Celý svět čelí pandemii koronavirové nákazy. Aktuálně jsou (podle čtvrtečních ranních zpráv) tři miliardy obyvatel této planety v nějakém druhu karantény nebo izolace. Všude po světě roste počet mrtvých, očekává se propad ekonomiky. Dolů letí burzy, zastavil se obchod i doprava. Čím dál častěji zaznívá, že „svět po koronaviru už nikdy nebude takový, jako dříve“. Já bych otázku položil jinak: Může vůbec ještě být stejný?

Nemůže. Už je zřejmé, že se nejedná o krátkou epizodu. Pokud slyšíme, že se New York z této apokalypsy vzpamatuje v září, anebo že v karanténě už jsou miliardy lidí, pak není cesty zpět. Svět bude jiný. I když nás politici žádají dodržovat přísná opatření proti šíření viru proto, abychom se co nejdříve mohli vrátit k obvyklému způsobu života, nevrátíme se už k němu.

Zkušenost, kterou teď prožíváme – a nejedná se o nic menšího, než je kolaps globalizace – nás změní, otevře nám oči. Přišli jsme o iluzi věčného růstu, ale také o iluzi nesmrtelnosti. Něco z toho, co bylo, už nebude možné, něco už nebudeme chtít. Změní se naše priority. Procházíme restartem systému. Společnost nezkolabuje. Z chaosu a přetížení, kterým systém trpěl před příchodem pandemie, se vrátí do „původního“ nastavení. Psychologicky se vrátíme v čase.

Máme, podle vás, důvod se toho „nového světa po koroně“ bát?