Jak vzpomínáte na Václava Havla jako vašeho pacienta?

Prostě byl to velmi slušný člověk, který uměl poděkovat – na rozdíl od mnoha jiných vysoce postavených lidí – a tak zůstává v mé paměti. On v době, když nemohl mluvit, protože měl vývod z průdušnice, vzal papír a napsal na něj – děkuji. Nemohl to říci, tak to napsal na papír. A byla to pro něj jistě kritická situace. Na to nezapomenu. Bohužel ten papír nemám. Ale musím říci, že v době, když byl tady v nemocnici, neměl jsem pocit, že v posteli leží prezident. Ležel tady Václav Havel. A to je to podstatné. Kolem běhalo tisíc lidí, ale on se choval jako normální člověk, nechtěl žádná privilegia.

A je to pro lékaře svazující, když ví, že operuje prezidenta a že jeho život je v jeho rukách?

Děláte svou práci. Mně to došlo až potom, jak by se asi veřejnost chovala, kdyby to pacient nepřežil. Operace, kterou jsme dělali, měla dvouprocentní úmrtnost, tedy jedna k padesáti. Je to jako ve sportu, když se vám daří, všichni tleskají, když prohrajete, tak by vás zadupali. To je riziko podnikání. Musíte mít svoje svědomí čisté, že jste udělali všechno, co jste mohli. Ale v biologii jsou mnohé věci nezávislé na vašem chování, může to dopadnout špatně, přestože jste udělali všechno, co jste mohli.

Měl Václav Havel jako nejvyšší ústavní činitel naší republiky v nemocnici nějakou zvláštní péči?