Tak syrská opozice za týden prošla celou zemí až do Damašku rychlostí motorky jedoucí v poušti. Skoro žádná obrana ze strany bývalého režimu, nic. To asi nebude náhoda?

Motorka v poušti… to je hezký příměr. Na terénní analýzu máme všichni málo informací. V principu se ale ukazuje to samé co v Iráku ve válce s USA a při pádu Saddáma Husajna, v Libyi při pádu plukovníka Kaddáfího. Že jen Alláh je velký a Arab je schopen se zbraní hájit svou peněženku, pak víru a tradici, i cestou do nebe k sličným pannám, ne ale svůj stát. Přesně v tomto pořadí. Nepovažuje stát za svůj. Výjimkou jsou staletí utlačovaní Kurdové, kterým ale zase nikdo stát dát nechce.

Vysvětlivky hledejme v historii. Sýrie po pádu francouzského mandátního území na území po 2. světové válce vznikla jako stát „arabsky“ socialistický.

K moci se dostali většinou příslušníci městských vyšších vrstev, kteří zároveň vlastnili rozsáhlý pozemkový majetek na venkově. Tehdejší syrská společnost byla rozdělena národnostně, nábožensky, kulturně i způsobem života. Idea jednotného státu jim nebyla srozumitelná. Byla cizí, vycházela z evropských představ o státu. Vedle obyvatel měst žilo v Sýrii i velké množství rolníků a kočujících nomádů s odlišnými zájmy a představami o uspořádání společnosti. V poušti nejsou hranice. V poušti není prezident a slovo vláda je zde důvodem k smíchu. Hlavní slovo zde má chamsín. Suchý a horký vítr přinášející písek pouště. On rozhoduje, kdo přežije a kdo ne.

V Sýrii po 2. světové válce existovaly tři relevantní politické subjekty – Národní strana zastupující zájmy damašských hodnostářů, podporujících Saúdskou Arábii, Lidová strana napojená na aleppské hodnostáře s kontakty spíše na Irák a socialistická panarabská strana Baas, rekrutující příznivce z řad studentů a vojáků. Oboje produktem vzdělávání evropskými učiteli a důstojníky ve městech, v evropském pojetí disciplíny, republikánské rovnosti, se silným akcentem na rovnostářství – v domácí politice vnímané jako sociální spravedlnost. V mezinárodní politice byli všichni příznivci Hnutí nezúčastněných zemí konfrontováni na jedné straně s poválečným bouřlivým rozvojem SSSR a socialistického bloku, na druhé straně s kolonialismem a kapitalismem Západu a jeho propastnou, nesouměřitelnou nerovností.

Gamál Abd an-Násir, Hafíz al Asad, Muammar Kaddáfí… Viděli vznik Varšavské smlouvy a její antikoloniální podporu Egyptu. Za humny viděli přerod Osmanské říše v moderní sekulární Turecko pod vedením Mustafy Kemala paši „Atatürka“, když se generál stal prezidentem a vyhnal ze země sultána Mehmeda VI., aby v první řadě změnil letopočet, který už nezačínal rokem útěku Mohameda do Medíny, ale narozením Krista. V druhé řadě ostříhal násilím všem pravověrným vousy, které nosili jako symbol následování proroka. Strhal šátky z tváří tureckých žen a dal jim stejná práva jako mužům. To byla především sekulární revoluce. A v třetí řadě změnil za pár let s pomocí Sovětského svazu zemi k nepoznání. To jsou ty „násirovské“ kořeny strany Baas v polovině 20. století, to je revoluční duch Násirovy Sjednocené arabské republiky – sekularizace, přerozdělení půdy a znárodnění průmyslových podniků.