Pane doktore, Andrej Babiš a jeho podřízení chtějí přesunutí „lidskoprávních agend” z Úřadu vlády na jiná ministerstva. Agendy „rovnosti mužů a žen, menšin” apod. Ministerstva si sama určí, s kým budou pracovat. Spatřujete v tom ohrožení demokracie?

Protože se mi zdají už samotné názvy těchto tzv. agend podezřelé, obávám se, že může jít o zneužití dobrých úmyslů nedobrými agenty a operativci, kteří se hlásí o svůj podíl na trhu s agendami. A protože tento trh je neúprosný a často se zdá, že aktuálně zvonivě znějící názvy slouží k materiálnímu obohacování. Snažím se pochopit, jak by se tomu dalo zabránit jinak, než veřejnou kontrolou jejich hospodaření. Na to však účastníci tohoto tržního soupeření reagují v mnoha případech až s agresivní neústupností, a snaží se skrývat své pravé úmysly.

Jistě to neplatí všeobecně a známe desítky organizací, které dlouhodobě vykazují a veřejnosti předkládají k informaci výsledky svých prací. Ale také se často setkáváme s „měkkými agendami“, které vznikají a působí jen díky dobrým spojením se státní administrativou a některé, jak se dnes ukazuje, jí dokonce stínují.

Není to, samozřejmě, jen záležitost naší zkažené doby, ale i Tovaryšstvo Ježíšovo se v době první rekatolizace potýkalo se zneužíváním milodarů ku prospěchu nezdárných členů této obce. 

Přepokládaná decentralizace tzv. ministerských agend se nám tedy zdá být změnou ve prospěch transparentnosti. Přestože že je to, podle našeho názoru, jen první krok, který bude vyžadovat velkou oddanost dobrému úmyslu a nikoli jen hledání cest ke zdrojům osobního nebo skupinového prospěchu. V zemi s potácející se soudní mocí a s důvodnými pochybnostmi o existenci právního státu se nám to jeví jako úkol nadlidský.

Tyto agendy byly ovládány neziskovými organizacemi, které straní dnešní opozici. Dotyční se představují jako ,,odborníci”, spřízněná média je vykreslují jako nepostradatelné. Rodí se nám tu ,,dvojkolejnost moci”? Že někteří ideologicky správně zaměření musí být součástí moci, ačkoliv zvolení představitelé je nechtějí?
Ano, to je pravý důvod nejistoty okolo obhospodařování veřejně prospěšných činností a obav, že bohumilé „neziskovky“ mohou nabýt povahy „organizací ziskových“. A to, i kdyby šlo jen o hledání dalších možností, jak neplatit daně, vyhnout se jakékoliv kontrole hospodaření s finančními prostředky, které by stále ještě mělo být základní funkcí státu.

Mnozí dnes stále ještě mladí cestovatelé po Evropě se vracejí se zkušeností, že ve Švýcarsku nebo v Nizozemsku, když se někdo v restauraci pochlubí, že neplatí daně, si jeho spolustolovníci jdou sednout někam jinam. O způsobu vybírání daní ve Spojených státech a o trestech za nedodržování pravidel se vyprávějí příběhy, ve kterých hraje důležitou roli sám Al Capone.

Nemusí to být vždy pravda, ale když se něco podobného stane u nás doma, je účastník této hry považován za hrdinu. Černá nebo šedá ekonomika už nejsou daleko od takových modelů hospodaření a dvojkolejnosti moci hospodářské nebo finanční. Snadno a opakovaně je to realizováno v prostředí politickém. Navíc rozšířeném ještě o nedotknutelnost participantů této činnosti pod milosrdným a neprůhledným hávem zločinu. Stačí jen vymyslet vhodné slovní spojení a spiklenci nacházejí snadno cestu k porozumění.

