Letos si máme připomínat 30. výročí sametové revoluce, ale zatím tento rok příliš slavnostně nevypadá. Od dubna tato země čelí vlně demonstrací a vládní nestability. Co jsme se v kontrastu k tomuto výročí tento rok zatím dozvěděli o naší společnosti? Co nám schází, co nás trápí?
Co se dozvídáme o naší společnosti? Za prvé – dozvídáme se, že lidé nechtějí být bezmocní. Že nechtějí přihlížet tomu, jak se společné záležitosti řeší „podivně“ a podivnými lidmi v neprospěch těch, kteří to všechno platí a kterým to údajně má být ku prospěchu.
Za druhé – dozvídáme se, že naše společenské elity ve valné většině zklamaly. Už Masaryk říkal, že rozčilení není program. Na negaci, na tom, že se lidem něco nelíbí (což je spojuje a je schopné zaplnit Letnou), nevybudujete nic pozitivního. A společenské elity v lepším případě jen kritizují, co je špatně. Nedozvídáme se o příčinách problémů, takže je nemůžeme řešit, a řešíme jen důsledky a projevy. Té hrstce lidí, kteří chtějí řešit příčiny problémů, není dopřáno sluchu.
Za třetí – dozvídáme se, že lidi jsou nespokojení, ale zmatení. Vzývají demokracii jako lék na problémy, které právě demokracie přináší. Řešením přitom není více demokracie (tedy systému, kdy o vašich záležitostech rozhoduje většina), ale více svobody – tedy systému, kdy o vašich záležitostech rozhodujete pouze vy. A odpovědnost za svá rozhodnutí. Dobrá i špatná.
A co nám schází? Více svobody. Více věcí, o kterých se nesmí „hlasovat“. Ani v Bruselu, ani v Praze, ani na zastupitelstvu. Potřebujeme méně kontroly a více odpovědnosti. Jen to skoro nikdo nenabízí a skoro nikdo po tom nevolá. V tom je marketing pana Babiše naprosto geniální, protože lidi se nechali přesvědčit, že mají „nárok“ na to, aby bylo líp, a že to někdo prostě zařídí.
Hlavním terčem protestů je kromě premiéra Andreje Babiše ministryně spravedlnosti Marie Benešová. Vy jste vystudovaný právník, v oblasti práva se pohybujete doposud. Jsou podle vás důvodné obavy protestujících z ohrožení nezávislosti státního zastupitelství a justice?
Ano, jsem přesvědčený, že se máme čeho bát. Těch indicií naznačujících, že je něco špatně, je prostě moc.
Stát se už dávno stal dojnou krávou pro vyvolené. Jsme svědky ukrajinizace české politiky.
Když se na to podíváme obecněji, stojí dnešní státní zastupitelství a justice za to, aby pro něj demonstranti chodili takříkajíc „na barikády“?
V každém systému jsou lidi dobří i špatní. Dobrý systém vytlačuje ty špatné a lépe se v něm daří těm dobrým, ve špatném systému je to naopak. Staré rčení praví, že ryba smrdí od hlavy… nedovedu si představit dobrý systém, který ovládají špatní lidé.
Systémové problémy justice a státního zastupitelství samozřejmě nevyřeší odvolání jednoho člověka, ochotných patolízalů, kteří jej nahradí, je v zásobě dost, ale někde se začít musí.
Pochopte, že se bavíme o státní moci. O monopolu na násilí. O rozhodování o tom, co je správné a co ne. To není, jako když si nějaký primitiv, který se dostal k lizu, přihraje pár milionů. Takže ano, má to cenu, stojí to za to. Samo o sobě to ale samozřejmě stačit nebude.
Jsou Miloš Zeman a Andrej Babiš, nadneseně řečeno, „vrahy odkazu 17. listopadu“, jak naznačuje liberální část společnosti? Co oba přinášejí Česku, a hlavně jejich partnerství, které se letos prohloubilo? Co i z emocionálního či psychologického hlediska přinášejí svým voličům?
