Evropa má svůj systém dlouhodobě nastavený na obchodování s emisními povolenkami. Amerika zase směřovala k větší spotřebě plynu místo fosilních paliv a uhlí. Čína sázela na jádro. Teď to ale Trump vzdal. Mnohým se zdá, že tím všechno padá, jenže Evropa se moc nemění, protože chce být vzorem pro všechny. Pro výrobce oceli v Evropě zůstává dohoda jasným závazkem.
Vadí vám, že Babiš uspořádal svou svatbu zrovna na Čapím hnízdě?Anketa
Nicméně, nemůže tak liberální přístup zničit v evropě ocelářský a potažmo i celý těžký průmysl?
Bohužel, ano. Trump uzavírá USA a zavádí další protekcionistická opatření. Je si totiž dobře vědom toho, že na světových trzích je obrovský přebytek oceli. Čína ji dneska vyrábí v takovém množství, že má čtyři sta milionů tun přebytku oceli ročně, což je téměř trojnásobek spotřeby Evropy. Ale Evropa se Středním východem pro ni začínají být vlastně jediná odbytiště. USA se brání, Indie a Austrálie také. Afrika a Jižní Amerika nemají na nějaký větší import dostatek peněz.
Z Číny se navíc ocel vyváží za ceny, které neodpovídají výrobním nákladům. Jsou dotované. Nehledě na to, že do Evropy se ocel vozí bez zatížení ekologickou daní, kterou ale zdejší lokální výrobci platit musí. Myslím si, že je dobré, aby šla Evropa příkladem, ale nemůže přitom znevýhodňovat lokální výrobce v globálním soutěžení. Nutno vytvořit rovné podmínky.
Proč tedy nemají všichni výrobci stejné startovací podmínky?
V Evropě ještě nezačneme prodávat, a už zaplatíme z našeho zboží na poplatcích desítky eur na tunu oceli. Ostatní tohle nemusí. S Evropskou komisí zápasíme na několika frontách. Jednak jde o systém obchodování s emisními povolenkami, protože je nastaven úrovní nejlepších dostupných ekologických technologií. Když je výrobce pod úrovní, zaplatí více, když nad ní, zaplatí méně. Jenomže úroveň je stanovena tak, že jí nikdo není schopen dosáhnout, ani ti nejlepší. Chce se po nás v podstatě sci-fi. Technologie, s nimiž by dostatečnou úroveň ekologického provozu podniky zajistily, ještě nejsou k mání. Jsou teprve na počátku vývoje. Ostatně o novém nastavení systému emisních povolenek se bude rozhodovat příští rok.
ArcelorMittal s partnery vyvíjí systém pro zachytávání CO2. Dnes už umíme zachytávat a transformovat CO2 na ethanol a do budoucna by se z něj mohlo vyrábět palivo do letadel. Nicméně v tom narážíme na Evropskou unii, která to moc podporovat nechce, protože jde o uhlí. Přitom to postrádá smysl. Bojí se uhlí, protože se při jeho spalování uvolňuje CO2, ale když ho dokážete zachytit, vadí jim to stejně. Tady vidím prostor pro osvětu a lobbismus v nejlepším smyslu toho slova.
Evropa si také nedostatečně brání svůj trh, takže velmi nedokonale používá nástroje ochrany vnitřního trhu. Uvedu příklad. Možnosti dovážet výrobek z východu do Evropy předcházejí dlouhé schvalovací procedury trvající měsíce až roky. Pak se na něj uvalí clo ve výši šestnácti procent. Stejný výrobek se při překonání patřičného schvalovacího procesu bude vyvážet do USA s šedesáti až stoprocentním clem. Pakliže nastanou nějaké problémy při schvalování, může clo vyrůst třeba i na dvě stě procent. Evropa se prostě nedostatečně brání.
Jak by se to dalo změnit?
Všichni jsme před sebou, zvláště po revoluci, měli představy o co největší liberalizaci; a byl to správný směr. Otevřený obchod všude. Nicméně po krizi v letech 2008 a 2009 se některé země a regiony od tohoto směru odvrátily. Svět se hodně změnil. Právě Čína je toho dobrým příkladem. Svůj trh brání, ale má přebytek, takže do všech stran vyváží zboží s dumpingovými cenami. Je tedy čas naši strategii přehodnotit, některé sektory více chránit a zavést znovu reciprocitu. Už ne bezbřehý liberalismus, ale systém ve stylu – jestliže vy k nám máte otevřeno, tak my k vám taky.
