Líbila se vám letošní vzpomínka na 17. listopad? Sledoval jste dění v Praze? Ozývají se námitky, že původní rozměr celé akce se vytratil na úkor politizace. Takřka souběžně se vzpomínkovými akcemi proběhlo i několik protestů proti Andreji Babišovi. Zároveň již takřka zcela zapadl význam 17. listopadu 1939, kdy nacisté uzavřeli české vysoké školy. Panuje dnes v rámci výkladu českých dějin jistá selektivita?

Monstrancí „sametu“ byly „svobodné volby“. Oslavy ovládla vzpoura právě proti jejich výsledkům. Snaha vrhnout nás zpět do poměrů, jimž vystavily červenou kartu. Vynutit si to po zlém, protože po dobrém se to nedaří. Vydupat si to „jménem 17. listopadu“. Kouzlo nechtěného dávalo galakoncert.

Bezuzdná demagogie vládne i výkladu historie. Bonmot, že „dějiny píše vítěz“, platil i dřív. Bude je psát i příště. Právě tím, čemu v nich nemůže přijít na jméno – a k čemu se naopak hlásí – však zjevuje do naha, s čím přichází on sám. My, Češi, jsme se – od obrozenců přes Masaryka až po Husáka – měli za dědice husitské revoluce. I všech pozdějších fází své emancipace, národní i sociální. Teď se na „Boží bojovníky“ snáší i nadávky do lapků a teroristů. A doba, již nazval „temnem“ Alois Jirásek, „konzerva“ do morku kostí, se kašulíruje „krásami baroka“ – a „nezištné péče“ jezuitských eskadron o naši vzdělanost.