Vy jste zažil 17. listopad 1989 ve studiu Hlasu Ameriky ve Washingtonu. Hovořil jste vždy o tom, že to pro vás bylo „splnění snu“, který jste si v sobě nesl. „Sen byl, že naše země bude svobodná, demokratická, jako bylo Rakousko.“ Postupem času jste kritizoval hlavně Klausovu privatizaci a rozdělení Československa. Jak jsme na tom s demokracií a svobodou po třiceti letech?

Co jsme před třiceti lety chtěli? Svobodu a demokracii. Lidé také chtěli vyšší životní úroveň. Po třiceti letech můžeme být spokojeni, základní se podařilo. Máme svobodu mluvit, dělat teď spolu interview, lze zakládat nezávislé noviny, jít volit, být volen, demonstrovat, svobodu cestování. Máme svobodné demokratické volby. A co se týká vyšší životní úrovně, jsou skupiny, které si nepolepšily nebo mají pocit, že jsou na tom hůř než tenkrát, ale z celkového pohledu se naprostá většina společnosti má dnes lépe, než se měla před rokem 1989. Stačí se podívat před jakýkoli supermarket, jak to vypadá dnes.

V nedávné studii Světové banky se říká, že pokud jde o Českou republiku, bohatství země se za třicet let zvýšilo pětkrát. Důležité je, že se zvýšila délka dožití o neuvěřitelných osm let. To základní, za co lidé bojovali, o čem snili před třiceti lety, se podařilo. To samozřejmě neznamená, že bychom měli usnout na vavřínech. V naší zemi je spousta problémů a v rámci svobod je potřeba se jimi kriticky zabývat.

Podle předsedy spolku Milion chvilek Mikuláše Mináře je naše demokracie nemocná. Na Letné budou chvilkaři žádat odstoupení premiéra i prezidenta. Jak se na tuto iniciativu díváte? „Nejsme happy“, jak říká Minář kvůli Babišovi a Zemanovi?