Jaké v tom máte u politické elity Evropské unie zastání?
Po všech těch demonstracích, které oceláři museli za účasti odborářů v Bruselu uspořádat, cítíme, že politici berou problém na vědomí, ale pořád jsme ještě daleko od nějakého řešení. Co se týče situace v Česku, tak si myslím, že na ministerstvu průmyslu ještě nepochopili potřebu zmíněné změny nastavení světa. Pořád tam zastávají názor, že bychom měli být otevření.
Popravdě musím jmenovat i jeden objektivní důvod, který k tomu mají. Na trhu EU se totiž perou výrobci s dovozci. Importéři samozřejmě profitují z toho, že sem dovezou levné suroviny a dráže je prodají. Ti o žádné ochranářství našeho trhu zájem nemají. Dokonce na něm nemají zájem ani zpracovatelé tohoto vstupního materiálu, protože nakoupí levněji a o to mohou levněji prodávat své výrobky na světových trzích. Upozorňuji je na to, že když sem někdo nyní vozí levné vstupní suroviny, za pár let sem bude vozit levné hotové výrobky a oni budou bez odbytu a bez práce. Je tedy třeba vzít rozum do hrsti a chránit strategické segmenty průmyslu jako automobilový průmysl, ocelářství, výrobu elektroniky, robotiku, vědu, výzkum a další.
Jak velké slovo mají národní ministerstva obchodu a průmyslu, tedy i to české, v rozhodovacím procesu EU?
Ke schvalování klíčové normy se vyjadřují všechny tři složky EU. Evropská komise, Evropský parlament a ve finále Rada Evropy. V ní jsou jednotlivé členské země zastoupené svými ministry, takže i Česko. Posledních pár let se hlasovalo hlavně v linii otevřeného liberalismu. Určitý posun jsme sice zaznamenali, ale čas běží a je třeba zrychlit tempo.
Na druhou stranu udržuje část tuzemské politické reprezentace s Čínou velmi vřelé vztahy. Hlavy států se navštěvují, třesou si rukama, vyjadřují si podporu a uzavírají smlouvy. Jak by asi Čína zareagovala třeba na masivní zvýšení cel pro její ocel či jiná ochranářská opatření?
Chápu, že je dobré udržovat s velkými zeměmi a regiony dobré vztahy. Ze vztahu s Čínou nicméně zmizela národní hrdost. Vztahy by měly být prostě na bázi obapolně prospěšného partnerství, systému win-win. To třeba v ocelářství chybí. Trochu to zlehčím. Prostě, klidně si kamaraďte s naším krtečkem, ale zneužívat nám ho nebudete. Ocelářství je strategický průmysl. Země, která se ho zbaví, bude jako bojovník beze zbraní.
Začali jsme Trumpem, tak jím i skončeme. Jak vnímáte jeho sliby, že chce do USA vrátit těžký průmysl?
Amerika se nikdy těžkého průmyslu úplně nevzdala. Detroit prošel obrovskou transformací, nicméně General Motors pomaličku opět rostou. Zase se dostávají do kondice. Podobně to vypadá i v jiných odvětvích. Nicméně se odehrává jiný jev. Čína přestává být levnou fabrikou či montovnou a některé výroby se vrací zpět do svých zemí. Trochu se nám začínají obracet karty i v tomhle.
Jan Rafaj
Je absolventem právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, později získal titul MBA. V ostravské huti pracuje od roku 2002, kdy nastoupil na pozici vedoucího právního oddělení tehdejší dceřiné společnosti Válcovny plechu. Později zastával v největším výrobním areálu České republiky funkci ředitele pro personalistiku a vnější vztahy. Místopředsedou představenstva ArcelorMittal Ostrava se stal v roce 2008. Je také viceprezidentem Svazu průmyslu České republiky. Na svém kontě má ocenění Mladý manažerský talent 2011 a Manažer roku 2011 v odvětví výroba kovů a slitin. Je ženatý, má syny Jana a Davida. Mezi jeho koníčky patří hra na elektrickou kytaru v pop-funkové kapele EzyWay.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