Co je ovšem dnes zajímavější, je dění kolem Knihovny Václava Havla. Miliardář Bakala ji už nechce platit a někteří ,,havlovci” jako Martin C. Putna se slétli na ředitele Tomáše Sedláčka, že instituce začíná být víc o Sedláčkovi než o Havlovi. Sedláček má podporu Dagmar Havlové. Strhl se nám tu ,,havlovražedný” boj o tom, komu patří velikán?
Když už byl tento monument vytvořen, nelze přehlédnout, že byl také bohatě financován ve světě ekonomické metamorfózy tak populárními osobnostmi, jako jsou pánové Zdeněk Bakala a Karel Komárek a jejich rodinné klany, fondy, nadace. Jistě ji tito dva pánové a celá řada dalších nepodporovali zcela nezištně. To by bylo v této vysoké společnosti unfähig. A tak se možná trochu se zpožděním dovíme, že se pod jménem Václava Havla skrývalo něco mnohem zajímavějšího, o čem ani jeho nejbližší nic netušili. Princip je ale opět stejný.

Havlův dlouholetý přítel Jiří Kuběna (Paukert) napsal krátce před svou smrtí (2017) vzpomínku na Václava Havla, ve které tento niterný básník a dlouholetý přítel pozdějšího prezidenta konstatuje, že při jednom svém setkání s prezidentem jej překvapilo, když pochopil, že je to „člověk moci“, který neví, že „pravda je u Boha“ a láska je cesta k Bohu prostřednictvím Ježíše Krista. Kuběna toto zrcadlo nenastavuje Václavu Havlovi ale jen těm, kteří se nad jeho duchovním, a především materiálním dědictví stýkají a potýkají.

Havel zemřel v roce 2011. A už několikrát jsem slyšel úvahu, že kdyby viděl, kdo a jak dnes operuje jeho jménem, asi by nebyl rád. Jak Vy se znalostí historických souvislostí i s Vaší zkušeností nahlížíte na tuto věc?

Znal jsem osobně Václava Havla už od roku 1962, kdy začínal jeho přerod z kulisáka v dramaturga Divadla Na zábradlí. Později jsem byl rád, že jsem nemusel být součástí jeho společenského prostředí, které se proměnilo po roce 1989 v jeho obdivovatele a hagiografy. Mnohokrát jsem se o něm bavil s Ivanem Vyskočilem (pozn. red: Jde o českého herce, spisovatele, dramatika a pedagoga žijícího v letech 1929-2023, nikoliv o dodnes žijícího herce stejného jména), který jej vytvořil do podoby Hugo Pludka v Havlově Zahradní slavnosti. Proto si také myslím, že by jej věci okolo jeho pozůstalosti myšlenkové i materiální zajímaly mnohem víc, než si někteří z nás dovolují pomyslet.

Fotogalerie: - O připravenosti armády

A jak jej oddaně citoval Michal Žantovský na úvodu Havlova životopisu – „…Bytí má zkrátka paměť. A tedy i moje maličkost - buržoazní dítě, laborant, voják, kulisák, divadelní autor, disident, vězeň, prezident, penzista, veřejný fenomén a poustevník, údajný hrdina a tajný strašpytel - tu bude navždy. Respektive ne tu, ale kdesi. Nikoliv však jinde. Kdesi tu.“

Jak jste vlastně od revoluce vnímal proměny vnímání Havla? A také proměny osob v jeho okolí?

Naposledy jsem se s ním setkal na balkoně divadla DISK, kde byl poděkovat studentům DAMU a FAMU za podporu v listopadových „revolučních“ dnech. To už začínal být obklopen do uzavírajícího se kruhu osob, které jsem přestával znát. Snad mne překvapil jeho rozchod se Stanislavem Milotou, ale to se mi zdálo daní za politickou kariéru, kterou formátovalo jiné prostředí než to, se kterým jsem přicházel do styku. A naopak, překvapilo mne jakési pozdní smíření s Ivanem Vyskočilem, které bylo dokonce zaznamenáno na obraz a zůstalo dojemné v nějakém TV archivu.

Snad proto jsem si mohl dovolit luxus nezajímat se o Havlova pozdní prezidentská léta, jeho osamělost tam někde v prostorách pozdější Knihovny Václava Havla. A nakonec i o ty, kteří nevědí, co by se jim mohlo zdát být prospěšné, ale touží po touze být nebo tak trochu nebýt Václavem Havlem.

Psali jsme:

Zbořil o Minářově operetě. A o penězích

Zbořil připomněl minulost podporovatele Posseltova sjezdu

„Chvilky nenávisti“. Zbořil vrátil Hrušínskému nařčení z hrubnutí společnosti

Zbořil: Likvidace Čechů pokračuje dodnes. Propagace Hitlera. Havel, Pavel a Posselt