Já bych byl trochu opatrný u toho, co je „odkaz 17. listopadu“. Pokud ale někdo považuje za odkaz 17. listopadu to, že lidi chtěli více svobody a nechtěli bolševika, pak svobody je čím dál méně a bolševik je zpátky, i když se třeba nazývá jinak. Zeman a Babiš jsou hezkými symboly, ale rozhodně nejsou sami.
Nejhorší asi je ten signál, že lhát, krást a kašlat na lidi se vyplácí. I proto půjdu na Letnou na podzim zase. Protože v takové společnosti žít nechci.
Vy jste coby student pamětníkem roku 1989, ke kterému se část protestujících snaží hlásit coby k odkazu. Když srovnáte tehdejší a dnešní protestní hnutí, v čem vidíte podobu a v čem se naopak liší?
Podobné je to v tom, že lidi spojuje něco, co se jim nelíbí. A trochu ve spontánnosti.
Jiné je to asi ve všem ostatním. V odhodlanosti. V tom, že bolševik tentokrát přichází ze Západu, zatímco bolševik z Východu se změnil na byzantský absolutismus. Nejsou ideoví vůdci, kteří by prezentovali něco pozitivního.
Roku 1989 předcházelo několik let celkem doložitelného hospodářského úpadku. Letos pokračuje hospodářský růst, nezaměstnanost je rekordně nízká. Čím to je, že společnost je rozhádaná a lidé nevypadají šťastní? Nebo jsou čísla o růstu jen iluzorní, protože ve skutečnosti se lidem nežije dobře?
Existuje takové estonské přísloví: „Můžeš vlka krmit, ale stejně se bude dívat do lesa.“ Ono plné břicho zdaleka nestačí všem. Lidský pokrok a dlouhodobá prosperita jsou založené na možnosti jednotlivců rozhodovat o sobě a svých záležitostech. Dnes můžeme mnoho, ale nezmůžeme nic.
A že je společnost rozhádaná? Zcela logický důsledek přebujelosti státu. Dnes už totiž (bohužel) skoro nikdo neřeší, kolik mu stát vezme, diskutuje se jen o tom, na co „společné“ peníze půjdou. A každý se snaží uspokojit svoje potřeby a představy. Pokud váš soused za něco utratí nesmyslnou částku, pokrčíte rameny a řeknete si, že je to jeho hloupost. Když totéž udělá politik či úředník, rázem je to i vaše věc. Například když se za erární peníze zbuduje cyklostezka, nadšeně tomu budou tleskat cyklisté, zatímco motoristé budou mít pocit, že ji stát zbudoval třeba z oněch asi 50 miliard, které na motoristech každý rok stát „vydělá“. Kdo by se nehádal, když jde o peníze?
Psali jsme:
Letošní program Poslanecké sněmovny zahrnul i komunistický požadavek na „vyšetření zločinů privatizace“. Komunisté prosadili usnesení, že „privatizaci 90. let provázely excesy, chyby a zločiny“. Co to ukazuje o stavu dnešní společnosti?
Podle mě jde o naprosté zmatení a relativizaci hodnot. Vrazi a zloději ukazují na zloděje, jejichž prosperitu sami umožnili znásilněním celé společnosti a rozvrácením ekonomiky. Komunistům bych nepodepsal ani usnesení, že zítra vyjde slunce.
Psali jsme:
Když bychom se vrátili o třicet let nazpátek do července 1989. V Moskvě vládl Gorbačov, v Polsku už proběhly volby, v Maďarsku se začala situace dramaticky měnit… A u nás se podepisovalo Několik vět a začal šířit pásek s Jakešem na Červeném Hrádku. Bylo už v létě 1989 ve společnosti cítit, že se něco mění?
Ano, bylo cítit, že lidé jsou natolik nespokojení, že se přestávají bát. A režim byl natolik v rozkladu, že proti tomu už nebyl schopen účinně zasahovat.
