Čtvrtého dubna obdržela Rada podnět k prověření možného porušení zákona v reportáži TV Nova „Česko v obnovitelných zdrojích zaostává. Výstavba větrných elektráren zamrzla“. Co se s ním dělo dál?

Nejdřív bych ráda podotkla, že od zpravodajství se očekává totéž, co od předpovědi počasí. Aby řeklo, jestli bude pršet, jak silně a co si má člověk vzít na sebe. Od rosničky nikdo nechce, aby ho přesvědčovala, že vysoký tlak je morálně nadřazený nízkému tlaku. Reportáž, o které mluvíte, na tohle pravidlo zapomněla. 

Podnětem České společnosti pro energetiku se Rada zabývala na dubnovém zasedání. Podle analýzy příspěvek – tedy reportáž i vstupy ze studia – vyzněl jako podpora většího využívání větrné energie. Zastánci větrníků dostali výrazně víc prostoru než odpůrci. Rizika se smrskla na konstatování, že větrníky ohrožují netopýry. Rada proto požádala provozovatele o vysvětlení. To je standardní první krok – a u většiny provozovatelů i poslední. Už jen to, že Rada zpozorní, obvykle stačí k tomu, aby zpozorněla i redakce.

Ale chci zdůraznit a budu to opakovat, kolikrát bude třeba, že jsme neposuzovali, jestli jsou větrné elektrárny dobré nebo špatné. Posuzovali jsme, jestli divák dostal vyvážený obraz. To je celá naše práce – jediná, kterou nám zákon svěřuje.

Vysvětlení Novy už dorazilo. Obstálo?

Rada ho nepřijala jako dostatečné a vydala upozornění na porušení § 31 odst. 3 zákona o vysílání. To je ustanovení, které provozovateli ukládá, aby dbal zásad objektivity a vyváženosti. Je to jediný paragraf, který dnes ocituji, a cituji ho proto, že je jádrem celé věci. Rada znovu konstatovala, že zastánci větrných elektráren byli poskytnutým prostorem zvýhodněni, zatímco vyjádření o nevýhodách a rizicích zazněla jen okrajově. 

Nebyla taková reportáž spíše nepokrytou propagací než skutečným zpravodajstvím?

Po motivech redakce nepátrám a nechci o nich spekulovat. Rada hodnotí výsledek, nikoli vnitřní pohnutky. Angažovaná publicistika, která se s hrdostí hlásí ke své zaujatosti, stranit může. Zpravodajství stranit nesmí – české správní soudy to opakovaně potvrzují. Televizní noviny jsou z podstaty věci zpravodajskou relací. Nemohou si vypůjčit svobody aktivistické publicistiky a tvářit se jako zprávy. Divák má právo vědět, na jaký žánr se právě dívá.

Upozornění zní v kontextu takových pochybení docela mírně. Kdyby toto plácnutí přes prsty nestačilo, drží v ruce Rada i nějaký pádnější nástroj?

Je to zákonem předepsaný první krok. 

Architektura zákona o vysílání připomíná schodiště – na prvním stupni leží upozornění, na druhém správní řízení a teprve nahoře citelné finanční pokuty. Rada po těch schodech stoupá postupně, nejezdí výtahem rovnou do nejvyššího patra. Státní regulátor, který by svévolně přeskakoval k exemplárním trestům, by se z uvážlivého dohledu rychle proměnil v přímou hrozbu.

Co by si z tohoto případu měly odnést do budoucna televizní redakce, a to zdaleka nejen na Nově?

To není otázka pro regulátora. Ale jako publicistka na ni reagovat můžu. Zpravodajství se nesmí zvrhnout v kampaň, i kdyby horovalo pro ty nejušlechtilejší cíle. Po roce 1989 jsme v Reflexu, na Nově i v České televizi byli šťastní, že už nemusíme lidem říkat, co si mají myslet. Dnes se k angažovanému zpravodajství některé redakce vracejí samy. Úkol zpravodajství se přitom nezměnil od dob, kdy se tiskly první noviny – má ukazovat svět tak, aby si člověk mohl úsudek udělat sám. 

Psali jsme:

„Ankarská událost.“ Zbořil načrtl, jak to bude po summitu NATO

„Peníze jim potečou dál.“ Temné pozadí hádky o hodnoty

Jedna fotka. Začalo takové peklo, že i na kavárnu to bylo moc

Youtuber objasnil národu: Pilířem poplatků za ČT je solidarita