Vzpomněl byste si na nějaký moment nebo dojem, o kterém se dneska příliš nemluví, ale který podle vás tehdejší situaci vystihoval?
Mně se hrozně líbil film Brexit, kde hlavní hrdina, tvůrce kampaně „Leave“, Dominic Cummings, popisuje svůj pocit, že celá země brblá. Brblá nespokojeností. Stejný pocit jsem měl i já tehdy.
Docela výstižná byla taky příhoda u nás na právnické fakultě. Na podzim 1989 jsme tam v přízemí se dvěma kamarády vytvořili nástěnku s provokativním názvem „Studenti sobě“, kde jsme začali překládat články ze zahraničních novin. Zrovna začal exodus občanů NDR na západoněmeckou ambasádu, tak jsme tam dali několik přeložených článků. Byl z toho hrozný průšvih, tehdejší vedoucí našeho kruhu ztropil scénu, že se kvůli nám nenechá obtěžovat estébáky, a museli jsme nástěnku ihned sundat. Ale my pak šli za děkanem Mečlem, kovaným komunistou. Popsali jsme mu, že chceme pouze zpřístupnit ostatním studentům to, co se z našich novin nedozví… a on nám to povolil. Takže nástěnka putovala zpět, dali jsme tam výzvu k účasti na demonstraci na Albertově… a pak už žádná nástěnka nebyla zapotřebí.
Když si srovnáte svou představu o budoucnosti této země z roku 1989 s tím, jak vypadá teď, jak moc se liší?
Chtěl jsem se už nebát říkat, co chci. A cestovat. To se splnilo. Chtěl jsem dělat, co uznám za vhodné, pokud to nebude nikomu škodit. To bylo možné v 90. letech, dnes už ne. Narůstající nesvoboda jen nemá formu hrozby vězením, ale milionu drobných ústrků a nesmyslů, které musíme dodržovat. Pocit bezmoci (a tím i nespokojenosti) narůstá. Až přijde ekonomická krize, může být dost nepříjemné, kdo se dostane k moci.
Rok 1989 bude už navždy nevyhnutelně spojován s osobou Václava Havla. Jak je podle vás v současné době vnímána jeho osobnost? A dá se po pouhých třiceti letech vůbec zhodnotit bez nánosu patosu a povinné oslavy na jedné straně, ale zároveň se vyhnout urážkám a mýtům o jeho osobě na straně druhé?
Historie je plná představ o osobách a dějích. Není důležité, jaké ony osoby byly v reálu a co se skutečně stalo, ale jen jakýsi pocit. Pozitivní, či negativní. S tím asi nejde nic dělat.
Dodnes jsme pyšní na husity, i když jejich řádění bychom dnes nazvali genocidou nejhrubšího zrna. Velebíme Karla IV., i když ve skutečnosti šlo o pěkného vykuka, který ekonomicky vysával jiné země Svaté říše římské národa německého a vykrmoval území, která patřily Lucemburkům. Vzýváme demokracii, dokola opakujeme, že athénský „demos“ byl lid, přitom „demos“ je množné číslo od „deme“, což byla jakási samosprávná jednotka starověkých Athén…
Takže i Havel už v naší historii zůstane v nějaké symbolizující roli. Ti, kdo ho reálně pamatují, postupně vymřou a zůstane jen ten obraz, představa. Změna režimu by však přišla i bez něj, jen detaily by možná vypadaly jinak. Třeba bychom se lépe vypořádali s komunistickými myšlenkami. Třeba bychom méně hledali třetí cesty. Třeba bychom méně spoléhali na elity, od kterých očekáváme, že nám zařídí lepší život, než který si zasloužíme svým úsilím a svými schopnostmi. Těžko říct. Na druhou stranu – určitě nebyl hloupý a něco si ve vězení za své názory a činnost odseděl. A když vám všichni kolem opakují, jaký jste nepostradatelný morální maják a symbol, nakonec tomu sami uvěříte.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
